Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

 

Bùh má trojku rád

 

Na pøelomu srpna a záøí jedu do Španìlska. Teï to vypadá, ¾e se vytahuji. No asi ano. Urèitì ano. Ale jen strašnì malinko a tak nìjak veøejnì nerad. Kdyby to šlo tajnì, jo to bych se sám sobì navytahoval. No jéje!
Ale o tom to teï není - moje tìšení je i pøes toto mé doznání fakt i tak velké a jen chci tímto vysvìtlit, proè u¾ zase nìco píšu! Rozhodl jsem se napsat o tom Španìlsku u¾ dopøedu. Dìlám si takový malinkatý náskok. Jedu tam také kvùli obrazùm, jak u¾ je to pøi cestování mým zvykem. Proto¾e mám obrazy rád, je samozøejmé, ¾e mám rád i malíøe. A proto¾e ve Španìlsku malíøi byli, jsou a budou, mám se na co tìšit…
Radìji jsem si to zaplatil hned v lednu, nebo» kdybych si to nezaplatil v lednu, zase bych mìl pocit, ¾e na to budu mít èas a¾ nìkdy potom. Znáte to - pak bych tøeba ten èas nemìl, nebo bych na to prostì nemìl úplnì nìjak jinak a zase bych do Španìlska nejel. A bylo by mi to urèitì líto, ¾e u¾ se tam tøeba nikdy nedostanu.
„Nikdy“ je strašnì prapodivný interval. Nepáøe se s vámi a o nièem s vámi zásadnì nediskutuje. Nikdy a nic jsou nehezká slova, která si urèitì vymyslel kdysi dávno nìjaký podivný filozof - sadista lingvista, nebo nìjaký pøeukrutný vládce nelida, aby u¾ nám koneènì všechno všem bylo jasné. A tak je mi jasné, ¾e “nikdy” nikdy nepøeperu, obcházím a pøeskakuji ho a ono mì nìkdy to “nikdy”nechává na pokoji. Pøece nebudu stále s “nikdy” bojovat ten zbyteèný a marný boj. “Nikdy” mì sice nenechá nikdy vyhrát, ale nechává mì ¾ít. A tak ti “nikdy” nìkdy a urèitì zbyteènì i dìkuji.
“Nikdy”, je ti to jedno, viï?

 

Stvoøitelé èasu….

 

Pamatujete? Rafael Santi, Michelangelo Buonarotti a Leonardo da Vinci. Rozšíøili naše hranice pro vnímání dokonalosti a krásy. Nepøekonaní a asi i nepøekonatelní. Nejen¾e dokonale ovládli malíøské øemeslo, ale našli pro nás i mnoho nepojmenovaného navíc. Ale nejsou sami tìmi jedineènými v tom našem nekoneèném svìtì.
I Španìlé mají svùj triumvirát. Vlastnì dva. El Greca, Diega Velázqueze a Franceska Goyu. A pak také Pabla Picassa, Joana Miróa, a Salvatora Dalího.
Dovolte mi, abych se pokusil napsat nìco o tìch starších. Starší mají pøece v¾dycky pøednost, ¾e. Na ty mladší tøeba nìkdy dojde v budoucnu. Pøedstavme si tedy ty tøi starší jako otce, ducha a syna španìlského malíøství. A zkusme to psaní od toho nejstaršího z nich. Toho, který by mohl být tím prapùvodním duchem španìlského malíøství.….


Francisco de Goya
(1746-1828)


U¾ nechtìl vùbec nic. A to nic bylo najednou tak nestvùrnì obrovské a objímající, ¾e ho pøitisklo do postele tvrdì, tì¾ce, definitivnì. Koneènì ho pøemohly ty jeho nejvìrnìjší pøízraky. Vìdìl, ¾e je konec. Ani toho bohémského a marnotratného syna u¾ se nedoèká. Z posledních sil ještì naposledy pohladí vnuka Mariana a sklouzne pohledem i po tváøích tìch ostatních. Jen letmo a naposled se jeho oèi dotknou sklopených hlav a zachytí se na chvíli oèí Rosarie. Ta jeho dvì poslední slunce u¾ mu naposledy zasvítí a pak se propadne do nekoneèné a definitivní tmy. Šepot, který u¾ dlouhý èas stejnì nemù¾e slyšet, utichne a místností se rozprostøe pláè. Pláè, který by si on nikdy nepøál slyšet. Právì zemøel nejlidštìjší a nejvìrnìjší syn královského Španìlska, milovník svobody a ¾ivota samého - Francisco de Goya.


