Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bùh má trojku rád


Na pøelomu srpna a záøí jedu do Španìlska. Teï to vypadá, ¾e se vytahuji. No asi ano. Urèitì ano. Ale jen strašnì malinko a tak nìjak veøejnì nerad. Kdyby to šlo tajnì, jo to bych se sám sobì navytahoval. No jéje!
Ale o tom to teï není - moje tìšení je i pøes toto mé doznání fakt i tak velké a jen chci tímto vysvìtlit, proè u¾ zase nìco píšu! Rozhodl jsem se napsat o tom Španìlsku u¾ dopøedu. Dìlám si takový malinkatý náskok. Jedu tam také kvùli obrazùm, jak u¾ je to pøi cestování mým zvykem. Proto¾e mám obrazy rád, je samozøejmé, ¾e mám rád i malíøe. A proto¾e ve Španìlsku malíøi byli, jsou a budou, mám se na co tìšit…
Radìji jsem si to zaplatil hned v lednu, nebo» kdybych si to nezaplatil v lednu, zase bych mìl pocit, ¾e na to budu mít èas a¾ nìkdy potom. Znáte to - pak bych tøeba ten èas nemìl, nebo bych na to prostì nemìl úplnì nìjak jinak a zase bych do Španìlska nejel. A bylo by mi to urèitì líto, ¾e u¾ se tam tøeba nikdy nedostanu.
„Nikdy“ je strašnì prapodivný interval. Nepáøe se s vámi a o nièem s vámi zásadnì nediskutuje. Nikdy a nic jsou nehezká slova, která si urèitì vymyslel kdysi dávno nìjaký podivný filozof - sadista lingvista, nebo nìjaký pøeukrutný vládce nelida, aby u¾ nám koneènì všechno všem bylo jasné. A tak je mi jasné, ¾e “nikdy” nikdy nepøeperu, obcházím a pøeskakuji ho a ono mì nìkdy to “nikdy”nechává na pokoji. Pøece nebudu stále s “nikdy” bojovat ten zbyteèný a marný boj. “Nikdy” mì sice nenechá nikdy vyhrát, ale nechává mì ¾ít. A tak ti “nikdy” nìkdy a urèitì zbyteènì i dìkuji.
“Nikdy”, je ti to jedno, viï?

 

Stvoøitelé èasu….

 

Pamatujete? Rafael Santi, Michelangelo Buonarotti a Leonardo da Vinci. Rozšíøili naše hranice pro vnímání dokonalosti a krásy. Nepøekonaní a asi i nepøekonatelní. Nejen¾e dokonale ovládli malíøské øemeslo, ale našli pro nás i mnoho nepojmenovaného navíc. Ale nejsou sami tìmi jedineènými v tom našem nekoneèném svìtì.
I Španìlé mají svùj triumvirát. Vlastnì dva. El Greca, Diega Velázqueze a Franceska Goyu. A pak také Pabla Picassa, Joana Miróa, a Salvatora Dalího.
Dovolte mi, abych se pokusil napsat nìco o tìch starších. Starší mají pøece v¾dycky pøednost, ¾e. Na ty mladší tøeba nìkdy dojde v budoucnu. Pøedstavme si tedy ty tøi starší jako otce, ducha a syna španìlského malíøství. A zkusme to psaní od toho nejstaršího z nich. Toho, který by mohl být tím prapùvodním duchem španìlského malíøství.….


Diego Velázquez
(1599 – 1660)


Nazval-li jsem El Greca duchem španìlského malíøství, pak bych pøiøkl Velázquezovi roli jeho otce. Nebo» uèinil samotnou malíøskou profesi ve Španìlsku velevýznamnou a povýšil ji na uznávané umìní, tak jako jeho italský pøedchùdce Rafael Santi v Øímì. Sám malíø se pak bìhem své ¾ivotní poutì stává vyslancem španìlského malíøství v Itálii, je obecnì znám a obdivován v celé tehdejší civilizované Evropì a stává se urèitým mìøítkem pro tvorbu dalších evropských malíøù. Obzvláš» jeho portrétní tvorba má obdivovatele do dnešních dnù a stále pøedstavuje vrchol v této specifické malíøské disciplínì. Jeho obraz Las Meninas údajnì patøí mezi deset nejznámìjších obrazù v historii malíøského kumštu. Není malíøem duchovním jako El Greco, i kdy¾ mu vztah k nábo¾enské víøe rozhodnì nechybìl. Je spíš hravým a zkoumavým pragmatikem a inovátorem, èlovìkem který si vychutnává ka¾dou vteøinu svého ¾ivota s elegancí pravého španìlského šlechtice a èlovìkem, který nechce mìnit svìt, ve kterém se mu líbí. Je celo¾ivotním filozofem a nezávislým tvùrcem, který namaluje s grácií a nezvyklou poctivostí jak panovníka, tak i jeho šaška.


