Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz   Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Podnìt ke vzniku této rubriky dal Karel (kmet), který mi napsal: Píši Ti z jiného dùvodu. V našem kraji jsem se narodil, mezi zdejšími Nìmci strávil i celou dobu války a tím mám nikdy nepøerušované kontakty k nim. V posledním roce jsem pro jednu zdejší agenturu pøelo¾il asi 250 stránek osobních vzpomínek našich Nìmcù na období od tøicátých let a¾ do poslední doby. Teï nìjak nejsou prostøedky uvedené vzpomínky vydat kni¾nì, snad budou vycházet na pokraèování v mìstských novinách. Snad jen dvì nezní èeským uším dobøe, jsou takové nìmecko-nacionalistické. Jinak opravdu je vše lidské. Mezi vzpomínkami jsou i velmi úsmìvné èi pøekvapující. Kdyby Ti nìkdy chybìla náplò, dej mi vìdìt.  
 
Náplò sice nechybí, pøesto se teï s námi do dalšího „pøíbìhu“ pøeneste…
 
Moje první køídlo
Ze vzpomínek Erwina Rudolfa Birkeho
 
Na nejhonosnìjší broumovské ulici, Císaøské, bývala taneèní kavárna „Eden“.  Obvykle na konci týdne nebo o svátcích byla plná hostù. Rovnì¾ já jsem tam rád zavítal, kdykoliv jsem pøijel domù z Prahy a nebylo snad jiného hosta, který by do tìch prostor po ka¾dé vstupoval  se stejnì radostným úsmìvem jako já.
 
Døíve, ne¾ tam pøibli¾nì na konci dvacátých let vznikla kavárna, to byla taková starobylá  nádherná panská usedlost obývána pøestárlým a skoro osleplým panem Gelinkem a mou tetou Toni. Majitel si pøál být výhradnì oslovován „pane“, bez uvedení jména. A já, za ruku veden svou  matkou jsem smìl pána pozdravit uctivým „ruku líbám“. Jeho obvyklá odpovìï,  „zdar a vítìzství“ mi dodnes zní v uších. To vše pamatuji, stejnì jako na rok 1915, kdy ještì existovala  Rakousko-Uherská monarchie a my všichni jsme byli jejími pøívr¾enci a dobrými vlastenci. Tehdy to ještì nebylo zakázané, to nastalo a¾ o tøi roky pozdìji.
 
Pan Gelinek po špatný zrak rozpoznával potkávající osoby podle jejich hlasù. Jeho vidìní bylo silnými brýlemi nasmìrováno pouze pøímým smìrem. Pokud se  chtìl podívat do stran, v¾dy se tím smìrem otáèel celým tìlem. S pøíznaènou nejistotou zrakovì posti¾ených tápal „pán“ svou hùlèièkou podél hrany chodníku, aby si došel na ¾ejdlík na noc, èi v nedìli na ten ranní.  
 
Jeho dùm nevzbuzoval pozornost. Stál daleko od silnice v zarostlé zahradì, ve které mezi mnoha sukovitými stromy vynikal prastarý oøešák. Po rozviklaných dla¾dicích pøíchozí docházeli k malé pøístavbì domu,  odkud  pak nìkolik zvìtralých pískovcových schodù vedlo k hlavnímu vchodu budovy. Ze zasklené verandy nebyl skoro ¾ádný výhled, byla celá obrostlá popínavými rostlinami. Mnohokráte jsem obdivoval obrovské listy tìch rostlin, sahající a¾ ke støeše.  Z vestibulu,  který se pozdìji v „Edenu“ stal taneèním parketem, vedly dveøe pøímo do salonu, postranní dveøe pak do pánského pokoje a dále do lo¾nice. Z tìch místností po vybourání pøíèek vnikla zase kavárna. S ohledem na jejich spoleèenské postavení mìli obyvatelé domu o jeden pokoj navíc. S jeho zaøízením, vèetnì bílými plachtami zakrytými plyšovými køesly se zacházelo šetrnì a i rodina mìla do nìj pøístup výhradnì o velikých svátcích. V tom salonu  venkovského sídla pøi Císaøské ulici stálo ještì nìco nedotknutelného, toti¾ dlouhé èerné køídlo. Vegetací skoro zarostlými okny s malými tabulkami skla zbarvené denní svìtlo vše halilo do nazelenalého hávu a pøítomní nacházeli odvahu spolu rozmlouvat nanejvýš tlumenými hlasy.
 