Opus»me ale Bordeaux i smrt a vra»me se mezi ¾ivé do kopcù, kde se Francisco narodil. Španìlsko u¾ dávno není uspoøádanou a silnou zemí španìlských králù. Tìch králù, kteøí tak bezvýhradnì milují malíøské umìní a také své královské malíøe. Stále je koruna vlastníkem rozsáhlých zámoøských kolonií a stále je ještì zlato a støíbro tou nejpevnìjší jistotou království. Jen budoucnost u¾ zaèíná mít úplnì jiné obrysy. Celá Evropa u¾ je nìkde úplnì jinde a ¾ije úplnì jinak. Také daleké kolonie se tou¾í stát svéprávnými a svobodnými. Francie u¾ není ani tím nevypoèitatelným a nespolehlivým spojencem, ale spíš krvelaèným a nepøátelským sousedem, kde se potupnì stínají králové i královny. Španìlská církev pozvedá hlavu vysoko, pøevysoko. Vše vidí a vše okam¾itì trestá. Inkvizice je nejsilnìjším nástrojem chodu zemì a nikdo nemá sílu se jí postavit. Nikdo, dokonce ani sám král nemá moc být tím jediným a prvním. Doba u¾ je zcela jiná ne¾ za Velázqueze a El Greca. Svìt se zmìnil u¾ jednou prov¾dy a nechce se vracet. Jen Španìlsko si toho nestaèilo všimnout. Struna, která ho spojuje se svìtem, se napíná èím dál tím víc, tenèí se a drnèí nekoneènou námahou. Bude mít ještì Španìlsko vùbec nìjakou budoucnost? Ví vlastnì nìkdo, co bude dál…


Francisko se narodil do rodiny pozlacovaèe. Jeho matkou je chudá šlechtièna, co¾ ale v zemi tolika šlechtických titulù zase tak moc neznamená. Je pátým synem v øadì. Jeho dìtství zaèíná v drsné krajinì nedaleko Zaragozy, ve vesnièce Fuendetodos. Název vesnice, který v pøekladu znamená pramen všech, jako by pøedznamenal jeho další osud. Stane se doopravdy malíøem všech. Celého Španìlska a celé Evropy. Postupnì jeho význam roste a nakonec se stane symbolem zemì stejnì jako Don Quijote èi Kryštof Kolumbus. Stane se tím, který ostatním dlá¾dí cestu. Tu cestu, po které se v budoucnosti vydají Picasso, Miró a pøed nimi a po nich i mnozí a mnozí další. Je zcela pøíznaèné, ¾e tehdejší pokroucenou dobou nemohly vést ani trochu rovné cesty. Nikdo u¾ není svatý a èest je jen teoretickou disciplínou z pradávné minulosti. Také nebe od Franciscovi doby u¾ dávno není jen nebem Boha a svatých, ale té¾ ïábelských pøízrakù a èarodìjnic. To nebe, které se otisklo u¾ v dìtství do Francescovy mysli. To nebe z hor od pramenu všech. Z Fuendetodos.