Diego se narodil koncem jara roku 1599 v Seville. Jeho otec Rodrigez de Silva byl zchudlý portugalský šlechtic a matka pocházela z významného domu rodiny Velázquezù. V té dobì bylo ve Španìlsku zvykem, ¾e se matèino jméno pøipojovalo k pøíjmení otce, a tak Diego je znám u¾ ve svých malíøských zaèátcích hlavnì pod matèiným jménem. O jeho dìtství se ví opìt velmi málo. Pøedpokládá se, ¾e se mu té¾ dostalo dobrého vzdìlání a brzy se ví i o jeho malíøském nadání. U¾ od mládí má i talent na uèení jazykù a celým jeho ¾ivotem se táhne nebývalý zájem o filozofii. Rozhodujícím momentem v jeho ¾ivotì se stává kontrakt na jeho šestileté malíøské studium u ctìného a cenìného malíøe té doby Franciska Pacheca. Ve slavném Pachecovì atelieru se èasto støídají návštìvy nejvýznamnìjších a nejvzdìlanìjších obyvatel mìsta. Diskutuje se zde o bo¾ském Rafaelovi, o nadøazenosti malíøství nad ostatním umìním, ale i o filozofii, nábo¾enství a historii. U Pacheca se neuèí jen kladení barev na plátno a malíøská kompozice. Jeho dílna je dílnou støetávání a tøíbení názorù. Mezi mistrem a jeho nejnadanìjším ¾ákem zajde vztah postupnì tak daleko, ¾e mu mistr svìøí i ruku své dcery Juany. Nikdy pak toho nelituje, proto¾e nebude mít slavnìjšího a pøíkladnìjšího ¾áka. Mladý pár dostane od Pacheca darem dva domy v Seville a k tomu nevìsta i bohaté vìno. Osud pak pøidá do vínku man¾elùm Velázquezovým dvì dcery. Francisku a Ignázii. Ignázie však umírá u¾ velmi mladá.


Velázquezùv tchán díky svým známostem dopomù¾e mladým man¾elùm k pøestìhování do královské metropole Madridu. Diego tou¾í portrétovat mladého španìlského krále Filipa IV. Ovšem¾e není v této touze osamocený. Takových malíøù je mnoho. Tìch, co jsou na královském dvoøe ji¾ dávno doma i tìch, kteøí po tom zatím pouze tou¾í. Nelze mladému umìlci svìøit tuto významnou zakázku jen tak bez zkoušky. Nejdøív musí ukázat co umí, dokázat znaènou míru talentu a mo¾nou schopnost zaujmout krále. Zdá se, ¾e dlouhé a strmé musí být schodištì a¾ k samotnému králi. Nejdøíve portrétuje básníka Luise de Gongora y Argote. Dalším dùle¾itým krokem je pozvání od oblíbeného králova ministra Olivareze za úèelem portrétování Velázquezova krajana a královského kaplana Dona Juana de Fonseca. Diego namaluje portrét nesmírnì rychle a zøejmì i dobøe, nebo» král je s portrétem na výsost spokojen. Následuje dùle¾ité královské povìøení k vytvoøení portrétu samotného panovníka. Schodištì ke královské pøízni je sice dlouhé a strmé, ale výjimeèní lidé ho umí vystoupat velice rychle.


