Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bít èi nebít


Pøed nedávnem jsem nechal na stránkách SeniorTipu otisknout velmi moudrý pøíspìvek našeho mnohaletého pøítele Vladimíra Kulíèka „Padla facka na sále...“ na téma kontroverzní: trestat dìti nebo ne? A výsledek? Reagovalo na nìj jen sedm ètenáøù a tím to celé skonèilo, jako by to v naší spoleènosti nebyl ¾ádný problém. ®e by skuteènì byl o diskusi nezájem a bylo by nám to jedno?

 

Pøed více jak pøed devíti roky napsala moje kolegynì z Pozitivních novin Jana Stuchlíková varovný èlánek „Po¾íraèka dìtských duší“ o mo¾ném nebezpeèném vlivu jedné knihy na výchovu dìtí v dnešní dobì. Co je však nejsmutnìjší, ¾e tato kniha, která se jmenovala „Po¾íraèka mrtvol“, šla v prodejnì knih Albatros na „draèku“ a byla populární u dìtí jako u vìtšiny dospìlých jako noviny Blesk, AHA, Šíp a nebo napø. televizní program „Vyvolení“. 


Všechno má svou propojenost jako „spojené nádoby“ a vrací se nám zpìtnì jako bumerang. Tématem èlánku byl špatný vliv morbidní knihy na výchovu malých dìtí. Na pøíspìvek Jany Stuchlíkové kupodivu tenkrát kladnì reagovalo hodnì ètenáøù a vìtšina lidí knihu odsoudila, ale tím to skonèilo. Škoda. Nic se pro to, aby se to neopakovalo, neuèinilo. Lidé se stále více stávají pasivní k vìcem, které nás ohro¾ují, ani¾ by si to snad uvìdomovali.
Ze všech tehdejších ohlasù mne nejvíce zaujal velice výsti¾ný a moudrý názor ji¾ ne¾ijící spisovatelky a scenáristky Aleny Heinové, moudré to ¾eny, který jen potvrzuje mé mínìní, ¾e také i špatná literatura s fackami a tresty souvisí... Dovolím si z ohlasu na èlánek odcitovat to nejpodstatnìjší:

 

Pokud se budou dospìlí zamýšlet nad literaturou pro dospìlé a hledat i tam dùvody, proè dìtská kriminalita stoupá a úloha násilí v dìjinách se promìòuje jen formálnì, nikoli svou podstatou - jistì to nebude na škodu. A bude ú¾asné, kdy¾ mezi nimi bude i vydavatel Po¾íraèek, podnikatel jistì velmi potìšený rozebraným nákladem publikace. Je-li sám rodièem, který patrnì nebude bránit dítku v její èetbì ani v jiných po¾eraèských aktivitách, tak sugestivního duchovního rozmìru, je to mo¾ná jen otázka èasu. Zamyslí se, chápaje s pøibývajícím vìkem zranitelnost slábnoucích a smysl soucítìní, nebude ji¾ chtít vydat Po¾íraèe po¾íraèù èi Dno hnusu - a jeho dospìlý potomek mu za to „pìkných pár flákne“, a¾ vylítne èervená...


Vzpomnìl jsem si na kní¾ku Josefa Hlinomaze Majouucta, která vyšla v roce 1992 v nakladatelství Arcadia. Knihu jsem otevøel a zaèal èíst sta» o neoddiskutovatelném respektu uèitelù v dobách jeho dìtství. Vzpomínka nebyla také daleko od myšlenky tuto sta» z knihy opsat a dát ji ètenáøùm Senior Tip k zamyšlení jako moudrý pohled jednoho pamìtníka z „rady starších“, kam nepochybnì pan Josef Hlinomaz patøil.

 

Co na závìr mohu øíci sám za sebe, ¾e já, otec dvou ji¾ dospìlých synù (47 a 41 let), s pøimìøenými tìlesnými a jinými tresty za špatné chování a jednání dìtí a mláde¾e, nepomù¾e-li dobré a vysvìtlující slovo, naprosto souhlasím. Mo¾ná je to paradox, ale já jsem mìl štìstí, ¾e za celý svùj ¾ivot jsem nepotøeboval své dìti tìlesnì trestat – pouze jednou, kdy¾ starší syn pøišel domù ze školy a vyøídil mi vzkaz od uèitele, ¾e by si zaslou¾il, za to, co provedl, dostat poøádnì na zadek, a tak se i stalo. Uèiteli jsem vìøil a od syna, který si nedovolil lhát, jeliko¾ mìl respekt k uèiteli a samozøejmì i ke mnì, svému otci, jsem si nechal vysvìtlit, oè šlo. Musím upøímnì pøiznat, ¾e tenkrát mne ten výprask bolel snad více jak jeho. Syn to u¾ tenkráte pova¾oval za zcela spravedlivý trest a do dneška na to nezapomnìl. Nebylo mu líto jeho zadku tak jako jeho otce, tedy mne. To, co provedl, bylo záva¾né, ale ji¾ se vícekrát neopakovalo a dnes zastává ten samý názor jako já, nepomù¾e-li dobré slovo, je na místì spravedlivý pøimìøený tìlesný trest.