U¾ v jeho raném mládí se s rodinou stìhuje do Zaragozy. A tam se po prvé potkává s malíøstvím. Nejdøíve kopíruje díla starých mistrù u otcova pøítele Martineze. Ale to mu nestaèí. Stìhuje se do Madridu a jeho uèitelem je slavný a veledùle¾itý Anton Rafael Mengs. Dvakrát je odmítnut jako malíø Královskou akademií Svatého Fernanda. Ale co¾pak tohle mù¾e porazit neúnavného a cti¾ádostivého mladého mu¾e?! On si osud stvoøí sám. On nikdy nic nevzdává. Nebo» štìstí pøeje pøedevším tìm nejsilnìjším. Nastoupí do dílny k Franciscu Bayo y Subías. K dvornímu malíøi Karla III. Nejvýznamnìjšímu malíøi království. Je pro jeho další osud vlastnì tím nejdùle¾itìjším. Ve vymezení k jeho osobì se stává Francisco tím, kým se stal. Osobností. Roku 1769 odjí¾dí na nìjaký èas do Øíma. Tak jako kdysi dávno pøed ním jím obdivovaný král všech španìlských malíøù, Velázquez. Není lepšího místa k pochopení a uchopení barvy ne¾ rozzáøená Itálie. Jedním ze svých tehdejších obrazù obešle soutì¾ parmské Akademie. A i kdy¾ mu není celý ¾ivot pøáno být tím jediným a neporazitelným vítìzem, pøesto zaujme kritiky i kolegy malíøe. Nikdy nikdo po celý jeho pøedlouhý ¾ivot nebude k jeho obrazùm lhostejný. Mnozí s nimi nesouhlasí, mnozí, a tìch je víc, je milují. Ale nikdo je jen tak nemine. Vryjí se vám hluboko do duše a u¾ vás nikdy neopustí. V roce 1771 se vrací do Zaragozy a dostává nabídku, aby vymaloval malý výklenek v katedrále El Pilar. Prozatím jen tak, na zkoušku. Povede se mu dobré dílo a koneènì je ¾ádaný i doma. Zakázky pøicházejí stále hojnìji a hojnìji. V roce 1770 se o¾ení se sestrou Francisca Baya. Se ¾enou, která bude stát po jeho boku i pøes nestálou a obèas divokou Goyovu povahu a¾ do své smrti. Se ¾enou, se kterou bude mít šest dìtí a která celý svùj ¾ivot bude více uznávat svého akademicky zkostnatìlého bratra ne¾ jeho. Se ¾enou, kterou pøesto miluje, proto¾e bude jednou z mála jistot, kterou ve svém dlouhém ¾ivotì pozná.

V té dobì maluje jedenáct olejomaleb z Kristova ¾ivota pro klášter Aula Dei v Zaragoze. Poté se stìhuje opìt do Madridu a navrhuje gobelíny pro Rafaela Mengse. Ten má za úkol vyzdobit jimi El Prado a San Lorenzo del Escoriál. Jeho bývalý uèitel je prací svého ¾áka nadšený. Jemu u¾ vyschnul pramen inspirace, ale z Goy tryskají nápady jak z horského pramene. Ale pro vlastní zhotovení gobelínu jsou návrhy moc slo¾ité. A tak je Goya musí pro potøeby tkalcù zjednodušit a z pùvodních návrhù na Mengsovo doporuèení vytvoøí rytiny pro další tisk. Je to jedineèná šance jak své dílo pøedstavit širší veøejnosti. Šance, která se nezahazuje. Studené a trochu nudné královské sídlo se rozzáøí lidovou slavností. Zpodobnìná doba radosti, kterou jim vytvoøil Francisco de Goya. První skuteèný krok mezi vyvolené. Koneènì je pøijat na Akademii Svatého Fernanda a následnì je jmenován královským malíøem. Ano Francisko moc dobøe ví, co je to radost. Ti s tituly dìdiènými i ti bez nich se na jeho obrazech navzájem podobají, paleta hýøí barvami, vše pulzuje krví a není zde místo pro ošklivost. Zatím je i jeho ošklivost mimoøádnì krásná. Ano Francesco ¾ivot namalovat umí. Moc ho mrzí veøejná kritika jeho švagra Bayeu jedné z jeho fresek v katedrále El Pilar v Zaragoze. Dokonce ho donutí ji pøemalovat. Pøemalovaná freska tak do dnešních dnù existuje hned vedle obrazù jeho švagra a jeho bratra. Toto poní¾ení švagrovi u¾ nikdy nezapomene!


Goyova cesta vzhùru není urèitì pøímoèará. Ale má své pøíznivce na královì dvoøe. Pracuje pøedevším pro infanta Dona Luise. Ale souèasnì také pro madridský kostel San Francisco El Grande i pro Zaragozu. Pøesto se prvním královským malíøem dlouho nestává. Portrétuje sice krále Karla III. jako lovce, ale rozhodnì ho ani trochu neidealizuje. Král vypadá jako zbohatlý podkoní a z královského majestátu zbylo na obraze jen doopravdy hodnì málo. Pøesto se Francisco stává v roce 1786 jeho dvorním malíøem. Za tøi roky si to pak zopakuje i u jeho nástupce KarlaIV. Na španìlském trùnì se sice usazuje Bourbon, ale vládne jeho cho»- královna Parmská Marie Luisa. Goyovi se tenkrát mimoøádnì daøí. Jeho královské výsosti ho uznávají oba, dokonce ho doká¾í ochránit i pøed mocnou inkvizicí. Francisco se stává uznávaným èlenem dvora. Král se k nìmu chová velice pøímoèaøe a baví se s ním i o vìcech, které by nesvìøil své choti ani svým ministrùm. Goya je na svém spoleèenském vrcholu. Mnohé ¾eny mu le¾í u nohou. Není u¾ tím chudým a neohrabaným chlapcem z hor. Na co sáhne, to se mu podaøí, a je zván do salónù a na slavnosti tìch nejvýznamnìjších lidí. A také do lo¾nic tìch nejkrásnìjších ¾en. Je v nìm ú¾asná ¾ivoèišná mu¾nost, která se ¾enám líbí. U¾ v té dobì se sbli¾uje s nejkrásnìjší a nejobdivovanìjší ¾enou Španìlska Maríou del Pilar Cayetanou de Silva Alvarez de Toledo. Jedinou skuteènou soupeøkou královny.