Namalovaný králùv portrét je poèátkem celo¾ivotního vztahu panovníka a jeho malíøe. 6.10.1623 se po pùlroèním madridském sna¾ení Velázquez stává ”pintor de kamera”(královským malíøem) a získává první z celé øady titulù, které mu král v dalším ¾ivotì postupnì udìlí. Od té doby bude ¾ít vedle krále v královském paláci Alcazar v Madridu. Tento první portrét se v prùbìhu staletí ztratí. Tak jako mnoho dalších Velázquezových dìl. Vzpomínka na první královský titul ale ne. Diego je královským malíøem a to je mu teprve dvacet ètyøi let!
Král Filip byl jako král králem slabým, ale jako èlovìk mìl jednu skvìlou vlastnost. Miloval umìní a byl pyšný na to, ¾e je pova¾ovaný za umìlce a znalce. A tento král si vybral Diega za svého jediného dvorního malíøe. Sice jen s platem dvorního šaška, ale postupnì se jejich vztah sbli¾uje, penìz pøibývá a Velázquez se stává jedním z jeho nejbli¾ších osob. Ostatnì tento vývoj je patrný i z malíøovy celo¾ivotní práce pøi portrétování královské rodiny. Z poèáteèního profesionálního a trochu vynuceného malíøského obdivu se vypracuje do rovnocenného pomìru pøi zobrazování královské všednodennosti. Král postupnì sesedá z konì na zem a v Las Meninas je u¾ jen obecnì pøítomen coby otec a man¾el pøi malování své dcery infantky Markety. Na obraze, který je na své filozofické úrovni obrazem otevøení královské rodiny všednímu dni.


U¾ od zaèátku svého pobytu v královském Alcazaru je Diegovou povinností namalovat všechny rodinné portréty, které si u nìj král objedná. Mezi ostatními malíøi však vznikne vùèi Velázquezovi znaèná nevra¾ivost, nebo» ho pova¾ují za neèestného kariéristu. Král proto vyhlašuje konkurz na nové a definitivní jmenování dvorního malíøe. Rozhodnout má komise, která urèí nejlépe namalovaný obraz s tématem Filip II. a vyhnání Maurù. Ale Diego opìt vítìzí a je za odmìnu jmenován královským komoøím. Další stupínek na dvorské královské cestì. Na pøelomu roku 1628 a 1629 pøijí¾dí ke královskému dvoru Petr Paul Rubens. Pøijel proto, aby poøídil nìkolik portrétù královské rodiny. Mezi obìma malíøi okam¾itì vzniká vztah vskutku pøátelský. Stráví spolu mnoho chvil pøi prohlídkách královských sbírek a dlouhými diskuzemi o umìní. I pøes oslnivou osobnost velkého a velmi slavného malíøe zùstává Diego i nadále svùj. Jeho zpùsob malování se i pøes Rubensùv vliv v zásadì nemìní. Sám Rubens si je toho vìdom a nále¾itì oceòuje Velázquezùv talent a osobitost. Jako dùsledek tohoto setkání se v Diegovì mysli rozvine touha po poznání Itálie. Král mu pak dá po chvilkovém váhání svolení k odjezdu do Itálie. Malíø odpluje spoleènì s generálem Spinolou, novým velitelem španìlských vojsk v Itálii.


Italové jsou slo¾ití lidé. Nedoká¾í si vùbec vládnout sami, ale nemají rádi ani vládu jiných. Svatosvatì co chvíli odvolávají to, co odvolali, a co chvíli svatosvatì slibují to, co slíbili. Nemají Španìly rádi a nemají rádi ani Velázqueze. Myslí si, ¾e je špehem. Nic jiného ne¾ špehem ten zaprodanec Oliváreze, ten pøítel španìlského krále být nemù¾e. Malíø? Pche, špion je to! Diego nejprve dopluje do Janova. Nedostává bìhem svého italského pobytu královský plat. Ale bez penìz necestuje. Ètyøi sta dukátù má darem od samotného krále a dvì stì mu na cestu pøidá Olivárez. Z Janova pøijí¾dí do Milána, odtud do Benátek a nepøátelství obyvatel mìsta ke Španìlùm ho vy¾ene do kosmopolitního Øíma. Zde stráví celý rok. Postupnì kopíruje Tintoretta, Michelangela, Rafaela, a pak následnì prchá pøed vedrem do Villy Medici. Avšak zde je su¾ován opakujícími se horeèkami, co¾ ho donutí opìt se vrátit do Øíma. Zdokonaluje se i nadále ve své malíøské profesi a k pøísloveèné španìlské zemitosti se v jeho obrazech pøidává i italská elegance, barevnost a hravost. Stále je to tentý¾ Velázquez, jen jeho pohled zprùzraènìl a rozzáøil se. V Øímì pak namaluje obraz “Vulkánova kovárna“, který demonstruje malíøovu promìnu bìhem prvního italského pobytu.

