Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Další štace po svìtì - 3
Jak jsem pøe¾il pøistání
 

Nìkolikahodinový let z Los Angeles do hlavního mìsta Kanady, Ottawy, byl plný pøekvapení, na které bych radìji zapomnìl. A na tomto neobyèejném letu jsem také pøe¾il vlastní smrt.

První pocit strachu na mì pøišel, kdy¾ jsem místo uhlazeného, elegantního pilota s prošedivìlými skránìmi a v parádní uniformì, spatøil upoceného tlus»ocha v ušmudlané košili a d¾ínsách. Ten se ztì¾í narval do pilotního sedadla, zatímco podobnì vyhlí¾ející letuška roznášela teplou vodu. Na to konto jsem došel k závìru, ¾e tento let nemù¾e dopadnout dobøe. Tlus»ocha zákonitì musí za letu trefit šlak. Pohled na spolucestující potvrdil, ¾e jsem na tom s pochybnostmi nebyl sám. I chlapík sedící vedle, který vypadal na ostøíleného cestovatele, jenom „popošoupl“ cowboyský klobouk a utøel si kapièky smrtelného potu. Posléze jsem uèinil toté¾.

K mému milému pøekvapení let probíhal hladce, farmáøovi vedle mì se huba nezastavila a já pil s radostí jednu zteplalou vodu za druhou, co¾ mìlo neblahý následek, ¾e jsem musel ka¾dých pár minut mého souseda zvednout a prodrat se na toaletu. A tam jsem také sedìl, kdy¾ suchý hlas pilota oznámil, ¾e se bude pøistávat a aby se pasa¾éøi pøipoutali. Jen¾e ono se to øekne, vrátit se na své místo a pøipoutat se, kdy¾ právì provádíte zale¾itosti, kdy náhlé zvednutí by zapøíèinilo trapnou katastrofu. Kdy¾ jsem se koneènì dopotácel ke svému sedadlu, letuška mì „sprdla“ jak malýho kluka, já se usadil a pozoroval rychle se pøibli¾ující pøistávací plochu. Za tìchto okolností obyèejnì ze mne spadává strach, proto¾e se mylnì domnívám, ¾e je lépe padnout z výšky dvaceti metrù ne¾ z deseti kilometrù. A tak, jak se pøibli¾ovala matièka zem, tak jsem se stával vìtší a vìtší hrdina a u¾ jsem se témìø nebál. A pak jsem pøe¾il vlastní smrt.

Letoun dosedl, motory øvaly o sto šest, pak ještì víc a ještì víc a najednou jsme se opìt ocitli èumákem nahoru a k našemu ú¾asu se letadlo vzneslo zpátky do oblak. V kabinì zavládlo naprosté ticho. Upovídaný farmáø vedle mì ztichl jako pìna a pak vá¾nì utrousil: ”Fuck”.
Ze mì se stal opìt velice nábo¾ensky zalo¾ený èlovìk a zaèal jsem se v duchu modlit jedinou motlitbu, kterou znám: ”Andìlíèku mùj strá¾níèku, opatruj mi mou dušièku, opatruj ji ve dne v noci, od zlých lidí a od zlé moci.” Pevnì jsem doufal, ¾e to zabere. Letadlo poøád ještì stoupalo, kdy¾ se koneènì ozval celkem ledový hlas tlustého pilota: ”Sorry, ladies and gentlemen, there was another aircraft on the runway.”/Dámy a pánové, omlouváme se, na pøistávací dráze bylo jiné letadlo./
“Fuck”, øekl jsem a podíval se na farmáøe, který se nervóznì pousmál a opìt si utøel tentokráte proud potu. “It was a close call,” /"To bylo o fous"/ øekl a já jenom kývnul na souhlas.

