Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

ALEXANDR SERGEJEVIÈ PUŠKIN
 
*   6. 6. 1799  MOSKVA
 
+ 10. 2. 1837  PETROHRAD
 
 

V tomto èlovìku se zrcadlí ruská pøirozenost, ruská duše, ruský jazyk, ruská povaha v takové èistotì, v takové ryzí kráse, v jaké se zrcadlí krajina na vypuklém povrchu èoèky.

 

Nikolaj Vasiljeviè Gogol

 
Byly ètyøi hodiny odpoledne, kdy¾ v únorovém, leè slunném dnu vyrazily od ¾ulového nábøe¾í Mojky rychlé sanì. Proletìly širokou tøídou, propletly se uliè­kami a zamíøily rozlehlými parky, do promrzlých plání. Petrohradská smetánka se ji¾ vracela zpìt a hlaholící hlouèky rozjaøenì pokøikovaly na opozdilce. Nikdo netušil, ¾e naposledy vidí básníka, jeho¾ nerovný boj s petrohradskou spoleè­ností po nìkolik mìsícù pobavenì sledovali. ®e naposledy vidí mu¾e, jen¾ je od­hodlán za okam¾ik rozetnout uzel pomluv, l¾i a špíny, lhostejnosti pøátel a ne­návisti nepøátel.
Uplynulo sotva tøicet hodin, co holandský velvyslanec v Petrohradì Hekke­ren obdr¾el od Alexandra Sergejevièe Puškina promyšlenì urá¾livý dopis. V parku „Údìlné“ oèekával nyní Puškina Hekkerénùv adoptivní syn d'Anthes.
Starý ztvrdlý sníh praskal koním pod kopyty, mráz uzavíral ústa. Zbývala chvíle tichého pøemýšlení. Myslel na smrt, nebo si nepøipouštìl jinou mo¾nost ne¾ vítìzství? Myslel na pøíští okam¾iky, nebo vzpomínal?
 
Narodil se v roce 1799 do døevìné Moskvy bachratých kostelù, hluèných tr¾iš», otrhaných davù i rozmaøilých plesù moskevské smetánky. Zádumèivost a melancholii zdìdil po otci, jeho¾ víc ne¾ výchova syna zajímaly veèírky, na nich¾ mohl uplatnit svùj osobní šarm. Kapky temperamentu, vášnivosti a prchlivosti za­nechala v jeho krvi matka, vnuèka Ibrahima Haniballa, slavného mouøenína Petra
Velikého. To však bylo také vše, co mu mohla bezstarostná a marnotratná matka poskytnout. .           .
Prvních sedm let byl nehezký, nemotorný tlouštík rodièùm spíše pro zlost.
 
Uèení ho nebavilo, v nièem nevynikal. Kolem sedmého roku se všechno jako mávnutím kouzelného proutku zmìnilo. Vášnivì èetl, stále nad nìèím hloubal, zkoušel psát bajky. Udivoval fenomenální pamìtí - v jedenácti letech znal nazpamì» vìtšinu klasických dìl francouzské literatury.
 
 

Jen já, zahálky š»astné dítì,

 

svùj osud nikam ne¾enu,

 

vyznávám volnost nepokrytì

 

 a lhostejný jsem ke všemu.