 

 

“Starý” a dobrý Velázquez s novou rozpustilou tváøí. Na jedné stranì zemitost a realistiènost postav bo¾ských kováøù a na stranì druhé bo¾ská karikatura bo¾ského udavaèe Apollóna, jen¾ je rozzáøena oran¾ovým šatem a modrou oblohou se zlatou záøí kolem jeho hlavy. “Vulkáne ,Venuše tì právì podvádí s Marsem…" Tak lidští jsou pøece ti olympští bohové! Tak lidský je taky ten, jen¾ bydlí se španìlským králem!


Ještì stihne v nedaleké Neapoli namalovat v atelieru svého souèasníka, krajana a pøítele Franceska Ribery portrét královské sestry infantky Marie a pak prchá pøed stále se opakujícími horeèkami zpìt do Madridu. Musí zpìt. Povinnost ho nutí. Král odmítl nechat se portrétovat od jiných malíøù! Èeká ho spousta práce a té¾ peèe královských lékaøù a královské lékárny. I tuto péèi mu zaruèuje titul královského malíøe. Postupnì také navléká na svùj náhrdelník další a další královské tituly a funkce. Stoupá po královském schodišti stále výše a výše. Jeho postup budí nevra¾ivost a závist. U¾ také není u moci jeho pøíznivec, obèasný mecenáš a krajan kancléø Olivárez. Je potupnì zbaven funkce, odchází do zákulisí a po dvou letech umírá v zapomnìní kdesi na španìlském venkovì. Za tuto dobu namaluje Diego mnoho portrétù královské rodiny. Stihne ještì namalovat i portréty Oliváreze za jeho nejvìtší slávy a moci. Portréty, je¾ jsou natolik pravdivé, ¾e kancléøi nelichotí, ale popisují ho. Bez nejmenšího náznaku ostychu a strachu ho maluje se všemi odznaky moci nedbaje toho, ¾e by si tím mohl popudit krále. Diegovi nikdy odvaha nechybìla. Jemu rozhodnì ne. Celý dlouhý rok pak na pøelomu let 1634 a 1635 pracuje na obrazu.

 

Kapitulace Bredy(1634-1635)


Obraz byl urèen pro velký sál královského madridského paláce Buen Retiro, jeho¾ stavba zaèala v roce 1630. Jeho namalování bylo podmínìno malíøovou povinnosti coby dvorního malíøe, ale také jako èerstvì jmenovaného vrchního dekoratéra královských majetkù. Zachycuje kapitulaci Bredy zastoupené místodr¾itelem Justinem Navarským do rukou vrchního španìlského velitele generála Spinolliho. Tento obraz je symbolický a realistický zároveò. Diego sice nebyl pøítomen bitvì, ale nechal si od jejího vítìze Spinolliho celou bitvu dopodrobna popsat. Vítìzná španìlská armáda je na výjevu spoøádanì nastoupena vpravo, nizozemská pora¾ená armáda je chaoticky zamotaná v jakémsi ustrašeném zmatku v levé èásti obrazu. Ano zamotaná, zmatená a pøipravená prchat. Nejistý a zkoumavý pohled jednoho z Nizozemcù je tázavì obrácen pøímo k nám s nevyøèenou otázkou, zda lze doufat ve velkorysost vítìze. Pohledy váleèníkù ze španìlské armády jsou naopak ukáznìnì zvìdavé. Jako u dìtí, které vìdí, ¾e musí být zrovna fotografovány a tím ztrácejí svou spontánní pøirozenost. Dojem síly Španìlù je ještì mnohonásobnì znásoben lesem kopí a mohutnou postavou velice dùkladnì namalovaného konì. Holandský kùò v levé polovinì obrazu je nevýrazný a jen opatrnì vykukuje z davu. Celá holandská strana je ustrašená, rozhádaná a nejistá. V modrostøíbrné krajinì doznívá bitva a selanka se tu rozhodnì nekoná. Tušíme hromady mrtvých, dým zmaru stoupá k obloze a smrt je pøítomná v mno¾ném èísle. Uprostøed obrazu pora¾ený Nasavský vévoda v a¾ pøíliš pora¾enecké póze pøedává klíè od mìstských bran vítìznému generálovi. Ten klade smíølivì a pøátelsky ruku na jeho rameno, jakoby v omluvném gestu. Ano zvítìzili jsme, ale èest patøí vám, pora¾eným. Generál Spinolla je malíøovi osobnì známý, nebo» s ním pobýval v Itálii pøi svém prvním pobytu. Justin Nasavský byl pro Velázqueze neznámý. Je namalovaný mladším, je vlastnì trochu nìkým jiným, ne¾ ve skuteènosti byl. Ale zde jde hlavnì o znázornìní pøíkladné španìlské rytíøské ctnosti a velkorysosti vítìzù k pora¾eným. Podle tohoto obrazu se hlavy pora¾ených stínat nebudou. Velkorysost je zde znázornìna jako ideální ctnost.