 Rodina Karla IV.


Pøi tvorbì tohoto skupinového portrétu dostal Francisco od krále volnou ruku. Zále¾í jen na nìm, jak rodinu namaluje. Tento obraz se nepodobá ani trochu Velázquezovì pohledu rovnoprávného a zainteresovaného filosofa. Ani ¾ádnému jinému skupinovému portrétu královského dvora. Tohle je portrét tøinácti rùzných osob, které spojuje jen královský pùvod a královský majetek. Není tu vùbec cítit ¾ádná malíøova práce. Vše je namalované lehce, nezvykle rychle, ka¾dý je tu namalován hlavnì sám za sebe a snad s výjimkou královny a jejich nejmenších dìtí obraz nepøipouští ¾ádné city. Ale není tu cítit ani despekt malíøe, jeho ironický nebo naopak podlézavý pohled. Ti lidé k sobì vlastnì nepatøí. Ba ani jejich malíø není jejich. A pøesto je to skvìlá oslava majestátu královské rodiny, poctivý øemeslný obraz, který nelze pøejít bez zájmu. A i kdy¾ nám královská rodina nemusí pøipadat sympatická, o její vznešenosti a malíøské dokonalosti tvùrce nelze zapochybovat.
Goya vùbec pro¾ívá v této dobì š»astné období. Jeho vztah s vévodkyní ho naplòuje. Objevuje slo¾itou stavbu Cayetaniny duše, souzní s ní v její deklarované a vznešené svobodì a dlouho mu trvá, ne¾ objeví i tu její zoufalou samotu a bohapustou prázdnost a pýchu. Zatím si ¾ije svùj sen.


Opus»me teï na chvíli Goyu v jeho š»astném období a vydejme se do š»astných období ¾ivota mého. Tedy… je mi šest let a zaèínám povinnou školní docházku. První rozechvìlé školní dny toho mého dávného dìtství. Ta naše škola je školou vesnickou, malotøídní, má dva uèitele, neèekanì prostorný kabinet a velký, èerný a trochu rozladìný klavír. V tom kabinetì visí podivný obraz divné rodiny v divných šatech. Stojí na nìm všichni v øadì vedle sebe a ti starší nám øíkají, ¾e jsou to prý králové. Teda divní králové pro šestiletého kluka. Nemají královskou korunu, dokonce ani trùn a ani ¾ezlo, jablko a meè. Ty šaty jsou sice hezké, na obraze je dost krásných barev, ale všechno je nekrálovské. To pøece nemohou být šaty královské! To se nám honí hlavou v tìch našich šesti letech. Obraz namaloval jakýsi Španìl - Goya. Stejnì si my malí myslíme, ¾e se mu ten obraz vùbec nepovedl. Pøece kouknìte se hned vedle na ten Ladùv obraz s vodníkem. Ten je krásnì namalovaný! Vše je na nìm jako ¾ivé a vodník je pøesnì takový, jak mají vodníci být. A ne jako ti králové! Ten Goyùv obraz je prostì nepovedený! Tahle veliká reprodukce zùstala v tom kraji pod Èernou horou po odsunu Nìmcù. A který osvícený Èech ho po odsunu Nìmcù donesl do školy, místo aby si jím zakryl škvíry mezi prkny v právì sbité kadibudce, to u¾ se nikdo a nikdy nedozvíme. Myslím si, ¾e dnes u¾ ve škole není. Byl ukrutnì nesocialistický, neideologický a neprakticky velký. Tak jako náš dávný a dnes u¾ urèitì mrtvý pan uèitel Potùèek.


