Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Tøi svíce o Dušièkách


Tento èlánkek jsme vytáhli jako vzpomínání na naši milou kolegyni na webu - Blanku, která nás bohu¾el nedávno nav¾dy opustila. Ale urèitì se na nás dívá z nìjakého obláèku a je tak stále mezi námi. Èlánek jsme proto nechali i s pùvodními komentáøi.  (redakce)

Kulisy léta se u¾ vymìnily: listnaté stromy jsou teï zlato¾luté, lavièky bez babièek a dìdeèkù zùstávají prázdné a mokøe se lesknou, køiklavou reklamu na zmrzlinu v blízké cukrárnì rozerval vítr na cáry. Jenom pár jehliènanù ignoruje módní podzimní trendy a tvrdohlavì si nechává svoje pùvodní obleèení. Ne¾ jsem to napsala, byla jsem si situaci kolem našeho domu na vlastní brýle prohlédnout, proto¾e z balkonu vidím vìtšinou jenom mlhu. Zjistila jsem, ¾e z estetického hlediska mlha krajinì prospívá, kdy¾ je tak hustá, ¾e protìjší panelák není vùbec vidìt, bydlím v krásném prostøedí.


Dušièky jsou blízko, na dosah ruky. Jsou to svátky plné vzpomínek, svìtýlek, pøeplnìných cest, vìncù, kahanù, meditací nad doèasností naší ¾ivotní pouti... Rozhodla jsem se vydat na jeden starý mìstský høbitov. Staré høbitovy mají svoje kouzlo ticha, dávného èasu, vzpomínek na lidi, které jsme kdysi potkali, kus cesty šli s nimi a oni nás potom pøedešli v odchodu ze ¾ivota. Chodím na staré romantické høbitovy ráda a na tomto jsem chtìla navštívit i pár lidí.


Napøed jsem se zastavila u hrobu své kamarádky Ely. Seznámily jsme se na vysoké škole pøi tenkrát povinném tìlocviku, kde nás nutili šplhat po lanì. Já bych jako Tarzanova dru¾ka neobstála, po ¾ádné liánì bych v pralese nevyšplhala nahoru, ani kdyby mne dole zezadu u¾ okusovala hladová tygøice. Zato Ela po lanì témìø vyletìla a¾ po strop. Všichni ji obdivovali, já taky. Všichni jí gratulovali, já taky.
Øekla jsem jí starý fór: "Šplháš jako køí¾enec mezi opicí a námoøníkem!" Myslela jsem si, ¾e je to vtipné.
"Dìkuji, øeknu to mámì!" podìkovala mi Ela s úsmìvem. A potutelnì dodala: "Mùj táta je toti¾ námoøník..!"
Napadlo by vás to? Napadlo by vás, ¾e v této skrznaskrz suchozemské zemi má nìkdo otce námoøníka? Jak já jsem se stydìla, èervenala, pýøila, omlouvala, koktala... A Ela se smála. Na druhý den za mnou pøišla a øekla, ¾e i maminka se smála a mám prý pøijít v nedìli k obìdu.
To byl zaèátek celo¾ivotního pøátelství. Spoleèné uèení, zkoušky, stá¾e i flámy, spoleèná fotka z promoce na schodech univerzity... I kdy¾ jsme byly od sebe léta daleko, v¾dycky jsme o sobì to dùle¾ité vìdìly. Kamarádka zavolá tøeba po pùl roce a povídáte si, jako byste se rozešly pøed chvílí. Kamarádku vám nemù¾e nikdo pøidìlit, doporuèit, vnutit, musí vám prostì "sednout". Ela mi moc "sedìla" a také mi moc chybí. Zapálila jsem jí první svíèku.

Potom vedly moje kroky do rohu høbitova, kde byl pochovaný mùj bývalý šéf, u kterého jsem zaèala pracovat jako mladá asistentka. Šéf byl oficiálnì popøední mikrobiolog, ale to byl jenom zevní štít, který mu pomáhal vydìlávat si na chléb - nejenom na chléb, ale i na nejrùznìjší lahùdky a dobroty. Tento starší pán byl toti¾ duší gurmán, gurmet, znalec gastronomie a vynikající kuchaø. V pátek odpoledne jsme se scházely - laborantky, sanitáøky, doktorky i kandidátky vìd - pøed jeho pracovnou a kdy¾ mìl dobrou náladu, vycházel ven, aby nám udìlil rady, co a jak máme pøes víkend vaøit. Rozdával recepty na játra s pra¾enými jablky, na srnèí po pytlácku, na kapra plnìného cibulí v hoøèicové omáèce, ale i na bramborový tatarák anebo na sedláckou omeletu...
Obèas docházelo i k malérùm, proto¾e šéf byl v gastronomii pøecitlivìlý. Jednou se laborantka Hanka proøekla, ¾e dala husí játra vaøit do polévky. Šéf pova¾oval husí játra za cennost daleko vzácnìjší, ne¾ je rù¾ový diamant a vaøení jater v polévce oznaèil za barbarství nejvyššího stupnì. Strašlivì se rozèilil, zrušil Hanì do¾ivotnì prémie a volal, ¾e ve vývojovém ¾ebøíèku pøírody patøí pod mìòavky. Potom zavøel dveøe do pracovny s takovým tøísknutím, ¾e z blízkého regálu spadl stojan s preparáty, pomocí kterých šéf mínil získat èlenství v Akademii vìd. No, nìkteré se nerozbily.
Vdìèila jsem šéfovi za mnohé. Nauèil mne rùzné bakteriologické techniky, od pøípravy laboratorního skla po práci s elektronovým mikroskopem. A taky mne nauèil vaøit jinak a lépe ne¾ bylo tehdy bì¾né. Zapálila jsem mu druhou svíèku.

