Vìøte - nevìøte
Pøíbìh fenky Bíby
Neubìhly ani dva týdny od zjevení a zmizení Barýka, kdy¾ mne na Vršovické s úsmìvem oslovil cizí èlovìk.
„Dobrý den, pøíteli! Jak se máte a jestlipak jste tehdy našel svého pejska?“
Poznal jsem ho ihned, byl to ten pán s èerným psíkem, kterého jsem pøed dvìma týdny potkal v parku pøi procházce s Barýkem.
Dobrý den“, odpovìdìl jsem, “bohu¾el ne, pane. A nebyl mùj, víte? Patrnì se nìkomu zabìhl a pøipojil se ke mnì na ulici. Bylo u¾ pozdì, a tak jsem si ho chtìl na noc ponechat a druhý den pøedat nìkam do útulku. Doufám, ¾e ho nìkdo našel a uèinil to za mne. A kde máte vy svého kníraèe?“
„Pane, taky on není mùj. A není to pes, ale fenka. Jmenuje se Bíba a patøí mé pøítelkyni. Byli jsme pøed lety kolegové na internì ve Všeobecné na Karláku. Já u¾ jsem teï v penzi, a tak jí obèas tu èubièku pohlídám, kdy¾ ona má dlouhou slu¾bu.“
„No to je od vás milé. Já psy miluji, ale ve svém vìku a pøi nejistém zdraví u¾ si ¾ádného nemohu dovolit. Bylo by to vùèi tomu zvíøeti nezodpovìdné. Tak se radìji vìnuji spíše kytièkám. O ty se po mém odchodu nìkdo postará snadnìji, ne¾ o psa.“
„Tak¾e jste botanik?“
„Ale kde¾, jen mám doma takovou zelenou skupinku lopatkovcù a nìjakou orchidej. A starám se o nì spíše z piety ke své zesnulé ¾enì. Mìla je moc ráda. Jen¾e u¾ se rozrostly z nìkolika keøíkù v malý les a já je nestaèím rozdávat. Ostatnì, pane doktore, nemìl byste o nìjakou zájem? Rád vám ji vìnuji.“
„Dìkuji, pane, za nabídku, ale já ne. Víte, jsem silný kuøák a u mne by dozajista brzy zašly, ale myslím, ¾e by mìla zájem má pøítelkynì Julie, ta Bíbina paní. Pokud mi svìøíte své telefonní èíslo, povím jí o vaší nabídce a dám vám vìdìt.“
Nakonec jsme se dál rozpovídali a skonèili v nedaleké vinotéce „U Hájkù“. Pán se mi pøedstavil jako doktor Arnošt Barták a objednal èervený Portugal. A pøi tom vínì došlo zase na Barýka a jeho záhadné zjevení a zmizení. Doktor tu historku vyslechl a pak øekl, ¾e si tehdy v parku všiml, jak byla fenka nesvá a neklidná.
„Kdybych nebyl realista a na takové vìci vìøil, byl bych øekl, ¾e tušila v tom Barýkovi ducha. A k vám se taky moc nehrnula, aèkoliv to je jinak jejím dost trapným zvykem, nechat se hladit od cizích lidí. Ale to je nonsens, viïte? U¾ asi ze mì mluví ty ètyøi deci!“
Nevymlouval jsem mu nic. Sám jsem u¾ mìl toho Portugalu taky dost. A tak jsme se pøátelsky rozlouèili a odešli do svých prázdných bytù (doktor je taky vdovec).
* * *
O dva dny pozdìji se Arnošt ozval a pøedal mi telefonní èíslo, abych se se zájemkyní sám domluvil. A tak jsem taky uèinil. Dohodli jsme si èas a místo, a tak jsem v urèenou dobu vystoupil ve stanici metra Lu¾iny a po pìti minutách se s tou dámou setkal. Jen¾e nebyla sama. U nohou jí ukáznìnì sedìla moje ji¾ známá, èerná, ale u¾ znaènì prošedivìlá Bíba.
Pøestavil jsem se, a kdy¾ jsem pøedával tašku s kytkou, fenka vyskoèila a rozbìhla se mezi smrèky parèíku. Nedbala volání a trvalo nìkolik minut, ne¾ plaše vyhlédla zpod jednoho ze stromkù. Její paní jí chtìla pøipnout vodítko, ale ona znovu odbìhla. Sna¾ili jsme se zjistit, kde je, na volání nereagovala, a aè jsme prošli celý malý parèík, po psíku nebylo ani stopy. Bylo mi to velice trapné a to tím spíš, ¾e jsem se svým hendikepem a holí nebyl schopen nijak podstatnì pomoct.