Další blízké setkání s Goyou bylo a¾ v mých dvaadvaceti letech. To jsem byl právì èerstvì ¾enatý, mìl jsem narozeniny a povìst znalce malíøství, nebo» jsem o nìm vlastnil šest barevných kní¾ek. Dostávám od man¾elky k narozeninám zabalený a zarámovaný obraz! Má ¾ena mì vlastnì taky po prvé potkala pøi mém kreslení v hospodì. V restauraci Zlatý lev v ®atci. To jsem kdysi dìlával. Vytáhl jsem blok, mìkkou tu¾ku a kreslil si okolní hosty. Jen tak jsem je portrétoval, škrábal jsem je a mazal do trhacího bloku, obèas kresby daroval a dost èasto se vztekal, ¾e mi to nejde a nejde. Tedy ne, ¾e bych se to kdy nauèil, ale èlovìk dìlá hodnì vìcí, které ani trochu neumí. Asi proto, ¾e je neumí, tak ho ty vìci baví. Na úpatí kopce je nejmírnìjší stoupání, minimální únava a nejvìtší odhodlání. No a tehdy nastala chvíle, kdy mám v ruce zabalený obraz, dvacet dva rokù a v sobì kus zvìdavosti. Netrpìlivì rozbaluji! Trhám balící papír z obrazu a hoøím nedoèkavostí. Goya! Samozøejmì ne originál. Reprodukce Nahé Maji. Obraz u¾ znám dlouho. Tedy u¾ jsem si ho párkrát prohlí¾el v rùzných knihách. I obraz té obleèené Mají, který je její dvojèe. A teï tedy vlastním Maju nahou. Barvy jsou trochu jiné ne¾ v tìch mnou vidìných knihách, ale jinak je to ona. Ta smyslnì se rozvalující dáma pak u nás visí v lo¾nici drahná léta a my tak spíme ve tøech. A legálnì.To, ¾e si spíte ve tøech v lo¾nici a nepodkládáte to legitimním dvojman¾elstvím, u nás trestní zákoník netrestá.


 Nahá Maja


Kolem tohoto obrazu se vypráví pár legend. Tak jako kolem mnoha jiných známých vìcí. Urèitì ho Francisco namaloval s láskou. Cit z tohoto obrazu vyzaøuje. Rozhodnì víc ne¾ malíøova touha. Ale urèitì to není fotografický portrét vévodkynì z Alby. Snad po prve v historii si malíø dovolil nemalovat oficiální a mytickou bohyni, ale skuteènou a ¾ivou ¾enu. I kdy¾ do obrazu zøejmì promítl tìch ¾en nìkolik. Urèitì i vévodkyni z Alby, ale asi i dalších ¾eny. Mo¾ná jen imaginární, ale nejpravdìpodobnìji i ¾ivé. Je docela zajímavé, ¾e Maja obleèená je daleko smyslnìjší, ne¾ Maja nahá. Ani jedna z tìch dvou Maj ale není ani trochu vulgární. Máte pøed sebou krásnou, ¾ivou ¾enu, kterou si mù¾ete zaslou¾it, svést ji, nebo jen tak potkat na ulici. Píše se, ¾e tyto dva obrazy byly zavìšeny na sobì a podle aktuálního typu hostù se zvláštním mechanismem vymìòovaly. Pùvodnì byly majetkem vévodkynì z Alby a po její smrti je inkvizici odvezl pøed nosem královnin ministr Godoy. Ke slávì Goy, pro zlost církve a pro radost nám budoucím. Píše se v nìkterých knihách o smyslném a “necudném” výrazu tváøe Maji. No nevím….Tenhle Majin výraz je podle mne výrazem usmíøení a štìstí. Znázornìním smíru v té krásné “válce“, která je nutná k zachování lidstva. Úsmìvem pøed nebo po. Ale urèitì ne jako odmìna za nìco.


