Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Irák, málem mùj osud (5)
 
®lutá tma
 
Jestli¾e ka¾dý ví, ¾e pod pojmem „bílá tma“ se rozumí poøádnì hustá mlha, pak vìzte, ¾e ¾lutou tmou nemyslím nìjaký èínský smog, ale nìco úplnì rozdílného skupenství. Za¾ili jsme jich v Iráku i v Kuvajtu nìkolik, ale chci se zmínit jen o té mé první a nejhorší zkušenosti s tímto pøírodním jevem.
 
Vracel jsem se jednoho èervencového dne ze severu, z campu našich geologù, pár kilometrù východnì od pøehrady Derbendi Khan na øece Diala. Odjí¾dìl jsem hned po obìdì a pøed sebou mìl pøes 230 km pøi 38˚C venku a o 16 stupòù ménì v klimatizovaném voze. Kdy¾ prašnou cestu vystøídala asfaltová silnice, nasadil jsem na tachu osmdesátku a zapnul radio.
 
Asfaltovaná silnice ubíhala pod Toyotou dozadu poklidnì a spoøádanì a z  palubní desky se linuly populární svìtové hity s obèasným prohlášením, ¾e jsem… listening the FM service of Radio Kuwait. Cítil jsem se fajn, tìšil se na sprchu a dobrou veèeøi a pod tìmito pøíjemnými myšlenkami jsem se k nìkterým známým melodiím s chutí pøipojil. Zpívám rád, ale moje Lenka, aè sama také hezky zpívá, nazývá mùj tenor kníkáním. Nu, nebyla se mnou, a tak aby to neznìlo jako kníkání, ale junácký zpìv starých Èechù, jak je znal svìt, pøidal jsem na decibelech, ¾e se rozdrnèela i okna.
 
Kdy¾ jsem v Jalawle pøejí¾dìl spoleèný silnièní a ¾eleznièní most a mìl za sebou u¾ pøes polovinu cesty, všiml jsem si na západním obzoru tmavého pruhu. ®e by déš»? A v tuto dobu? A i kdyby, tak mne u¾ nestihne, do té doby u¾ budu doma, pomyslel jsem si a pustil to z hlavy. Jen¾e jaksi podvìdomì jsem pøece jen zrychlil a, jak se pozdìji ukázalo, uèinil jsem dobøe.
 
Asi po ètyøiceti minutách, kdy¾ u¾ se na obzoru objevily obrysy Bakuby, hudba zmlkla a vystøídaly ji regionální zprávy. Vypnul jsem pøijímaè a pøitom si znovu všiml po pravé stranì temného, svìtle¾lutého a pøi zemi a¾ témìø èerného mraku táhnoucího se od jihozápadu a¾ na sever, odkud jsem pøijel. Tentokrát u¾ byl ale nìjak moc blízko. V první chvíli jsem si pomyslel, ¾e tomu neuniknu a za¾iji první, patrnì opravdu pøívalový liják, mo¾ná i s kroupami velikosti vajec a popadl mne strach o okna a støechu úplnì nového auta. Jen¾e vzápìtí mi to došlo: kamaráde, to nebude déš», teï za¾iješ svou první  prachovku. Šlápl jsem na plyn, proletìl bleskem tìch pár kilometrù, sjel ze silnice k dvoumetrové hlinìné zdi pomeranèového sadu, vypnul motor a èekal.
 
A znovu jsem se rozhodl správnì, proto¾e neuplynulo ani pìt minut a byla tady. Nehluènì, bez hvizdu vìtru, bez hromù a bleskù, a tím dìsivìji. Pøipomínalo to dým zpoèátku ještì prùhledný, jen¾ se ale náhle zmìnil ve ¾lutou tmu po chvíli tak tmavou, ¾e jsem musel ve voze rozsvítit. Byl to v uzavøeném prostoru a vra¾edném vedru velice sklièující pocit z neznámého jevu doprovázeného šumem, jak prach a zrnka písku bièovala plech auta. Nastartovat a zapnout klimatizaci jsem se neodvá¾il jednak proto, ¾e nádr¾ u¾ byla témìø prázdná, a ze strachu, co by udìlal ten jemný prášek ve vzduchovém filtru motoru. Svlékl jsem alespoò košili s trièkem a vìdìl, ¾e se budu v té plechové konzervì koupat ve vlastní š»ávì a¾ do konce (bouøe, samozøejmì, ¾e bych se tam uvaøil k smrti, jsem pøece jen nepøedpokládal).

