Èeský ráj to na pohled. Ka¾dý zná alespoò z pohlednic siluetu Trosek, které symbolizují Èeský ráj. Samozøejmì, je to široko, daleko viditelná pozvánka k zastavení a procházce po kouzelném kraji. Další, ji¾ ménì nápadný zámek Hrubá Skála a Valdštejn který ohranièují frontu bizardních skal jsou ka¾dému známé. Mnoho lidí se prošlo po høebeni skal anebo v jejich srdci. Notoricky známá místa ale nejsou jediné pozoruhodné èásti krajiny. Náhorní plošina právì mezi obìma výše jmenovanými hrady se k jihu pozvolna sklání rozrušená mnoha roklemi a str¾emi, ve kterých se skrývají romantické skalní vì¾e, mechem porostlé a pro nároèné turisty nezajímavé.
V jednom takovém údolíèku si najednou mù¾ete povšimnout zajímavých útvarù, které rozhodnì nemá na svìdomí pøíroda! Pak se èlovìk zaène rozhlí¾et, zaklánìt hlavu a posléze zaète do krátkých pøipomínek do skal vyrytých. ®e by dílo nìjakého vandala? Copak takových nápisù a rádoby umìleckých dìl a jmen se po skalních plotnách na Bran¾e¾i a i jinde je nedostatek. Kdepak. Na planinì nad roklí stojí roubená chalupa s hospodáøským stavením. Tam ¾il majitel pozemkù vèetnì skalnaté rokle a samozøejmì i s man¾elkou. Ta se jako ka¾dá ¾enská èasto s man¾elem hádala. Nevím co bývalo pøíèinou jejich sporù, ale vím co bylo jejich následkem. Sedlák vzal do ruky kladivo a majzlík a vyrazil do rokle, uklidnil se a my se máme èím pokochat.
V pùlce osmdesátých let jsme se pøistìhovali do zdejšího kraje a mìli jsme bezvadnou prùvodkyni. Je to patriotka jaká má být. Pøi toulkách po skalních mìstech najednou Eva povídá, „teï vám nìco uká¾u.“ ®ádná smìrovka, ¾ádná znaèka, jen na jednom rozcestí stál takový divný patník. Podle toho jsem se mnohokrát pozdìji orientoval. Vozová cestièka vedla lesem a najednou jsme se ocitli na nádherném palouku, jemu¾ vévodila roubenice s klasickou kamennou branou. Podél plotu jsme došli na okraj str¾e a zùstali stát v nìmém údivu. Pøed námi se míhaly postavy èeských dìjin vyrytých do pískovce. Jediný, kdo se nám tam nemihl, byl T. G. Masaryk. Ten byl zamaskovaný maltou. Soudruhùm vadila u¾ jenom pøedstava, ¾e má nìkdo tak hluboké národní cítìní, ¾e se o tomto kousku pøírody nesmìl zmínit ¾ádný prùvodce. Dneska se ji¾ o Kopicovì statku píše a i smìrovka je na rozcestí. Je dobøe, ¾e se mù¾eme tímto dílem pokochat. Je hezké, ¾e tato památka je stále udr¾ovaná, a hlavnì, ¾e se doposud nenašel ¾ádný vandal, který by se také chtìl zvìènit.
Proto díky pane Václave Kopici, díky za poetický koutek krajiny.