Mì z celého domu nejvíce a jedinì zajímal tento pokoj. Byly mi tøi roky, kdy¾ jsem ponejprv ten hudební nástroj,  to køídlo objevil a prakticky uvidìl první klavír v ¾ivotì. Nebylo mo¾né mì od nìho odtrhnout. Pøi ka¾dé další návštìvì jsem v¾dy usiloval, si na nìm zabrnkat.
Pøesto, ¾e „ten chlapeèek“ byl v uvedeném pokoji v¾dy peèlivì hlídán, jednou se mi podaøilo nadzvednout víko nad klaviaturou køídla a nìco na nìm „zahrát“. Byla to náhoda, ¾e mì mladší sestry, matka i moje teta bìhem nìjaké jejich rozmluvy na zahradì na chvíli pustily z oèí. Kdy¾ teta vydìšena mým muzicírováním otevøela dveøe do pokoje a uvidìla mì, prohlásila:“No poslechnìte si toho chlapce. Musíte mu koupit klavír, on dokonce hraje na ty èerné klávesy!“
Pøi jedné dovolence mého otce se celý ten pøípad v rodinném kruhu prodebatoval a uprostøed války se koupil klavír. Jednoho dne byl pak pøivezen a namáhavì donesen do prvního poschodí. Bylo to hnìdé køídlo. Ze ¾ivotopisù slavných mi je známo, ¾e velikáni svìtové povìsti se obvykle nauèili hrát na nìjaký nástroj, kdy¾ jim byli tak tøi roky. Zapoèetí ve ètyøech však rovnì¾ kteréhosi dovedlo ke slávì. Pokud se však dítì uèilo na nìco hrát a¾  v pátém roce svého ¾ivota, nejvýše se nìjak nauèí hrát a doprovázet ka¾dého z not, konèe ale u  Kreutzerovì sonáty. Které dítì pak zapoène a¾ v šesti létech, prý je schopné získat dovednosti tak nejvýše ku hraní po domácnostech, základní znalosti ale ji¾ nerozvine. Ka¾dou skladbu, kterou bude chtít hrát, musí pracnì nabiflovat.
Dle uvedené teorie tedy mohli vychovatelé vypoèítat, jak daleko jeho chovanec ve høe na nìjaký nástroj pokroèí za pøedpokladu, ¾e má vlohy a potøebnou píli. Dle mì však vše uvedené není smìrodatné, nejdùle¾itìjší pøece pro formování mladého èlovìka je, aby se vùbec vìnoval hudbì a je úplnì jedno s jakými výsledky. Bývalo kdysi krásné, ¾e patøilo k dobrému tónu, aby v ka¾dé domácnosti nìkdo hrál na nìjaký nástroj. Dnes je slyšet jen dunìní reproduktorù a všechny ty sluch poškozující zvuky jsou doplòovány texty, poškozující i duševní stav posluchaèù. Nechutnì navíc pùsobí, ¾e tanèící napodobují nemocné z ústavù  vèetnì jejich køeèovitých pohybù.
 