Václav ®idek

* * *

Zobrazit všechny èlánky autora


Jak to vidìl Josef Hlinomaz

 

Všední den, to byla skuteènost a skuteènost byla škola. A škola byla školou tìlesných trestù. Kdykoliv mì doma otec seøezal, cítil jsem, ¾e moje lidská dùstojnost byla poní¾ena. Byl-li jsem seøezán ve škole, vùbec mi to nevadilo. Zajímavé, jak se nakládaèka v kolektivu daleko lépe snáší. Dobøe se uèící ¾áci z takzvaných dobrých rodin byli trestáni málo, a já mìl všechny pøedpoklady k tomu, abych takovým ¾ákem byl. Ale myslím, ¾e samé jednotky jsem mìl jen v první tøídì, ne¾ jsem byl poznán. Pøiklánìl jsem se spíše k lotrasùm a imponovala mi jejich sláva. Èas od èasu byl takový ¾ák trestán na pøíbramské radnici. Pan uèitel jednoduše poslal pro strá¾níka, který si provinilce odvedl, a na úøední pùdì byla pak provedena exekuce na lavici. Dejme tomu pìtadvacet nebo i nepoèítaných, jak uznal úøední orgán za vhodné. Podrobnosti si nechal delikvent obyèejnì pro sebe.


Ve škole se tresty provádìly veøejnì pøed tøídou. Starý uèitel, jinak ohromný dobrák, vykonával trest s naprostým klidem, oznámiv pøedem, oè jde. Za mírnìjší trest byla pova¾ována rána ukazovátkem do nastavené dlanì, aèkoliv taková rána je bolestivìjší ne¾ rána tímté¾ ukazovátkem pøes zadek. Tluèení pøes zadní èást bylo obøadem. Pan uèitel pøedem oznámil poèet ran a podstatnou èástí trestu bylo, ¾e ¾ák se musel sám ohnout buï pøes první lavici, anebo pøímo u katedry panu uèitelovi pøes koleno. Pan uèitel napøíklad øekl: „Pojï, dostaneš pìt.“ ®ák šel bez odmluvy k nìmu, jsa si vìdom, ¾e rozsudek je vyøèen a jakákoliv diskuze ho mù¾e jenom zhoršit. Uèitel vysunul koleno z kukanì ve stole a ¾ák si na koleno lehl bøichem. Následoval obøad šponování kalhot a pak sázení a zároveò i poèítání. Pan uèitel sázel i poèítal s lhostejným výrazem hokynì odpoèítávající øeknìme pìt vajec. ®ák pak vìtšinou bez hlesu odešel zpìt do lavice. Byla-li vìc provedena rákoskou, byl trest pova¾ován za vìtší, proto¾e i pøíprava byla obøadnìjší, je¾to ukazovátko bylo jaksi více po ruce.
Bylo-li trestaných nìkolik, stáli ve frontì, pøièem¾ se pøihlí¾ející ¾actvo i ti, co mìli trest za sebou, výbornì bavili.


Jeliko¾ moje zadní èást byla v¾dycky dost naditá, pan uèitel si na mnì v¾dycky pošmákl. Teprve pozdìji mì napadlo, ¾e není vylouèeno, ¾e tyto tresty byly jednou z malých radostí starého a velmi pobo¾ného mládence, nebo» pamatuji, ¾e onu èást tìla napøed gustýroval a nìkolikrát pohladil. Nemìl-li v ¾ivotì jiných radostí, budi¾ mu tyto pøány. K jeho cti budi¾ øeèeno, ¾e pøi své opravdové zbo¾nosti jistì ani sám sobì nepøipustil, ¾e by nedìlal vìc bohulibou. Prostì spojoval pøíjemné s u¾iteèným, pøièem¾ to pøíjemné jistì jen podvìdomì.
Uèiníme-li pokus nahlédnout hloubìji do lidských niter v oblasti, dalo by se øíci potlaèených pudù, mù¾eme nezávaznì takovýto výklad pøipustit. Ostatnì nerad bych panu uèiteli køivdil, proto¾e jiný uèitel nás trestal daleko krutìji a surovìji, nechal nás sedìt tøeba pùl hodiny ve døepu. Chodil pak kolem nás s rákoskou a trest nemilosrdnì a libovolnì zostøoval. Nelze se vyhnout podezøení ze sadismu, sledujeme-li zpìt toto poèínání, ale mo¾ná, ¾e se mýlím. Proto v tìchto místech radìji nejmenuji.


