Padla facka padla na sále...

Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva je, že Vladimír po krátké nemoci v létě, ve věku 84 let, zemřel. Určitě uvítáte ještě jeho další doposud nepublikované články. Do jedné úvahy se teď začtěte…

Redakce

Facka nepadla na sále, ale ve škole. Co se před časem stalo, víte asi všichni. Jen to už dneska umíme lépe pojmenovat. Ředitel školy, kterého žák hrubě urazil, neudržel emoce na uzdě a třepnul ho rukou přes obličej. Pohotový spolužák zachytil scénu na mobil a pak ji uložili na YouTube. Na malér bylo zaděláno. Záležitosti se ujala média, záznam byl nesčetněkrát promítnut ve zprávách hlavních programů televize a ředitel byl obviněn z nepřípustného jednání. Kauza byla propírána ze všech stran, rozebírána věcně i filozoficky, psychologicky i právně, ale hlavně byla náležitě napěněna, aby bylo o čem vysílat. Uplynul určitý čas, zvířené emoce pod tlakem jiných zpráv opadly, ředitel dal výpověď a následně se psychicky zhroutil. Závěr však zůstal: učitel se nesmí žáka nebo studenta ani dotknout, aby neohrozil jeho psychický vývoj. A to je právě ta pravda bodového reflektoru. Co se tím myslí?

Stejně jako bodový reflektor osvětluje jenom malou, předem určenou část scény a pomíjí jiný pohled z různých stran, tak i pravda bodového reflektoru je přímočará, jednoduchá, snadno pochopitelná i osobě se sníženou inteligencí, ale zcela pomíjí skutečnost, že život je složitější, někdy i těžko pochopitelný, a že i na jednoduchou věc lze pohlížet z různých stran. Jistě byste sami takových pravd bodového reflektoru mohli uvést celou řadu, dnešní doba je jimi přesycena, a kdybyste zrovna nevěděli náhodou žádnou, stačí si pustit záběry z parlamentu.

Na kauzu „facka“ bych už dávno zapomněl, kdybych se po čase opět nesetkal s Vinckem Cíců. Já mu říkám pochodující vox populi národa českého. Mluví lidově, nespisovně, ale slušně a v jeho názorech nemusíte hloubat, jak to vlastně myslí. Jsou jasné. Stojí si za nimi a kupodivu se velmi často shodují s názory velké části veřejnosti.

„Neslyšels ráno rádio Jak to vidím?“ spustí Vincek s temperamentem jemu vlastním.
„Neslyšel, o co šlo?“
„Různě, pořad připomínal směsici všeho možnýho, ale hlavně obtloustlýho, udýchanýho psa s vyplazeným jazykem, který se ze všech sil snaží dohnat svýho pána, jedoucího na kole. Ale to hlavní: Byl v něm taky podrobně probrán případ „facka ve škole“ a mě to vytočilo, jak se může o takové hlouposti tak dlouho filozoficky meditovat!“
„Ale Vincku, na ten případ se pamatuji, několikrát jsem viděl natočené video, učitel přece nesmí žáka nebo studenta uhodit!“
„A díval ses na to video pozorně?“
„Samozřejmě!“
„A cos viděl?“
„No jak dal učitel žákovi facku!“
„No vidíš, to je ta tvoje pravda bodovýho reflektoru. Sám ji nemáš moc rád, ale podlehneš jí taky. Tak si na to posviťme ze všech stran!“ Vincek si odkašlal, aby mohl souvisle pokračovat.
„Já toho viděl mnohem víc. Především to, jak se dva kluci domluvili, že svého ředitele vytočí. Proč? Nevím! Možná z legrace, aby to bylo „hustý“, možná ze škodolibosti nebo zlomyslnosti a třeba jako pomstu za něco. Ředitel někoho pokáral, dal špatnou známku a podobně.
Franto, ty budeš sedět tady, máš dobrý výhled a připravíš si mobil. Já budu sedět tady a vytočím ho. Ty to nahraješ. Jestli mi něco udělá, já jsem z obliga jako napadený a on to odskáče. Pak to dáme na Internet, bude to „hustý“ a všichni se nám budou obdivovat.
Jednoduchej scénář, co? A neobjevuje se v naší zemi poprvé!

Stalo se. Kluk shodil záměrně věci na zem a na výzvu „Zvedni to!“ odpověděl: „Zvedni si to sám, ty šmejde!“ Že řediteli povolily nervy, není možné se divit. Následovalo lehké třepnutí přes pusu. Facka to nebyla, kluk po tom nepohnul ani hlavou. Kdybych na místě ředitele byl já, letěl by po takové sprostotě kluk pod lavici bez ohledu na to, jestli se to někomu nebo nějaké organizaci bude líbit nebo ne.

Kluci pak uložili záběr na Internet a to další už znáš. Na osud ředitele, který celý život věnoval mládeži a výuce, stačil dát to nejlepší, co v něm bylo, aby byl nakonec označen za „šmejda“, si už nikdo nevzpomněl.

Když už sem se tak rozpovídal – a toho si považuj! – povím ti historku, které sem se sám zúčastnil. Když vtrhl Wehrmacht do Prahy, dokončoval sem měšťanku. Najednou sme měli denně němčinu, nejmíň jednu hodinu. Učila ji mladičká, hezká, jistě vzdělaná učitelka, ale neměla vůbec tuchy, jak zvládnout takovou hordu puberťáckejch sígrů. Nebudu to natahovat. Skončilo to tím, že s pláčem si přímo z hodiny běžela stěžovat řediteli.
Za chvíli vpadnul ředitel do dveří. Chlap jako hora, ruce jako hornická lopata.
„Tak vy mi tady budete dělat z němčiny kabaret?“ zařval a vrhnul se k první lavici: „Postel!“ „Bett“ „Člen!“ „Der“. Bum ho. Facku bylo slyšet snad až na Václaváku a kluk se válel po lavici. K dalšímu: „Stůl!“ “Sessel“. Bum! Tak to šlo dál, na všechny se dostalo. Já sem tomu ušel, věděl sem. Byla to kanonáda. Asi třetina třídy měla oteklou hubu.