Pro pøehlednost a pro zkrácení i tak dlouhého textu pøeskoèím Velázquezovy jezdecké portréty, nìkolikeré portréty dvorních šaškù a hlavnì výjimeèný obraz Ukøi¾ování Krista. Nejzbo¾nìjší Diegùv obraz. Vztah mezi králem a malíøem se paradoxnì ještì více prohloubil po vypuzení kancléøe Olivareze. Jeho Výsost mìla ve Velázquezovì galérii trvale pøistavené speciální køeslo, ze kterého mohla kdykoli sledovat malíøe pøi práci. Diego byl posléze jmenován královským komorníkem, superintendantem, správcem výstavby osmibokého sálu v Alcázaru a byl pøítomen i jeho pobytu v Leridì. Patøil ke královým nejbli¾ším osobám. V té dobì namaloval ètyøicet Filipových portrétù a mnoho dalších obrazù celé jeho rodiny. Tehdy také provdá svoji jedinou dceru Francisku za malíøe Juana del Mazo. Dùstojného nástupce své slávy, který se sice nikdy nevymaní z jeho stylu malování, ale který maluje tak dobøe, ¾e je obtí¾né urèit u nìkterých obrazù, zda jde o obrazy jeho nebo Velázquezovy. Ale Diegova sláva budí i mnoho závisti. U dvora mu pøibývá nepøátel. Proto diplomatickou obratností dosáhne toho, ¾e ho král vysílá na jeho druhou cestu do Itálie. Bude pro krále a jeho novì zalo¾enou Akademii umìní kupovat obrazy od italských malíøských mistrù. A tak doprovázený svým vìrným otrokem Parejou vyplouvá roku 1649 z Malagy do Janova a Benátek.


Tentokrát u¾ pluje do Itálie jako známá osobnost. U¾ není špionem. Postupnì kupuje Veronesùv obraz Venuše a Adónis, nìkolik obrazù Tintorettových a také obrazy Tiziána. Chvíli pobývá v Modenì, v Parmì a potom i v Boloni. Všude jenom krátký èas, aby pak mohl pracoval v Øímì a následnì mìsíc strávit v Neapoli. Obchod je nároèná profese, která nezná domov, a tak se zase vrací do Øíma. Jen tak pro svoji zábavu a udr¾ování øemeslné formy namaluje portrét svého sluhy, aby ho následnì propustil z otroctví. Namaluje té¾ krásný portrét modenského vévody. Setkává se s Berninim, Poussinem, Pietrem de Coortonou a pøi rozhovorech pøizná obdiv k Tiziánovi a mírnou skepsi k umìní Rafaelovu. Jeho èerstvì namalované obrazy vzbuzují zájem a obdiv, a tak je jmenován èlenem Akademie sv. Lukáše. Vedle obrazù nakoupí pro Filipa a na jeho výslovné pøání té¾ tøi sta soch. Ty pak po smrti krále vytlaèí španìlské duchovenstvo jako nepøípustné a nemravné umìní za hranice Španìlského království. Za druhého pobytu v Øímì pak pøichází pro Diega pozvání od samotného pape¾e Inocenta X.