 
 
Trpìl jsem v tom pekelném vedru témìø dvì hodiny, ne¾ se viditelnost zlepšila natolik, ¾e jsem se odvá¾il na silnici a ujet opatrnì ještì posledních asi ètyøicet kilometrù k bagdádským branám (jen obrazným, ¾ádné tam nejsou a, pokud vím, ani nikdy nebyly).
 
Po cestì jsem minul bezmála tucet vrakù s jejich rozèilenými a divoce gestikulujícími øidièi, sna¾ícími  se oèividnì svést vinu jeden na druhého. Je toti¾ známo, ¾e pro místní policii platí za viníka v¾dy ten, kdo má nabouraný pøedek auta. Výjimku tvoøí rùzní papaláši a vojáci, kteøí nejsou vinni nikdy a cizinci, kteøí naopak v¾dycky.
 
Vrata našeho domu mi s úlevou a radostí otvírala starostlivá Lenièka, která se u¾ hrozila vidiny, ¾e jsem se nìkde pøizabil a ona bude pøes noc v domì sama. Uvnitø jsem u¾asl nad vrstvou prachu usazeného všude, na èem oko spoèinulo.
 
“A to jsem luxovala a stírala u¾ dvakrát“, ujiš»ovala mne moje hospodyòka, „a za pùl hodinu to u¾ nebylo poznat, aè to naplnilo dva sáèky vysavaèe a obarvilo na ¾luto ètyøi kbelíky vody!“
 
Ne¾ byla pøipravena veèeøe, staèil jsem vyluxovat potøetí alespoò v hale a lo¾nici a smýt pod sprchou své spaøené tìlo. Kdy¾ jsme snìdli peèené kuøe s pomfrity a Lenèin speciální èokoládový mouèník, došlo i na láhev Châteauneuf-du-Pape, pøi ní¾ jsem ¾enì vylíèil svùj nepøíjemný zá¾itek a povìdìl, co vím o tìchto pøírodních úkazech ještì z pøípravky na tuto iráckou misi.
 
Jsou to píseèné bouøe v zemích s pouštními oblastmi od Èíny a Mongolska, pøes Blízký Východ a Afriku a¾ po Austrálii, dosti bì¾né. ®ádné hromy a  blesky, jak to známe domova, se pøi nich ale nejeví. Vhodnìjším názvem je „prachová bouøe“, hovorovì „prachovka“. Vzniká v dùsledku horkých vzduchových proudù dostateènì silných, aby z píseèných plání zvedly jejich nejjemnìjší vrstvu do výše mnoha set metrù a pøestìhovaly ji o desítky i stovky kilometrù dál, trousíce pøi tom svùj náklad jako z dìravého pytle po celé cestì. Nìkdy sebere vichøice svùj náklad a¾ v Africe a to je pak tma èervená, ještì více sklièující.
 
Je to vlastnì obrovský, ve svém celém objemu mnohatunový mrak smìsi horkého vzduchu a prachu o konsistenci pudru na dámská líèka, èi dìtského zásypu, a mìrné hmotnosti jen nìkolika gramù na kubický metr. Tak lehkého, ¾e se celou dobu letu vydr¾í vznášet a svým po zemi ta¾eným šosem ještì pokrývat zemi, stromy, auta, domy a dusit všechno ¾ivé pod sebou. A všude budit vztek, pláè a skøípìní zubù. A to obraznì i skuteènì.
 
Ignoruje veškerá tìsnìní oken dveøí a nádob a bez odporu proniká spárami, škvírkami, póry a otvory o nanorozmìrech, nato¾ pak do oèí, uší a ústních, nosních a jiných tìlních otvorù. Úklid po ní ale pøipomíná sisyfovskou práci, proto¾e prach víøí ve vzduchu a znovu a znovu na vše usedá.
 
Nakonec poznala tøi „prachovky“ i moje ¾ena, ale ji¾ ¾ádnou tak hororovou, jako já. A byl jsem tomu rád, proto¾e jako zá¾itky k pouèení dìtí ve škole jí to postaèilo. Nechtìl jsem, aby nabývala zkušeností tak traumatizujícím zpùsobem. Dost na tom, ¾e jí škodily vysoké teploty a pøesto je snášela a vydr¾ela stát vìrnì se mnou, abych nebyl v daleké zemi tak sám.
 
Ludìk «opka 

* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 24.07.2016  21:45
 Datum
Jméno
Téma
 24.07.  21:45 Ludìk
 24.07.  09:49 frerbl
 23.07.  19:13 Von
 23.07.  10:10 LenkaP