Napodruhé jsme bez problému pøistáli v Ottawì, kde na mì èekali pøíslušníci Kanadské Jízdní Policie. Roztøesen jsem jim honem vylo¾il historku o pøistávání, naèe¾ jsme ještì cestou na policejní akademii museli zajít na pivo a pøe¾ití oslavit.

Oproti tvrdým kolegùm americkým jsou Kanaïané témìø jako Australáci. Zdvoøilí, pistolky erární, profesionální vystupování a velice podobný pøístup k policejní práci. Jen ten správný australský smysl pro humor jim jaksi schází. Takoví trošku „studení èumáci“ to jsou.

Inspektor Paul Fischer mnì cestou vysvìtlil, ¾e jsou právì prázdniny a ¾e tedy budu na akademii vlastnì úplnì sám. Kromì strá¾e, která se tam èas od èasu objeví. A jeliko¾ byl shodou okolností také dlouhý víkend, inspektor se rozlouèil s tím, ¾e mì pøijede vyzvednout za tøi dny v pondìlí.

A tak jsem „skejsnul“ sám samotinký v obrovské, modernì studené policejní akademii. Nestydím se øíci, ¾e moje drsná duše brzo zmìkla, a ¾e se mi zastýsklo po ¾enì Máni a po dìtièkách. I slzu jsem utrousil. Brzo jsem však na milou rodinu zapomnìl, proto¾e mì zaèal honit hlad. Potí¾ ovšem byla v tom, ¾e kuchyò byla samozøejmì o prázdninách zavøená a akademie byla nejménì pìt kilometrù od nejbli¾šího místa, kde by èlovìk mohl nìco smlsnout. To¾ jsem trpìl hlady a „pchal“ jsem se jenom slanými brambùrky, které byly k dostání v automatu.

Druhý den, pøemo¾en hladem, jsem se pìšky vydal vyhledat nìjakou stravu. Cestou se mnì poštìstilo uvidìt krásného chlupáèe - bobra, co¾ mnì alespoò trošku zlepšilo náladu. V malém mìsteèku jsem se pøecpal kuøetem, trošku se mi udìlalo na šavlièku, ale to mì neodradilo od nápadu se jít vykoupat do bazénu na akademii. Tam jsem plaval zcela sám a jak tak plavu, tak se mi dìlalo po tom kuøeti více a více šoufl od ¾aludku a palicí se mnì zaèaly honit myšlenky. Napadlo mì, ¾e kdybych tam v tom jejich parádním bazénu náhle „pustil zelenou vodu a zakalil jsem“, ¾e mì tam ztrouchnivìlýho najdou a¾ za tøi tejdny po prázdninách, a to u¾ jim tam bude jen tak plovat moje kostøièka roze¾raná chlórem a ti mladí policajti budou odmítat se v tý zamoøený vodì uèit plavat a jejich olympijskej bazén jim bude dobrej jak mrtvýmu šála. Pak jsem se zaèal doopravdy chvìt, ¾e by se to mohlo stát. Za chvíli taky bylo kuøe mezi mnou a lesklejma dla¾dièkama, ale vzápìtí se mi ulevilo a dostal jsem opìt hlad.

V pondìlí jsem zjihnul, kdy¾ se na prahu objevila nádherná policejní úøednice, která mi vysvìtlila, ¾e má za úkol o mì peèovat. A jeliko¾ mám asi hlad, ¾e ví o bájeèné restauraci, kde mají ještì bájeènìjší kuøe a tam ¾e okam¾itì jedeme na obìd. Ani¾ jsem mìl mo¾nost cokoliv namítnout, pøekrásná úøednice nás zavezla do té samé restaurace, kde jsem minulý den pozøel to zrádné kuøe, po kterém jsem jim pak poblil kachlíky v bazénu.
U kuøete, kterého jsem se prakticky nedotkl, vymlouvaje se na prùjem, jsme se skamarádili. Já pozvolna zaèínal zapomínat na rodinu, proto¾e policajtka byla doopravdy ú¾asnì pøita¾livá s pìknou postavou, vytrénovanou neustálým poskakováním na tìch jejich slavných kobylách, se kterými se jezdí ukazovat po celém svìtì.