Ale zpátky k mému køídlu. Dlouho jsem s nim byl spokojený, první cvièení nevy¾adovala kvalitní nástroj. Ale se zlepšujícím prstokladem jsem poznával nedostatky nahonem koupeného nástroje. Klávesy kladly pøíliš malý odpor, nelíbilo se mi jejich nedokonalá bìl a neutìšovala mì vùbec nijak skuteènost, ¾e ponìkud nahnìdlé zabarvení dokazovalo, ¾e jsou vyrobené z pravé slonoviny.
Pro sonáty moje køídlo mìlo nedostateèný zvuk a pøi nìkterých etudách se lámala i kladívka. Køídlo mìlo vídeòskou mechaniku, vnìjškem se ale spíše podobalo cembalu. Bylo velmi dlouhé a vpøedu jako skøínka uzavøené. „Správný“ klavír musel dle mého posouzení mít ploché víko nad klaviaturou!
Nesmírnou hodnotu tohoto historicky cenného empirového nástroje tenkráte nikdo nerozpoznal. Jestli jeho nedostatky byly zavinìné pøílišným stáøím nebo mým zacházením s nim, kdy èím dále více kladívek se toti¾ ulamovalo, dnes ji¾ nevím. Ladiè musel být  stále èastìji zván k nutným opravám.  A to lezlo do penìz. Otec vše nakonec zaøídil tak, aby pøi opravách a klí¾ení kladívek byl v¾dy pøítomen a mohl rozsah oprav kontrolovat. Nakonec to jednou zkusil sám a povedlo se to! Stal se skoro odborníkem. Bylo ji¾ na èase. Ukázalo se, ¾e Chopinova etuda ulamovala 2-3, koncertní etuda Liszta 4-5 kladívek. A proto¾e otec nemìl ka¾dý den èas na potøebná klí¾ení, vznikl sám od sebe týdenní pracovní rozvrh.  V pondìlí a úterý jsem hrál Bacha a Mozarta,  ve støedu Beethovena, ve ètvrtek Chopina a v pátek Liszta. A v sobotu se pak klí¾ila kladívka.
 
Tak to samozøejmì nemohlo jít do nekoneèna. Synáèkovi se koupil nový klavír! Nejprve ale muselo potøebné místo uvolnit to staré køídlo. Rodina tedy shánìla zájemce a podaøilo se jej najít. Na nástroj se pøišel podívat jeden sedlák z Hejtmánkovic. Podíval se… a koupil. „Kdy si pro nìj pošlete nìjakého stìhováka?“ ptali se ho rodièe. „Na co stìhováka, to zvládneme sami, do Hejtmánkovic to je kousek, jsme samí siláci!“ odvìtil na to kupec.
Zanedlouho se ti siláci objevili. Pøed domem stál pøistavený ¾ebøiòák s párem koní.  Pøeochotnì jsme pomáhali pøi demontá¾i pedálù a vyšroubování podstavcù. Pak stál ten tì¾ký nástroj ji¾ jen na své hranì. Po jednotlivých metrech sesouvali èeledíni asi 250 kilogramù tì¾ké køídlo po schodišti. S hrùzou nahánìjícím poskakováním po jednotlivých schodech a¾ k domovním dveøím. Pøed domem bylo malé odpoèívadlo, ze kterého se muselo pøes roh po dalších ètyøech schodech dojít na cestu. A tehdy se to stalo. Ta dlouhá skøíò nástroje se rozkývala, nezkušení mu¾i ji u¾ nedokázali zvládnout a …jen zapraskalo døevo, s podivným zvukem se trhaly struny a vzduchem létala kladívka!
Poctivì jsme sesbírali všechny tøísky a na opravu doporuèili našeho ladièe, který køídlo do podrobnosti znal! A  my ztratili obavy z nìjakých reklamací  praskajících kladívek!
 
Co se s tebou starý nástroji mého umìleckého klavírního pøednesu asi dìlo dále? Spravili tì na muzejní exponát nebo jsi skonèil nìkde na smetišti? Kdo¾ ví.
 
Z nìmèiny pøelo¾il Karel Bùna


Komentáøe
Poslední komentáø: 30.12.2007  11:41
 Datum
Jméno
Téma
 30.12.  11:41 dobrák pøeklad
 26.12.  21:09 Lenka
 26.12.  15:20 kmet Dìkují za útìchu, copak
 26.12.  14:15 Vesuvanka :-)))
 26.12.  10:38 VlastaV
 26.12.  09:32 Bobo :-)))
 26.12.  09:15 Karla