Ji¾ tenkráte, jako malí ¾áèkové, øíkali jsme si ty vole a mluvili jsme sprostì. Uèitelé nechápali, jak je to mo¾né. Velmi málo jsme cítili dospìle a nemìli jsme o nich valného mínìní. Asi to byl pováleèný pohled na svìt. Dospìlí lidé vra¾dili mnohem více ne¾ nejdivoèejší zvìø, i kdy¾ proti své vùli, a následek toho byl asi všeobecný pokles úcty èlovìka k èlovìku. A tak kdykoli se nám nelíbilo nìco, co pan uèitel udìlal, prohlásili jsme klidnì o nìm, ¾e je vùl nebo pes nebo jiné zvíøe, které nás právì napadlo.


Potøeboval-li si pan uèitel odskoèit, nechal v¾dy nìjakého dobøe se uèícího ¾áka z dobré rodiny dávat na ostatní u tabule pozor. Kdo zlobil, choval se hluènì nebo s kým nebyl novopeèený dozorce zadobøe, byl napsán na tabuli. Kdy¾ se nìkdy posti¾ený polepšil a ztichl, byl milostivì smazán. To vedlo k tomu, ¾e se vykøikovalo: sma¾ mì. Eventuálnì se sliboval nìjaký úplatek. Na druhé stranì se ale vyhro¾ovalo. Stateènìjší spolu¾ák volal: „Rozbiju ti dr¾ku!“ Popravdì øeèeno, toto mívalo na smazání vliv nejvìtší. Nìkdy dozorce ¾aloval, ¾e mu bylo vyhro¾ováno, a následoval trest. Ale pak mohl následovat trest za trest a ¾alobník obyèejnì ztratil odvahu ¾alovat.


Tedy jeliko¾ se všeobecnì mluvilo sprostì a bez úcty k èemukoliv, stalo se jednou, ¾e jeden ¾ák dával pozor na ostatní a zapisoval na tabuli jména provinilcù. Já v této chvíli právì sdìlil svému sousedovi, ¾e co se mì týèe, mù¾u se na pana uèitele vytentonoc. Mùj soused ovšem nemìl nic lepšího na práci ne¾ letìt k dozorèímu orgánu, který mì opìt co nejrychleji zapsal, a kdy¾ se pan uèitel vrátil, vypoèítával mu, èím se kdo ze zapsaných provinil. Byl jsem na tabuli jako poslední, tak¾e jeho výèet konèil slovy: „...a Hlinomaz øek, ¾e se na vás...“ a øekl to naplno. Pan uèitel zaèal vyvádìt jako posedlý, to ¾e jako ještì nikdy nikdo neøekl a hned se zaøídilo, aby se to dovìdìli u nás doma.


Ten den pøi tìlocviku vyšli jsme na prostor za školou, kde se hrály hry jako Tøetí pryè nebo Chodí Pešek okolo, nedívej se na nìho. Tam nechal pan uèitel nastoupit celou tøídu do øady a poruèil mi, abych udìlal tøi kroky vpøed. Pak zaøeènil: „Milí ¾áci, tento ¾ák prohlásil, ¾e se na pana uèitele vysere!“ A na mì zaøval: „Styï se!“ Tak jsem se chvíli stydìl a pak pan uèitel øekl: „Tøi kroky vzad.“ Zacouval jsem do øady a mùj stud oslavili jsme hrou. U¾ nevím, jestli to byl Pešek nebo Tøetí pryè.


Strašný vejøez mì doma neminul a druhý den jsem musel pana uèitele odprosit. Stejnì mi to ale nikdy neodpustil a pova¾oval mì za dítì úplnì zka¾ené.


Musím dnes prohlásit, ¾e neschvaluji své nìkdejší prohlášení, ale mluvili jsme tak dennì o ka¾dém. Ostatnì stejnì si myslím, ¾e opravdová osobnost budí úctu i u takových ulièníkù, jako jsme byli my.

 

Z knihy Josefa Hlinomaze „Majoucta“. Vydalo v roce 1992 nakladatelství ARCADIA.



Komentáøe
Poslední komentáø: 30.01.2015  17:39
 Datum
Jméno
Téma
 30.01.  17:39 Pepa
 30.01.  13:20 Václav ®idek Podìkování ...
 30.01.  10:58 evussa Bít i nebít
 29.01.  06:15 Bobo :-(((
 28.01.  15:56 Blanka K.
 28.01.  13:52 kusan.
 28.01.  11:01 Jarek (lu¹titel)
 28.01.  10:10 Ludìk Horký
 28.01.  09:28 Von
 28.01.  08:47 Ferbl
 28.01.  08:16 LenkaP
 28.01.  08:07 Jitka