Štìstí a neštìstí jsou jen dvì tváøe tého¾ osudu. V roce 1792 je Goya najednou úplnì na dnì. Ohluchne. Pravdìpodobnì je posti¾en mozkovou mrtvicí. Celý svìt se mu zhroutí. Skonèily dny radosti a štìstí. Nemoc se z poèátku prudce prohlubuje a on se cítí èím dál tím hùø. Není schopen malovat, a tak dostává od krále dovolenou. Ale také ujištìní, ¾e se s jeho malíøskými slu¾bami na dvoøe stále poèítá. “Nemaluje se pøece ušima," vzkazuje mu král. Ale Goya to pøece nevzdává. On pøece není mrtvý! Postupnì se jeho zdravotní stav lepší, i kdy¾ u¾ se nikdy zcela neuzdraví. V roce 1798 dostává od krále zakázku na vytvoøení fresek v kapli svatého Antonia de la Florida(Paduánského) v Madridu. Asi poslední jeho malba v oslavném lidovém stylu. Jen ta oslava u¾ je jiná. Lidovost u¾ není vyjádøením radosti. Nepostrádá sice ¾ivoèišnost, kterou Goya umí namalovat po celý svùj dlouhý ¾ivot, ale líbeznost se vytratila. Nastal èas pro zmìny. Teï si bude Francisco malovat také i jen pro sebe. Tak vznikne soubor rytin Caprichos. Jen z pouhého rozmaru. Z rozmaru?! Jedenáct rytin není ale rozhodnì jen pouhým rozmarem. Jeho bolest a pro¾ité útrapy mu ukázaly nestálost štìstí. Tyhle rytiny u¾ nejsou pohledem z vrcholu kopce. V Caprichos vyryl právì pro¾itou bolestivou pravdu. Nahlédla mu smrt pøes rameno a on na chvíli ztratil všechny zábrany. Nesmìle, ale pøesto s oèekáváním uká¾e rytiny nejbli¾ším. Pøes jejich prvotní šok jsou pøátelé z rytin nadšení. Francisco je urèitì musí vydat! Ale jak naivní byla jeho víra, ¾e mu to u církve projde. Je po prvé ve svém ¾ivotì pozván pøed inkvizici. Ta ho sice nesoudí, ale uká¾e mu, co by ho mohlo potkat v budoucnu. A tak Caprichos radìji stáhne z prodeje. Dotkl se tìch, kteøí jsou nedotknutelní.


Nemoc u¾ Francisca su¾uje trvale. Nìkdy ustoupí, jindy vítìzí, ale nemá v ¾ivotì trvalejšího druha. V roce 1795 je zvolen øeditelem malíøství na Akademii Svatého Fernanda. U¾ dosáhl všeho, èeho mohl profesnì dosáhnout. Mù¾e jít ještì výš? Jeho obrazy u¾ dávno nejsou jen pompézní èi milé a hýøící barvami. Pryè je posvátný støíbrný tøpyt a uhlazená vznešenost. Smutné pravdy v nich pøibylo. Je natolik uznávaným malíøem, ¾e se u¾ nemusí ohlí¾et na vkus zákazníka. Zákazníci chtìjí jeho obrazy víc ne¾ svoje pøedstavy. I inkvizice na nìjaký èas polevila. Pak náhle ovdoví vévodkynì z Alby. V ne zrovna š»astnou dobu a za vhodných okolností. Ve vzduchu visí podezøení, ¾e svému mu¾i na onen svìt pomohla prostøednictvím doktora Perala. Ale Alba se za svého lékaøe provokativnì postaví. Pøed celým Španìlskem mu daruje obrazy, které odmítla prodat i samotnému králi. Její vztah s královnou se tím vyostøuje a ta jí pøikazuje opustit Madrid. Francisco se musí rozhodnout mezi královnou a vévodkyní. Tohoto okam¾iku se dlouho bál. Musí pøedevším dokonèit portrét královské rodiny. Ale pak u¾ to déle nevydr¾í, omluví se na nemoc a odjí¾dí za Albou na venkov. Nemoc ho sice zrovna pøíliš netrápí, ale výmluva mu projde. Namaluje nìkolik kouzelných obrazù vévodkynì. Kouzelných, ale je na tìch obrazech cítit dvojakost vztahu. Proè jen Francisko nevidí vztahy a vìci jednoduše! Proè si celý ¾ivot všechno komplikuje! Ale i o tohle štìstí pøichází. Ve zlém se s Albou rozchází. Poznala se na nìkterých jeho rytinách s Caprichos. A zase ho poni¾uje osud. Proè mu jeho nejbli¾ší umírají krátce poté, co je namaluje! Jako by je tím svým namalováním odsoudil k smrti. Proè ho Bùh trestá! I Cayetana umírá! Nejdøív mu umírá dcera, potom ¾ena a teï i Cayetana! Je prokletý. Francesco moc dobøe víš, co je to bolest.