Pape¾ Innocent X.(1650)


Tento obraz pova¾uji osobnì za jeden z nejkrásnìjších portrétù celé malíøské historie. Øadím ho pro jeho neobyèejnou pravdivost a lidskost hned vedle obrazu Mony Lisy. Nemá urèitì její univerzální slávu a ani její tajemnost. Ale to vše nahrazuje neskuteènou hloubkou pohledu a odvá¾nou pravdivostí pøi zobrazování pape¾e. Nemusíte o Innocentovi vùbec nic vìdìt, a pøesto po zhlédnutí tohoto portrétu máte pocit, ¾e ho dobøe znáte. V dobì portrétování bylo pape¾i sedmdesát pìt let. V té chvíli nebylo v Evropì významnìjšího mu¾e. Celá váha nábo¾enského svìta spoèívá na jeho ramenou. Veškerá zodpovìdnost pro budoucí køes»anský svìt je koncentrovaná do jeho osoby.
Evropa se po Vestfálském míru rozdìlila na katolickou a protestantskou èást, moc císaøe se ztenèila o nebývalou sílu a bylo svatou povinností udr¾et vliv jediného pape¾e na oba tábory. Konec tøicetileté a osmdesátileté války pøinesl nábo¾enský smír, ale té¾ znovu rozdìloval statky. Innocentovou zásluhou však církev nezchudla. Naopak. Ve vìtšinì zemí vliv církve zesílil. Pape¾ musel být nejpevnìjším èlánkem, nemohl si dovolit zaváhat, nemohl si dovolit ustoupit. Kdy¾ se podíváte na jeho portrét vidíte, ¾e jeho oèi jsou unavené, podezírající, ale neústupné. Portrét mu neodebírá roky, ale rozhodnì mu ani neodebírá sílu. Pape¾ tu není bohem. Je to mu¾ z masa a kostí. Je to èlovìk, který ví, co chce, ale hlavnì ví, co musí. Pùsobí nesmìle, jako by byl pøekvapen bleskem fotoaparátu, jako by nechtìl být portrétovaný. Ale cítíme zároveò neskuteènou úctu malíøe k samotné osobì pape¾e. Innocent sám oznaèil podobiznu za “a¾ pøíliš pravdivou“, ale navzdory radám svých rádcù ji nechal povìsit do pøedsínì své audienèní místnosti. Všem na oèích! Aby nikdo z pøíchozích nepodlehl iluzi, ¾e je u¾ starý a slabý. Pape¾ chtìl Diega odmìnit za namalovaný portrét vysokou sumou, ale hrdý Španìl odmítl. Jako¾to malíø katolického vladaøe pova¾oval za povinnost namalovat pape¾e zadarmo. Za zmínku jistì stojí technická dokonalost obrazu srovnávaná s vrcholnými Tizianovými obrazy.


V Øímì ho však nezdr¾í jenom práce. Ten pøíkladný køes»an a man¾el má v Øímì milenku! Je jí Flaminie Triva, rozkošná mladá umìlkynì a jeho modelka. Ta posléze pøivede na svìt Diegovi syna. Syna, kterého otec nikdy nespatøí. Nìkdy je osud doopravdy krutý. Malíø za svùj ¾ivot namaloval nìkolik aktù, co¾ samo o sobì nebylo pro ¾ádného španìlského malíøe bì¾né. Ani králùv malíø nemìl tu moc postavit se inkvizici. Z jeho aktù se zachoval pouze jediný a o ostatních víme jen z písemných pramenù. Téma si vypùjèil z historie a pojmenoval ho Venuše s Amorem. Inspirace je celkem zøejmá. Nikdo pøece do té doby neumìl namalovat akt lépe ne¾ Tizián. Barevnì je to “italský” Diego, ale právì proto, ¾e je to Diego, tak z obrazu náhle vystupuje pøíbìh. Pøíbìh rozpolceného malíøe. Na jedné stranì pøíkladného mu¾e, na druhé stranì mu¾e milujícího tím nejobyèejnìjším a nejzatracovanìjším mu¾ským zpùsobem. Tìlo je natolik reálné, ¾e si nedovedu pøedstavit jen platonický vztah malíøùv, ale obraz tváøe Venuše v nastaveném zrcadle je tolik zdeformovaný a nepùvabný, ¾e zase mù¾e hodnì napovídat o mukách autora z vlastního morálního selhání. Je mo¾no sepsat spousty pøíbìhù a dohadù pøed tímto obrazem. Není jednotný výklad a interpretace ani od historikù umìní. A tak jsem si dovolil pøidal i názor vlastní. V ka¾dém pøípadì je malba i tìlo z øíše dokonalosti a akt sám neobyèejnì pùvabný. Dovedu si pøedstavit, co vùle to muselo stát, aby se malíø vrátil zpìt do Madridu!