“Po cestì sem jsem vèera zahlédnul rozkošnì chlupatého beavera,” (bobra) radostnì jsem oznámil Kathy. “Doufám, ¾e jich za svého pobytu uvidím ještì víc, a ¾e si nìjakého budu moci snad i pohladit. To by mnì kamarádi urèitì závidìli,” dodal jsem. Kathy se pousmála, krapátko se zardìla a moje oznámení pøešla mlèením. Místo toho mi na rozlouèenou slíbila, ¾e mì pøíští den vyzvedne, a ¾e k ní pùjdeme oslavovat Kanadský národní den.

Pøíští den se Kathy k mému velikému zklamání neukázala. Místo ní se na akademii objevil vobludnej, a k tomu ještì vousatej a od neštovic poïobanej ser¾ant. “Kathy se omlouvá, ¾e pro tebe nemohla pøijet. Nìco špatnýho vèera snìdla a teï potupnì vrhne a má asi otravu,” øekl policajt na vysvìtlenou. “To já znám velice dobøe, všichni blili, jen já jsem zvracel,” zafilosofoval jsem, ani¾ bych býval oèekával odpovìï. A jeli jsme se koukat na rachejtle a tleskat panu ministerskýmu pøedsedovi, který se mezi zástupem, z politických dùvodù, na chvileèku objevil.

“Vèera jsem vidìl chlupatýho beavera,” pochlubil jsem se ser¾antovi, aby øeè nestála.
“Aren’t you bloody lucky. I haven’t seen a beaver for a long time now,” /To jsi mìl z pekla štìstí.To u¾ je hodnì dávno kdy jsem já vidìl bobra naposledy/ odvìtil ser¾ant zasnìnì a oplzle se zasmál.
“Co je na tom tak smìšnýho vidìt vaše krásné, plaché zvíøátko?” zeptal jsem se nic netušíc.
A pak se ser¾ant zaèal smát, a¾ se za bøicho popadal a vysvìtlil mnì, èemu se v Kanadì kromì zvíøátka také øíká “beaver”. Jiná zem, jiný mrav, øekl jsem si a uvìdomil si, proè se vèera Kathy tak zapýøila.

Osud mi uštìdøil další krutou ránu, kdy¾ mi nakonec vykurýrovaná Kathy oznámila, ¾e je odvelena i s tím blbým konìm do Londýna, kde na nìm bude dìlat tajtrdlata a Kanadské jízdní policii èest a slávu. Tak¾e jsem ostrouhal mrkvièku a odjel jsem, tentokráte pohodlným vlakem, do Toronta.

V letním Torontì mì radostnì pøivítal šéfinspektor Tom Black, který mì odvezl opìt na policejní akademii, která oproti Ottawì bzuèela ¾ivotem. Jeliko¾ byl pátek odpoledne, navrhnul jsem slušnì vypadajícímu Tomovi, ¾e bychom mohli jít ochutnat nìjaký kanadský mok. Zdvoøile mùj návrh zamítnul s tím, ¾e musí jít domù seøezat synka. Neznaje ho, na nic jsem se neptal a uchýlil jsem se do hospùdky, kde jsem sám s náramnou chutí koštoval jedno pivko za druhým. A ¾e je svìt malej dokazuje to, ¾e jsem v tom zahuleným baru narazil na našince. Ne tedy turistu, ale kluka, který se pøedstavil jako Jó¾a. Byl to Kanaïan slovenského pùvodu a jako takový nepil pivo, ale drsnou koøalku. Co navíc, byl také èlen Kanadské jízdní policie. Krásnì jsme se tam s Jó¾ou „zlískali“ a v opilství, za zpìvu slovenské hymny, mnì nový kamarád daroval nádhernou èást uniformy, slavný statson klobouk. Ten mnì ještì podepsal rtìnkou, kterou si vypùjèil od opité dámy, a tím mnì zpùsobil velikou radost. Pak u¾ jsem mu musel jenom pøísahat, ¾e na klobouk budu patøiènì hledìt, napínat ho na speciální døevìný napínák, pucovat ho a chovat se k nìmu dùstojnì, jak to musí dìlat ka¾dý pøíslušník Kanadské jízdní policie. Jestli chudáka Jó¾u za to, ¾e mi daroval snad nejdùle¾itìjší kus svojí uniformy potom vrhli do lochu, nevím. Doufám, ¾e to pøe¾il zrovna tak jako jeho krásnej klobouk, kterému se návštìvy obdivují, kdy¾ je zavedu do mého kumbálu v Melbourne, kde je vystaven.