V roce 1807 je Španìlsko napadeno Napoleonem. Další ztráta iluzí pro ji¾ i tak unaveného a nemocného Goyu. On, který se cítil pøedurèen stát na stranì svobody, poznává její odvrácenou tváø. Rovnost, svoboda a bratrství jde za ruku se smrtí, nièením a bohapustým lhaním. Víra jako víra, král jako král. Jak se s tímhle, Francisco, srovnáš?! Jak tohle ovlivní tvùj svìt? Dobu ani nepøítele si nevolíš. Tohle se nemìlo stát. Jak vìøil tomu, ¾e se ve Francii narodilo nìco velkolepého. Zatím se jen støílí, popravuje a znásilòuje stejnì ve jménu temnoty i svìtla. Ano, jsem pøece Španìl. A jsem pøece malíø. Jeho král Karel abdikuje ve prospìch svého syna Ferdinanda. Ale ani to Napoleonovi nestaèí a dosadí na španìlský trùn svého bratra Josefa. Král jako král a ty jsi jejich malíø! Tak jako jejich šašek musí šaškovat, tak jejich malíø musí malovat. Ale Goya je i malíøem svým! Hlavnì svým. Všechny ty hrùzy války se mu pøetvoøí v sérii grafiky, která dostanou název “Hrùzy války”. V této tvorbì je Francesco sám za sebe. Tady není královským malíøem. Oèis»uje si duši tak jako v Caprichos, i kdy¾ ví, ¾e tyto rytiny vydat nemù¾e. Jsou koneènì vydány a¾ tøicet pìt let po jeho smrti. K èemu je èas? K tomu, aby poèkal. Èas mù¾e. My ne, Francisco.


Za pomoci Anglièanù se Španìlsko osvobodí. I velký Napoleon je porazitelný. Bùh mù¾e být nepøekonatelným vítìzem, ale ne jeho dìti. Na španìlský trùn dosedl opìt Španìl. Španìl, i kdy¾ jeho dávní pøedkové byli Francouzi. Bláznivá historie. Ale Ferdinad VII. není ani trochu jako jeho otec Karel. Nìco se v té výchovì nepovedlo. U¾ v mládí byl Ferdinand neobyèejnì pyšný a teï je z nìj despota. Skonèila doba i té nepatrné svobody. Opìt co chvíli zasedá inkvizièní tribunál a jednu hrùzu vystøídá druhá. Garota nebo gilotina? Výsledek tentý¾. Kat nemusí mít strach o práci. Francesco se na svém jezdeckém portrétu skvìle trefil do Ferdinandovy pýchy. Jeho kùò je jediné ¾ivé stvoøení na tomto obrazu. Z Ferdinada vyzaøuje nenávist, pýcha a zloba. Je celý napìchovaný jedem, strnulý rozhodností a neúprosný jako právì padající gilotina. O co radši má Francesco jeho konì. Král jako král. Doopravdy? Goya je pojednou dvorem zapomenutý. Je rok 1815 a vypadá to na malíøùv konec. Je sám, chudý a nemocný. Konec! Bo¾e, kde jsi, kdy¾ tì tolik potøebuji?!


Bùh spravedlivý je! A nebo alespoò natolik rozmaøilý, ¾e si jeho zoufalství všimne. Mo¾ná si král uvìdomil jeho zásluhy… Èi snad to zavinila králova slabá chvilka….Nebo snad nìjaká dávná vzpomínka na toho smìšného a obtloustlého malíøe… Co se mihlo ve Ferdinandovì hlavì, ¾e mu zaplatil dávný královský dluh? Jak rùzné jsou cesty osudu. Goya se v té dobì také seznamuje s Leocondiou Zorillou. Nebyla tak krásná jako jeho dávné ¾eny z jeho dávných portrétù. Nebyla ani tak chytrá a oslòující. Ale byla ve svém jednání a myšlení natolik svobodná, ¾e je a¾ s podivem, ¾e neskonèila pod rukou kata. A pak se stane zázrak. Goya má se svou hospodyní dceru. Malá Rosaria byla Goyovou jedinou, zato milovanou ¾aèkou. Asi ne dost talentovanou a rozhodnou, ale jedinou, kterou Francesco uèil s láskou. Nestala se malíøkou. Ale byla jedinou, která mohla od Goy chtít úplnì všechno a dostala by to. Královský dvùr u¾ sice jeho obrazy nechce, ale Goya zákazníky má. Namaluje velice slavnou sérii býèích zápasù. Ne v jejich nablýskanosti a jásotu, ale v jejich syrovosti a pachu krve. Na obrazech je smrt a malíø fandí býkovi. Pøesto je veøejnost opìt nadšená. Jen to zdraví ho porá¾í! Musí pryè z toho nepøátelského Madridu. Pryè od krále a pryè od inkvizice. Musí pryè od všech. Chce být sám!