 
V roce 1811 pøešel do lycea v Carském Sele, které mìlo pøipravovat úøedníky pro významná státní místa. Mentálnì vyspìlejší a s nepomìrnì hlubšími vìdomostmi ne¾ jeho vrstevníci tu pro¾íval své první lásky, hluèné pitky, ale i období  všestranného studia a prvního veøejného literárního uznání.
Petrohrad Alexandra I., kam pøišel Puškin pracovat na ministerstvo zahra­nièních vìcí, tehdy vøel. Do Benkendorfovy kanceláøe tajné policie docházejí dennì zprávy o nepøátelských náladách. Puškin skoèil rovnýma nohama do hluèného ¾ivota a záhy se stal mluvèím a miláèkem nejbouølivìjší èásti petro­hradské mláde¾e. Pitky s pøáteli, karban s dùstojníky, veèírky, na nich¾ ducha­plný a troufalý mladík rozhazoval plnými hrstmi epigramy a politické nará¾ky. A pøitom píše. Dokonèuje Ruslana a Ludmilu zapoèatou ještì v lyceu.
Ale ¾e nahlas øíkal to, co si ostatní jen šeptali, brzy postavilo proti sobì tohoto osmnáctiletého oblíbence Petrohradu a zakomplexovaného cara. Výsled­kem bylo vyhnanství, ètyøi léta strávená na Kavkaze, Krymu, v Odìse a Kiši­nìvì. Vytì¾il z nich slavné "ji¾ní poémy" Kavkazský zajatec, skeptickou konfrontaci jedince znudìného Civilizací a pøírodního národa, Bachèisarajskou fontánu a Cikány, v nich¾ podle Dostojevského podal "prostøednictvím historie typického jedince historii spoleènosti". Tehdy také - nebylo mu ještì ani dva­cet let - zaèal pracovat na první hlavì Onìgina.
Dopadla však na nìj další rána. Ve stopách slávy se plí¾ily pomluvy a stí¾­nosti a car poslal nepolepšitelného básníka pod dohled policie do otcovy vesnice Michajlovské v Pskovské gubernii. V jednotvárné krajinì plochých návrší a ryb­níkù našel Puškin to, co se mu po léta nedostávalo: mo¾nost hlubokého soustøe­dìní. Vnitønì se zklidnil a zaèal pro¾ívat okam¾iky vrcholné tvùrèí zralosti. Do­konèil Cikány a tragédii Boris Godunov zabývající se nejcharakteristiètìjším té­matem ruských dìjin, vztahem cara a lidu, a pokraèoval na Onìginovi.
V roce 1825 zemøel Alexandr I., rok nato pro¾il Puškin svùj nejt쾚í otøes: krach povstání dìkabristù, popravy a do¾ivotní vyhnanství úèastníkù, mezi nimi¾ mìl své pøátele. Od této chvíle mu bylo Michajlovské pøíliš tìsné. Na èetné pøí­mluvy mu nový car Mikuláš povolil pobyt v Moskvì. Pøijel sem plný víry ve své mo¾nosti a v nový ¾ivot.
 
 

Zle tam, kde rab a lísal jen

 

se dr¾í v pøítmí trùnu blízko

 

a pìvec nebem vyvolen

 

 jen mlèí, oèi sklopiv nízko.

 
Uvítání v Moskvì bylo velkolepé. Puškin se vrhl do víru spoleèenského ¾i­vota, byl na vrcholu popularity, všude zván a všude vítán. I Mikuláš ho milostivì pøijal a nabídl mu, ¾e ho zbaví poni¾ující cenzury, jí¾ se ujme sám. Puškin byl nadšen, neprohlédl lest, dokonce cara obhajoval pøed pøáteli. Vystøízlivìl a¾ kdy¾ mu car zamítl vydání Borise Godunova. Mezi obìma mu¾i se zaèala rozvíjet hra. Car hrál o básníka, jeho¾ chtìl spoutat a vyu¾ít jeho popularity. Do hry dal svoji moc. Puškin hrál o svobodu pro svoji tvorbu, pak o èest, nakonec i o ¾ivot. Do hry vkládal geniální talent. Nerovné podmínky brzy srazily Puškina k zemi. Tehdy zaèala jeho cesta do laciných hospod, opilství a sebepøehlušování, rostla jeho agresivita, sklon k provokacím a práce zùstávala stranou. Naèas ho z tohoto marastu vysvobodilo povolení k pobytu v Petrohradì, kde se ho ujali pøátelé. Upnul se k historickým studiím, pustil se do románu o svém pradìdovi Mouøenín Petra Velikého, naèas ho zaujala práce na sociálnì motivované fres­ce Poltava. Souèasnì se však hromadily výhrady k jeho práci a znovu se ozývaly pomluvy a Puškin se opìt propadal do pochmurných nálad.
 