Musím øíct, ¾e jsme se v té útulné krèmì krapátko „nalámali“a jako na ka¾dého opilce, i na mì potom padnul tì¾ký smutek, kdy¾ jsem si uvìdomil, ¾e musím být v tý zatracený cizinì ještì pøes mìsíc. S povzdechem jsem zavzpomínal na èínskou taneènici z ponurého podniku v Los Angeles, pak na policejní jezdkyni Kathy z Ottawy a posléze na mou osamìlou rodinu v Melbourne. A pøál jsem si, aby dny utíkaly jako voda.

Ráno si mì vyzvedl Tom, který pøijel s tøináctiletým synkem Johnem. Spoleènì jsme jeli na pøekrásný výlet k Niagarským vodopádùm. Díky pøedešlému veèeru s Jó¾ou na mì padly tì¾ké únavy a netrvalo dlouho a usnul jsem jako døevo. Spánek pøerušoval zvídavý John, který mnì kladl tisíce otázek, týkajících se ¾ivota v Austrálii. A v¾dycky kdy¾ vypálil otázky a já na nì napùl ze spánku odpovìdìl, otec zastavil, vytáhl policejní notýsek a hbitì nìco do nìj psal. To udìlal nìkolikrát, ne¾ jsme dorazili ke slavným vodopádùm.

Ten den u Niagary jsem pøišel na novou, krásnou vìc. ®e toti¾ èlovìk mù¾e vnímat krásu kolem sebe a u¾ít si ¾ivot bez pomoci alkoholických nápojù. Chlastu jsme se ani nedotkli a pøece jsme mìli parádní den. Jen mladej John vypadal nìjak schlíple.

Nazítøí mì Tom vyzvedl na akademii a hned se strašnì omlouval za nepøístojné chování syna Johna. “Nemá kluk ¾ádný vychování,” øekl a pokraèoval: ”To, ¾e tì neustále rušil stupidními otázkami, je nevychovanost prvního øádu, kterou nelze tolerovat. Taky jsem ho patøiènì potrestal,” øekl a významnì si po»ukal na policejní opasek s tì¾kou lesklou pøezkou. “Všechny ty jeho pitomý otázky jsem si bìhem cesty peèlivì zapisoval a pak ho, smrada, konfrontoval,” vytáhl se Tom. Na to konto mì ztratil, proto¾e jsem zjistil, ¾e je to „guma“. Do hospody nechodí, poznámky si píše do notejsku a pak vlastního synka tluèe za pøirozenou zvídavost! Je to pako, konstatoval jsem a tìšil jsem se na cestu do Anglie.



Komentáøe
Poslední komentáø: 20.04.2008  02:51
 Datum
Jméno
Téma
 20.04.  02:51 Ivan Ruzencin navrh na rad!
 19.04.  18:35 Mila
 19.04.  14:47 Rù¾ena Návrh na Øád MVCH
 19.04.  14:36 Gabi-florka
 19.04.  09:19 wiki
 19.04.  09:19 wiki
 19.04.  08:59 janina