 

 

Zbývala mi ještì tøetí návštìva u hrobu jedné tetièky. Byla to tetièka, jaká se vyskytuje v ka¾dé vìtší rodinì, trochu teta Kateøina, trochu teta Vaøeková. A» se sna¾ila sebevíc, nemohla najít na ostatních èlenech rodiny nic pozitivního. Na mnì se jí napøíklad nelíbila povaha, délka sukní, úèes, charakter, hudební vkus a ten rù¾ový pulovr. Neváhala a asi sedmnáctkrát se mnou tyto body podrobnì probrala, ale já jsem taková nevdìèná, zatvrzelá nátura, nevychovanì jsem odmlouvala, tak¾e se jí nepodaøilo udìlat mne jinou, lepší.
Tak mne zaèala vyu¾ívat aspoò po profesní stránce: veèer v pùl jedenácté potøebovala kalciovou mast, odøekla obvodní sestru, která jí chodila píchat injekce, s rozhoøèeným "to tak, kdy¾ máme lékaøku v rodinì!" a kdy¾ mi volala v sobotu ráno, abych se zastavila ovázat jí koleno " dodala: …a kdy¾ u¾ tu budeš, mohla bys mi ten koberec v lo¾nici vyèistit kyselým zelím!" To jsme na „medecínì“ nebrali, ale tetièka se tváøila, ¾e ano, kdy¾ prý mám tu zkoušku z hygieny.
Válèily jsme spolu se støídavým úspìchem léta. Tetièka se do¾ila dvaadevadesáti let, netroufám si napsat nahlas ¾e mojí zásluhou, ale potichu si to myslím. Pár mìsícù potom, co se s námi nav¾dy rozlouèila, mi zavolala sestøenice, ¾e mám u ní dìdictví: tetièka mi odkázala obraz. Jindy milá pøíbuzná øekla nevrle, ¾e u¾ mi ho dvakrát poslala. Poprvé prý po synovi autem. Kdy¾ mladý mu¾ zabrzdil na èervenou pøed køi¾ovatkou, skoèil mu na kapotu vozu kùò! Zmohla jsem se jenom na tu nejpitomìjší otázku: "Jaký kùò?" a sestøenka odvìtila: "Kolembì¾ící!" tak vztekle, ¾e u¾ jsem se na nic dalšího neodvá¾ila zeptat, aèkoliv mnou otázky cloumaly jako vichøice sakurou. Po dlouhé pauze pokraèovala. Podruhé prý dala obrázek svému mu¾i, který se k nám vydal pìšky (auto bylo v opravnì, kam se chodili všichni automechanici z okolí dívat, jak vypadá kapota po útoku divých koní). Man¾elovi údajnì u¾ chybìlo jen pár metrù do cíle, toti¾ do našeho bytu, kdy¾ potkal spolu¾áka, se kterým se dávno nevidìli. Sestøenka procedila hlasem plným kyanidu, ¾e ti tøi - man¾el, spolu¾ák a obraz - se potom doma ukázali a¾ pøíští ráno za svítání, obraz prý byl z nich jediný jak¾tak¾ støízlivý, a zkrátka a dobøe, mám si pøijít pro dìdictví sama.
Šla jsem. Tetièka mìla pár slušných obrazù, ale ten, který mi odkázala, jsem u ní nikdy nevidìla. Jinak ovšem je k vidìní na ka¾dém jarmarku, u potulných prodejcù a na bleším trhu: Zasklený akvarel s pasekou, mìsícem v úplòku a ruèícím jelenem... Dr¾ela jsem obraz strnule pøed sebou, kdy¾ jeho sklo s køupnutím prasklo a rozdìlilo se na tisíce støípkù...Taková malièkost, jako¾e u¾ není mezi ¾ivými, nemohla tetièce zabránit, aby mne dál neškádlila... Sestøenka mne vyprovodila z bytu s nezdvoøilým spìchem.

 


Toto všechno mi probìhlo hlavou, kdy¾ jsem stála u tetièèina hrobu a zapalovala jí tøetí, poslední svíèku. Za okam¾ik se ozvala rána: svíèka vybuchla, na okam¾ik se rozzáøila pronikavým bílým svìtlem, ale potom se plamen upokojil a svítil dovysoka, klidnì, bez blikání.
Zøejmì jsme se s tetièkou koneènì usmíøily!


Kdy¾ jsem pøišla z høbitova domù, nedalo mi to. Ještì v kabátì jsem prohrabala dno skøínì, kde skonèilo moje dìdictví. Obraz od tetièky byl sice bez skla, ale jinak nepoškozený, v poøádku. Jenom se mi zazdálo, ¾e ten jelen na nìm se usmívá...

 

Foto - Barevný podzim: Ludmila Holubová


Blanka Burjanová

***
Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 01.11.2018  15:13
 Datum
Jméno
Téma
 01.11.  15:13 Vesuvjana díky
 01.11.  12:17 vendula
 01.11.  10:14 zdenekJ
 01.11.  08:19 Kvìta
 01.11.  07:03 Jitka
 04.11.  17:26 Milo¹
 04.11.  17:23 Milo¹
 04.11.  15:42 jisuch53
 01.11.  17:46 sa¹a/imraL
 01.11.  15:58 janina
 01.11.  15:34 Karla I.
 01.11.  10:23 Vesuvanka díky
 01.11.  08:06 Von
 01.11.  07:08 Blanka B.
 01.11.  06:58 Mara
 01.11.  06:50 Bobo :-)))
 01.11.  06:23 KarlaA
 01.11.  06:19 Kvìta dìkuji