Král, zøejmì zpraven o nevhodném vztahu malíøovì, pobízí Diega ke spìchu, a tak u¾ v èervnu roku1951 je malíø zpìt v Madridu. Dostává od krále poslední mo¾ný titul, a tak je jmenován velkým maršálkem paláce. Musí dozírat na královskou kuchyni, dekorace královských kostelù a má pod palcem i mnoho jiných povinností. Pøesto stíhá i nadále malovat. Pak ztratí i další ¾enu svého ¾ivota. Zemøe mu jeho jediná dcera. Štìstí u¾ není povinností, osud i jemu nadìluje èerné pátky, ale schopnosti malíøské ho neopouštìjí. Naopak dozrává v neskuteènou malíøskou osobnost, která nemá v jeho portrétním oboru konkurenci. Dozrává jako umìlec, ale také jako èlovìk. Pochopil, ¾e on je ten, který má povinnost zjevit tìm dalším pravdivost doby. Zobrazil její tváø z patra nejvyššího, královského. Pohledem filozofa, který nesoudí ani nechválí. Pohledem, kterým vidìl pape¾e Innocenta X., vidìl i svého krále. A tak vznikl jeho obraz nejslavnìjší. Obraz, který byl nazván


Las Meninas(1656)


Nechme teï slávu slávou a podívejme se na tento obraz bez hodnocení jeho penì¾ní ceny. Myslím si, ¾e je stejnì neprodejný jako Tichý oceán, Kilimand¾áro nebo Cheopsova pyramida. Je to pøíbìh. Ne, je to nìkolik pøíbìhù. Ani to ne. Je to názor. Názor hodný toho nejlepšího filozofa. Soubor názorù z té nejlepší knihy. Ústøední postavou celého obrazu (má-li vùbec cenu psát o ústøední postavì?!) je infantka Markéta, dcera Marie Rakouské, je¾ je novou královnou po zemøelé královnì Isabelle Burbonské. Infantka se dívá na své královské rodièe, kteøí jsou zobrazeni v zrcadle za její hlavou. Infantka je velmi roztomilé dìvèátko s jistým nadáním stát se královnou. Stojí mezi dvìma dvorními dámami (meninas). Maria Augustina Sarmiento (vlevo) podává infantce støíbrný talíøek. Druhá dvorní dáma je Isabel de Velasco. Toto je vrchní patro královské moci. Jeho samotná podstata, nad kterou zpovzdálí a z malého zrcadla dozírá královský pár. Vpravo je Mariabarabra, nìmecká trpaslice ve španìlských královských slu¾bách, zajisté vznešený, královsky a pozemsky unavený pes, kterého mù¾eme klidnì nazvat Azorem, a další dítì nejistého pùvodu. Pak je tu zastoupen slu¾ebný lid. Další patro v královské, ale i nekrálovské hierarchii. Opatrovnice dam a s ní i její opatrovník. Nezøetelný, ale dùle¾itý prvek Diegova, ale i králova ¾ivota. Ve dveøích pak stojí Nieto Velázquez, královský èalouník, který ale není malíøovým pøíbuzným. Snad namalovaný Velázquez na odchodu, snad tou¾ená malíøova svoboda, snad ironický symbol jeho budoucího sna¾ení, snad úmysl vyjádøit se v dalších jinotajích. Kdo to u¾ dneska mù¾e tušit. Celý prostor je prostorem Velázquezova ateliéru. Atelieru, který vznikl v komnatì, kde ¾il pøed svou smrtí všemi milovaný královský syn Baltazar Carlos. Sám malíø má na svém odìvu køí¾ rytíøe svatého Jakuba, který pro nìj prosadil sám král. Ten je ale domalovaný a¾ po malíøovì smrti. V pozadí je na stìnì mo¾né s jistým stupnìm neurèitosti rozpoznat dvì Rubensova plátna. Je zde shrnut celý malíøùv oficiální svìt, který se prolíná do královské jedineènosti. Král sestoupil k Diegovi a Diego s pobaveným úsmìvem vystoupal a¾ k samotnému králi. Jedno spoleèné bo¾í jevištì. Královský svìt, který se ale zas tak úplnì neliší od svìta tìch ostatních Španìlù. I král je jen otec, i král je jen jedním z trpících a radujících se, i král je jen jedním z øady všech ¾ivých tvorù. Obraz má mnoho úrovní, mnoho mo¾ných výkladù a je technicky a kompoziènì jedineèný, výjimeèný a dodnes nepøekonaný.