U¾ se znaènì setmìlo, a tak jsme se vrátili k vchodu do metra a paní doktorka trvala na tom, abych se nezdr¾oval a odjel domù. ®e si Bíbu najde sama a zítra mi zavolá. Jen¾e v tu chvíli vycházeli z metra cestující, a dva z nich, chlapec a dìvèe, si všimli doktorky s vodítkem v ruce.
„Paní, nehledáte èerného pejska? Právì vlezl do tøetího vozu metra smìrem do mìsta!“
To tedy byla zpráva! Sešel jsem dolù na nástupištì pro pøípad, ¾e by to nebyla pravda, nebo kdyby z vlaku ještì pøed odjezdem vybìhla. Ale hala byla prázdná, jen studený vlhký vzduch fuèel z tunelù. A tu jsem si vzpomnìl na Arnoštova slova a poznal pravdu: to zvíøe pøede mnou utíkalo a ve svém stresu volilo metro. Mìstský dopravní prostøedek, stejnì jako Barýk tramvaj!
Vrátil jsem s tou smutnou zprávou nahoru, kde doktorka líèila situaci mu¾i v kabinì dozorèího a prosila o pomoc. Neslyšel jsem dobøe rozhovor, ale tušil jsem, ¾e nadìje na na-lezení uprchlice je mizivá. Vidìl jsem, jak ji zasáhlo, ¾e po ètrnácti letech nejspíš svou milou spoleènici ztratí. Èas bì¾el a já tam stál jak smutný panák, nevìda co poèít, jak pomoct. A teï u¾ mi to nebylo jen trapné, ale cítil jsem se pøímo vinen.
Kdy¾ koneènì dialog u okénka dozorèího skonèil, dovìdìl jsem se, ¾e všechny stanice dostaly pøíslušné pokyny a ¾e je tøeba jen èekat. Neš»astná majitelka mi nic nevyèítala, aèkoliv jistì tušila, ¾e útìk fenky souvisel se mnou. Moje prosby o prominutí a nabídku, ¾e jí koupím jiného psa, odmítla a naopak, naléhala, abych odjel domù, ¾e mi zítra zavolá, jak to dopadlo.
Mìla pravdu, byl bych tam k nièemu, zejména pøi mé omezené pohyblivosti. Tak jsem se s milou a smutnou paní rozlouèil a sešel po schodech na nástupištì. Vlak pøijel a i já „vlezl do tøetího vozu metra smìrem do mìsta“. Po necelé hodinì jsem s úlevou dorazil domù a vìdìl, ¾e tu noc jen tak neusnu, nemluvì o náladì ráno.
Nu, druhý den jsem opravdu nestál za moc. Otevøel jsem si na webu „psí“ stránky, prohlí¾el pejsky všech ras a poèítal, naè mne ta moje odpuzující aura pøijde, kdy¾ se ozval mùj mobil.
„Dobrý den, pane, s radostí vám oznamuji, ¾e Bíbinku mám š»astnì doma! Teï jedu do slu¾by, ale zavolám veèer, všechno vám povím. Pøeji vám pøíjemný den.“
Paní doktorka slib dodr¾ela, a tak jsem se dovìdìl, ze fenku našly uklízeèky v depu Èerný most v posledním voze, kam si pro ni její š»astná paní ještì v noci pøijela. Pogratuloval jsem jí a po¾ádal o další schùzku. Chtìl jsem ji odškodnit za to psychické trauma alespoò další kvìtinou a bonboniérou. Slíbila, ¾e mi zavolá, a¾ se jí to hodí, ale tenhle slib u¾ nedodr¾ela. A ani se nedivím, patrnì jsem odpudil i ji.
A proto¾e jsem od té doby u¾ nepotkal ani doktora Bartáka, bojím se, aby to mé negativní fluidum nepùsobilo i na lékaøe. To by mohla být pøi mém vìku a zdravotním stavu dost osudná chyba.
Ludìk «opka
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora
Záhadné pøíbìhy - Vìøte, nevìøte
Viktor Mansfeld - Køí¾ v lese
Viktor Mansfeld - Pes za humny
Viktor Mansfeld - Blesk z èistého nebe
Viktor Mansfeld - Padesátimarkovka
Viktor Mansfeld - Podivný rybáø
Ludìk «opka - Procházka s Barykem