Následky? Doma se snad nikdo nepochlubil, považovali to všichni za ostudu, a tak se na něco vymluvili, třeba že se poprali – co kdyby doma dostali ještě něco návdavkem. Rodiče, na rozdíl od dneška, stáli totiž za výkonem školy. Ale to eště není to hlavní! Učitelka byla odvolána pro nezvládnutí třídy a my sme dostali – ředitele! Byl klid, pořádek, disciplína a – naučil nás německy. A to nejzajímavější: Začali sme ho obdivovat! Byl pravý chlap a to sme chtěli bejt taky, hodně věděl a zajímavě to podával – a to sme chtěli taky! Nakonec sme zjistili, že je vlastně hodnej člověk, spravedlivej, a na konci roku sme se s ním těžko loučili.
A třešničku na dortu nakonec: Po řadě let, když už byl ředitel dávno penzionovanej, ho navštívil jeden můj spolužák v jeho bytě. Řekl potom řediteli asi toto: „Vrátil jsem se právě z Německa, kde jsem v Halle an der Saale měl odbornou přednášku, samozřejmě v němčině. Měla velký úspěch. Na tom úspěchu máte i vy nemalý podíl. Tak jsem vám přišel za tu superfacku moc poděkovat. Ta mě nakopla!“

Ředitel prej byl docela dojatej a nakonec oba ten úspěch zapili jedním panákem.
Díky takovým pánům ředitelům z nás vyrostli zdatní občané, schopní se poprat s překážkami, které se žádnému v životě nevyhnou. Mám takový pocit, že z určité části dnešní mládeže, které je stále i institucionálně umetána cestička do života, se často stávají traumatizovaná nedochůdčata. Mohu potvrdit, že se nám tvrdá výchova, a to i na vojně, na psychice nepodepsala.

Jó, i desetiletej kluk dnes i při průměrný inteligenci ví, co se smí a co ne. Ví ale taky, že když označí ředitele za šmejda, nebo ho rovnou zastřelí, nic se mu nestane. Věc se odloží, je nezletilý.

V Americe se střílejí učitelé, profesoři a spolužáci dnes, nás to čeká při současném trendu dříve či později. Že existují způsoby, jak takovému počínání postavit hráz – a to neproniknutelnou – ví každý. Její použití ale brání překážky formulované benevolentními zákony, předpisy i počínáním. Na práva dětí dnes existuje řada stále se zviditelňujících institucí. Týrání dospělých dětmi a mladistvými, ať fyzicky nebo psychicky, vlastními nebo cizími není v podstatě podchyceno vůbec. Dospělí se stydí jít na veřejnost, někdy dokonce i cítí podíl vlastní viny. A instituce? Raději ruce pryč!

No to sem se rozpovídal! Co mě zdržuješ? Mám taky práci!“

Vincek zmizel za rohem. Ten dokáže nasadit člověku brouka do hlavy! A jak zahýbal tou pravdou bodového reflektoru!!!

V té souvislosti se mi vybavil jiný příběh. Stal se – proboha – již v předminulém století. Jeho autorem je – na rozdíl od Vincka – člověk vysoce vážený, lékař-internista světového jména, univerzitní profesor MUDr. Josef Thomayer.

Tak si ho poslechněme, je to o nervózním dítěti:
„Pán a paní přišli se poradit, co s nejstarším synem jejich. Matka mi vypravovala, že než syna předvedou, chtěla mne dříve informovati o detailech, jež by si před synem netroufala vyprávěti. Sama však myslí, že synovi nejlépe bude svědčiti železo. Je prý chudokrevný a následkem toho tak nervózní, že ani otec ani matka nevědí sobě rady.
Ondyno prý matka jej čímsi tak rozčílila, že jí hrozil zabitím. Jindy dokonce zranil a málem zmrzačil pro hloupost mladšího bratra. Podobných ukázek nervóznosti mně otec i matka vypravovali celé litanie. Při vypravování takovém jsem konečně vypadl sit venia verbo z role. Pravil jsem rodičům, že ovšem známky právě vylíčené zasluhují bedlivého léčení.
„Jenom s podáváním železa bych nesouhlasil, jsou léky účinnější ve případech druhu tohoto.“
„Prosím, jen ordinujte!“ vpadla mně matka do řeči.
„Buďte jist, že příkaz váš do nejmenších podrobností splním,“ dodal otec.
„Léků takových, které v podobném případě pomáhají, jest více. Například corylus avelana.“
„Neznám toho léku,“ podotkl otec.
„I znáte,“ namítám, „corylus avelana sluje po česku LÍSKOVKA!!“

Co asi na vypravování váženého pana profesora řeknou instituce, odstraňující každé stéblo z cesty nové generaci? Moc povídání, viďte. Zkusme to nějak shrnout:

1) Demokracie bez discipliny nefunguje – ani ve škole, ani v parlamentu.

2) Svoboda slova a činů je dnes často zaměňována, někdy i zákonem, za svobodu zvůle. Její omezení není diktaturou, ale prostou výchovou ke slušnosti.

3) Do školy patří kázeň, učení, knihy a píle – ne mobily a jejich zneužívání.
Nezdá se vám, že mládež zejména školní, už dnes neovládá mobily, ale mobily psychicky ovládají a traumatizují ji?!

Uvažujme. Času není nekonečně mnoho.

Vladimír Kulíček

* * *

Zobrazit všechny články autora