Roku 1830 po¾ádal o ruku Natálii N. Gonèarovovou, obdivovanou krasavici Petrohradu. Car dal své svolení a jako dar povolil vydat Godunova; doufal, ¾e se Puškin koneènì usadí. Tak se zaèala psát poslední, nejtragiètìjší kapitola Puškinova ¾ivota.
Pøed svatbou odjel urovnat své majetkové vìci do Kistìnìvky u rodového statku Boldino. V té dobì vypukla v Rusku epidemie cholery a Puškin uvízl v ka­ranténì. „Boldinský podzim" se stal synonymem nejvìtší tvùrèí Puškinovy plod­nosti. Tady pro¾il nejtrýznivìjší muka i psychologickou krizi vyvolanou samotou a nejistotou, vše po léta hromadìné a potlaèované vy trysklo ven. Vzniklo tu tøicet lyrických básní, ètyøi malá dramata, poéma a pak rovnì¾ i povídky Bìlki­novy, první ruské prózy o „malých lidech", napsané s lehkou a prùzraènou sa­mozøejmostí, na nì¾ bezprostøednì navázal Gogol a celá ruská „naturální ško­la". Pøedevším ale dokonèil Onìgina, v nìm¾ zaklel pro veškerý èas ruský ¾ivot své doby, geniálnì vyslovil duši svého národa a v nejkrásnìjší postavì Ta»ány vystihl nádhernì typ ruské ¾eny.
Po svatbì se Puškinovi usazují v Petrohradì. Po pøechodném zklidnìní je kolem básníka opìt rušno. Píše se o úpadku jeho talentu, propadají Poltava, Boris Godunov i Bìlkinovy povídky. K tomu se pøidává tí¾ivá finanèní situace. Nízký pøíjem a nákladný ¾ivot jdou tì¾ko dohromady. Krásná Puškinova ¾ena vodí mu¾e z bálu na bál. Puškin, o hlavu menší, s tváøi negerských rysù u¾ není støedem pozornosti. Z nerudného zamyšlení se vytrhává jen proto, aby pronesl nìjakou jízlivost èi rozpaky vyvolávající poznámku.
K dovršení všeho se do Natálie zahledìl car. Aby ji dostal ke dvoru, udìlil Puškinovi nejni¾ší hodnost kamera-junkera udìlovanou dvacetiletým šlechtic­kým jelimánkùm. Opìt pokoøení. Na èas unikl do Boldina a na Ural, odkud pøivezl nìkolik pohádek, novelu Piková dáma - pøíznaèný pøíbìh bezohledného ziskuchtivce - svoji vrcholnou poému Mìdìný jezdec a koneènì Kapitánskou dcerku, poslední vìtší dílo, na které se dokázal soustøedit.
Na poèátku roku 1836 byl psychicky i fyzicky vyèerpán. Ètenáøi o nìj pøestali mít zájem, nedostávalo se mu penìz, cenzura ho tlaèila ke zdi, car odmítl jeho ¾ádost o penzionování. A kdy¾ si apatický Puškin pùjèil u Mikuláše vìtší èástku penìz, mìl ho car dokonale v hrsti.
 
V tu chvíli pøichází na scénu dvaadvacetiletý francouzský baron George d'Anthes. Pohledný a duchaplný mladík se brzy zaèal dvoøit Puškinové. Drby se rychle donesou básníkovi, Natálie se pøiznává k poklesku a Puškin vyzývá d'Anthese na souboj. Na poslední chvíli tomu zabrání narychlo uspoøádaná svat­ba barona se sestrou Puškinovy ¾eny, ale zanedlouho se opìt vynoøují stejné kle­py - d' Anthes pokraèuje ve dvoøení. A tehdy všechny Puškinovy bolesti, vše, co ho poni¾ovalo a urá¾elo, proti èemu nemohl bojovat, nenávist, nedostatek penìz, pomluvy, nenávidìný car, vše dostává podobu mladého barona. Staèí pak ma­licherná záminka v podobì dvojsmyslné poznámky. Na dávno pøipravený dopis Hekkerenovi pøichází odpovìdìt d'Anthes a vyzývá Puškina na souboj.
 