Poslední ¾ivotní královskou slu¾bou se stala pøíprava svatby infantky Marie Terezy s francouzským králem Slunce, Ludvíkem XIV. To u¾ král prosadil Diegovo jmenování rytíøem Øádu svatého Jakuba. Diegùv rodokmen naštìstí obstál. Nebylo nikdy v jeho rodinì kacíøství, ¾idovská ani maurská krev a nebyl ani zneèištìn obchodem, proto¾e králi ani pape¾i obrazy neprodával, ale pouze je namaloval jako jejich slu¾ebník. Teï u¾ na nìj nemohla ani cenzura inkvizice. Koneènì mù¾e malovat svobodnì! Poslední úkol svého ¾ivota odvedl opìt královsky dokonale. Svatba byla jedineèná. Po jeho splnìní a návratu do Madridu však onemocní. Král ho v jeho posledních dnech pravidelnì navštìvuje, ale po sedmidenní agónii 6.srpna1660 Diego umírá. Je pøitom odìn do úboru rytíøe Øádu svatého Jakuba. Je pohøben se svou ¾enou, která zemøela osm dní po nìm. Jediná jeho ¾ena, která s ním byla a¾ do posledních dnù. Ve sklepì kostela San Juan pak le¾ely dvì rakve a¾ do doby, kdy kostel zcela znièili Francouzi. Stane se tak v roce 1811, a tak není dneska známo, kde skonèily ostatky umìlce i jeho ¾eny.


Velázquez nevytvoøil nikdy ¾ádnou školu. Byl natolik originální, ¾e nemá následovníky. Pøesto se k nìmu odvolávají impresionisté a èásteènì i kubisté. Maloval èlánkovitými a rychlými tahy štìtcem. A to tak, ¾e pøi pohledu zblízka nìkteré jeho obrazy vypadají jako nesmyslné a pøíšerné mazanice. Novì chápal i kompozici. Jeho pohled na svìt byl pohledem realisty, který ka¾dý namalovaný pøedmìt chápe jako samostatné dílo. Velice svobodnì pracuje se svìtlem a rozbíjí barevnou plochu, tak¾e ta si pak ¾ije svùj samostatný a pulzující ¾ivot. Také se ztratí na nìjaký èas v zapomnìní jako El Greco. Je znovu objeven a¾ v naší dobì, ale o to více je pak pochopen a uznáván. Nebyl jen skvìlým malíøem, ale také skvìlým èlovìkem. Byl tím, který se nehrbil a neponi¾oval pøed nikým, ale také se mu nevyhnula chvíle lidské nedokonalosti a slabosti. Šlechtic, který mìl ¾ivot natolik rád, ¾e se jím nikdy nenechal poní¾it. Nemo¾ný cíl? Urèitì ne. Zkuste se ho na to zeptat!


Odpovìï je pøece ve všech jeho obrazech…

Jiøí Suchánek

Další èlánky autora



Komentáøe
Poslední komentáø: 11.07.2010  13:42
 Datum
Jméno
Téma
 11.07.  13:42 EvaP
 07.07.  12:43 jisuch53
 06.07.  16:15 Bobo :-)))
 06.07.  12:24 her.vera nádech
 06.07.  11:00 emach
 06.07.  10:57 Jarka
 06.07.  10:41 Vesuvanka díky :-)))
 06.07.  10:01 VlastaV
 06.07.  09:38 venca
 06.07.  08:29 KarlaA
 06.07.  07:59 Du¹an