V roce 1819 získává na pøedmìstí Madridu dùm, který se od pradávna nazývá La Quinta del Sordo(dùm hluchého). Úmysl èi náhoda? Kdo to ví. Ale chtìl být sám a koneènì je. Mo¾ná v té dobì kamarádil se smrtí. Mo¾ná s šílenstvím. Ale urèitì s genialitou. Nevím, zda se u ošklivosti dá mluvit zároveò i o kráse. Ale urèitì se dá u krásy mluvit o ošklivosti. Mnoho toho krásného se vytrvalým a nesmyslným opakováním stává kýèem. Mladý Goya zaèal kariéru malíøe zpodobnìnou krásou. Ale jak stárnul, nejdùle¾itìjší se pro nìho stala pravda. Je pravda krásná? Nìkdy, snad. Ale hlavnì musí být pravda pravdivá. Jinak by to nebyla pravda! A krása je pøece tak nebetyènì promìnlivá. Obrazy, které namaloval na stìny hlavních místností zcela hluchý a nemocný malíø, jsou obrazem té temné strany pravdy. Kruté, ale jim za¾ité. Jsou ponuré, zdánlivì technicky nedokonalé a vypadají jakoby odbyté. Ale brní vás z nich v zátylku. Tak jako kdy¾ vás znenadání pøepadne strach, tak jako kdy¾ tušíte, ¾e jste prohrál všechno. Ano, ještì to nevíte jistì, ale o to vìtší je ten váš strach. Kde je vaše dùstojnost, kde je vaše tak èasto proklamovaná stateènost, kde je váš tolik opìvovaný rozum? Krèí se tam nìkde hluboko u podlahy, nemá vás rád a chce vám u¾ nav¾dy utéct.


Obrazy z tohoto domu pøedznamenávají období obrazù z daleké budoucnosti. Ano jsou to obrazy expresionistické. Jsou jejich budoucí inspirací. Ale Goya neinspiroval jenom expresionisty. Odvolávali se na nìj i impresionisté. Aèkoliv Goya nemìl ¾áky, mìl nekoneènì mnoho následovníkù. Byl první skuteènì moderní malíø a zachytil svou dobu v takové šíøi malíøského spektra, ¾e se mù¾e smìle postavit do jedné øady s Michelangelem, Leonardem da Vinci a tøeba také s Rembrantem. V roce 1824 je mu povoleno samotným králem i jako královskému malíøi odejít do exilu v Bordeaux. Oficiálnì ze zdravotních dùvodù. Bylo u¾ pro nìj pøíliš nebezpeèno v tom temném a inkvizièním království. Unavený a nemocný Francesco odjí¾dí do Francie i s Leocondiou a Rosarií. Není v Bordeaux sám. I tady si nachází pøátele. Maluje, chodí na dlouhé procházky a do kaváren. Tolik u¾ toho pro¾il. Dobré i to zlé. Chce malovat ještì dlouho. Jen zdraví kdyby bylo. Chce, ale osud u¾ mu to nedopøeje. Umírá v roce 1828 na záchvat mrtvice. Uprostøed svých nejbli¾ších. Ten, který tolik miloval ¾ivot a který se nebál malovat ani smrt. A hlavnì nikdy se nebál malovat pravdu. A to je výsadou jen tìch nejvìtších z velkých…..

Jiøí Suchánek

Další èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 22.08.2010  08:02
 Datum
Jméno
Téma
 22.08.  08:02 EvaP
 22.08.  06:30 Bobo re : Ludmila
 21.08.  08:33 jisuch53
 21.08.  07:55 Ludmila
 21.08.  07:15 kvìta
 21.08.  07:15 venca
 21.08.  05:04 Bobo :-)))
 20.08.  19:33 MilunaH
 20.08.  18:07 Václav
 20.08.  13:52 Eva
 20.08.  12:36 KarlaA
 20.08.  11:00 Julka