 

Drama vrcholí,

 

upustil básník pistoli…

 
Ani ne ètyøicetiletý básník, který nyní jede mrazivým únorovým podveèerem vstøíc pøedèasné smrti, u¾ není ¾ivotní a tvùrèí silou kypící vulkán, ale spíš vy­haslá sopka. Jeho myšlení míøí do oceánu špíny, zrad a l¾i, do lhostejnosti pøátel a hlouposti politikù, pøihlouplých oficírkù od jízdní gardy, kteøí z d'Anthesovy ba­nality udìlali vìc cti pluku, míøí k nejjasnìjšímu dvoru nahlí¾ejícímu do všech klíèových dírek.
D'Anthés støílí první. Puškin padá do snìhu, ale pohybem ruky zastavuje se­kundanta a vle¾e vypálí. Padá i d'Anthes, ale Puškinova radost je pøedèasná, ­barona zachraòuje knoflík uniformy. Zato Puškin zaèíná silnì krvácet. Vrací se ihned domù, pøichází carùv osobní lékaø, jeho¾ diagnóza je jasná: Puškin nemá šanci. Ví to, roztøíštìná pánevní kost vyvolává nesnesitelné bolesti. Puškin se pokouší o sebevra¾du. V krutých bolestech a po krátké agónii umírá 10. února 1837 to, co bylo na Alexandru Sergejevièi Puškinovi smrtelné.
 
Celou noc se tísnily u básníkova domu na Mojce davy lidi, aby sledovaly zprávy o Puškinovì zdravotním stavu, které tu vylepoval básník ®ukovskij. S mrt­vým poetou byla vynesena rakev z domu, zádušní mše se konala v jiném klášteøe, ne¾ bylo ohlášeno, rakev pak byla ulo¾ena do hrobu u Svjatogorského kláštera. Jediným nekrologem hodným èlovìka, který pro Rusko vykonal to, co pro Itálii Dante a Petrarca a pro Nìmecko Schiller a Goethe, se stala Lermontovova báseò „Na smrt básníka“.
Puškin, který psal stejnì dobøe prózou jako veršem, který byl jistý v lyrice, epice i dramatu, staèil za pomìrnì nedlouhou tvùrèí dráhu obsáhnout všechny tøi hlavní smìry ruské i evropské literatury 19. století: klasicismus, romantismus, realismus. Radikálním pøehodnocením pøedchozích literárních stylù a vyu¾itím li­dové øeèi pøekroèil vìkovitou propast mezi jazykem literatury a jazykem ruského ¾ivota. Podstatné je, ¾e neustrnul v okam¾iku smrti, ¾e se dál rozvíjel v ruské literatuøe.
 
Jeho vliv bychom vystopovali v hromech a blescích Lermontovovy lyriky, v Gogolových Mrtvých duších se nám pøipomene jeho Historie vesnice GorJu­china, v bledé tváøi Raskolnikovovì spatøíme znetvoøené rysy jeho Heømana, velkolepá freska Vojna a mír je uskuteènìním Puškinovy" nejniternìjší tu¾by na­psat stejnì široce pojatou epopej a v Turgenìvovì a Cechovovìpróze zjistíme pøesnost jeho kresby i jeho syntaxi.
 
Dál tedy ¾il ve vìdomí spoleènosti, do ní¾ vlo¾il jako základní motiv pocit vlastní sily. Nebo» krása se u nìho kryje se svobodou ducha, svoboda s uvol­nìním tvoøivých lidských sil.

Pøeèetli jsme za vás - Zdroj:­ Ladislav Wachauf, Pøemo¾itelé èasu
 
Zprostøedkoval Zdenìk Jeklovec


Komentáøe
Poslední komentáø: 08.06.2008  07:11
 Datum
Jméno
Téma
 08.06.  07:11 Magdalena Vasilisce a Rù¾ence
 07.06.  20:56 Rù¾ena Pro vasi.m
 07.06.  19:20 vasi.m
 06.06.  23:56 Rù¾ena
 06.06.  16:02 VlastaV
 06.06.  14:29 vasi.m
 06.06.  12:58 Vesuvanka díky
 06.06.  11:37 Magdalena
 06.06.  10:18 Mila
 06.06.  08:01 Jarka basnièka
 06.06.  05:40 Lenka