Stopy Čecha Rakušana

Čtu po sobě ten titulek a vidím, že k tomu musím nejdříve dodat, že se vás vážení čtenáři nesnažím mást, opravdu ne, naopak chci vám povědět příběh z Austrálie. Ach, tak nyní si asi říkáte jde o Čecha, nebo jde o Rakušana a navíc ještě z Austrálie, tak o co a o koho vlastně jde?
Vidím, že budu muset začít jaksi jinak. Nejdříve se musím ale vrátit o nějaký ten rok nazpět.

Když jsme se v roce 2000 s manželem vrátili z návštěvy domova a malého cestování po Evropě, zjistili jsme, že část trávníku na zadní zahrádce se kamsi ztratila, uschla, nevydržela. Řešení, tehdy ještě nebylo to úmorné sucho, bylo docela jednoduché. Koupit prostě nový trávník. Jenom najít v telefonním seznamu správnou farmu, trávník tam objednat a ovšem, že jsem dopřála manželovi, aby si zpevnil svaly a příslušný kousek zahrádky pro nový trávník připravil.

Adresu farmy jsme našli snadno a když jsme se zmínili synovi, který na tomto pěkném pobřeží bydlí o pár let déle, hned nám napověděl, že tím směrem je také ta farma, kde pěstují makadámské oříšky. Ano, nebyli tam již asi dva roky, ale farma tam prý stále je.

Nu vyjeli jsme jednoho pěkného rána obhlédnout a objednat trávník. Velice jednoduchá záležitost, dohodli jsme se na dni, kdy trávník přivezou a hle, ono bylo téměř poledne.

Že bychom ještě přece jenom zajeli na tu oříškovou farmu, vždyť to odtud nemůže být již tak daleko.
Cesta už opravdu nebyla dlouhá a navíc vedla krásným údolím s menšími ovocnými a zeleninovými farmami, v ohradách se pásli koně nebo krávy, na malých rybníčcích plavaly divoké kachny, kolem poletovali papoušci bílí i barevní, kopce kolem krásně zelené a tu se již objevil ukazatel k farmě.

Projížděli jsme cestou mezi vzrostlými ořechovníky a dojeli až k typickému australskému „farmhousu“. Milé překvapení bylo, že uvnitř byl nejen, řekla bych, oříškový krám, tedy makadámské oříšky nepražené i pražené, v čokoládě mléčné i hořké, med z květů ořechovníků i olej z oříšků, ale i malá restaurace, kde bylo v tu dobu právě velmi vhodné objednat oběd.

A opět milé překvapení, všecko, docela všecičko co se na této farmě vařilo, peklo či smažilo, obsahovalo makadámské oříšky, dokonce i chléb, který si tam pekli a který jinde nebylo možné koupit.

Tedy nádherný výlet, výtečný nenapodobitelný oběd a taška nakoupených oříšků.
Nu, možná, že bych měla vysvětlit o jaké oříšky jde, i když patrně většina čtenářů je zná. Tedy tyto oříšky poprvé popsal v padesátých letech předminulého století australský vědec profesor McAdam a po něm dostaly své jméno. Australané se nějak moc o své vzácné oříšky nestarali, a tak když se začaly světu objevovat z Havaje, kam byly dovezeny a kde je začali pěstovat, najednou si Australané řekli, tak to ne, to jsou přece naše původní oříšky.

Australská vláda začala podporovat farmáře, kteří byli ochotni oříškové stromy vysazovat a pěstovat. Není to totiž tak jednoduché, musí se čekat celých sedm let, než stromy vydají první plody.

Takže jsem v Austrálii a konečně přicházím k tomu Čechu Rakušanovi.
Farmu, kterou jsme navštívili, založil právě on, Čech Jiří Rakušan, když odpověděl na výzvu australské vlády o zakládání těchto farem. Varovali ho, že je to příliš na jihu, tyto oříšky mají rády větší teplo, ale neustoupil a přesvědčil je.

Ale toto a i více o panu Rakušanovi bych asi nikdy nevěděla, kdybych prostě, jak je mým zvykem, nemusela každému o té farmě vyprávět. Mezi jinými i našemu příteli Petru Roesslerovi. To vše a další se dozvíte, z proslovu, který Petr Roessler četl na pohřbu pana Rakušana 29. července 1998.

„Jiří Rakušan se narodil v Praze, v Československu roku 1929. Jeho rodiče měli obchod s textilem.
Jeho otec zemřel, když Jirkovi bylo sedm let. Když Němci okupovali Československo a Jirkovi bylo 14 let, jeho židovská matka byla nucena opustit domov a byla deportována do koncentračního tábora, kde na štěstí válku přežila.
Obě děti, syn Jiří i dcera Irena, byly pokřtěny, takže byly ušetřeny nacistické deportace a přežily okupaci doma.
Po válce, tak jako mnozí jiní mladí lidé, dostal i Jiří na vybranou – mohl se učit klempířem nebo automechanikem. Rozhodl se pro to druhé řemeslo a úspěšně získal výuční list.
Do Austrálie se vystěhoval prostřednictvím Australian Jewish Welfare Guardian Society (australská židovská organizace pečující o děti) a přicestoval se skupinou československých a evropských poválečných sirotků na lodi SS Derna. Přijel do Sydney po dvouměsíční zastávce v Paříži a po 10 týdenní plavbě v říjnu 1948. Bylo mu tenkrát 18 let.
Já jsem se s Jirkou spřátelil v Paříži a do Austrálie jsme dorazili spolu. Začal pracovat téměř hned po příjezdu, protože se mu podařilo dostat zaměstnání v jedné sydneyské garáži.
Se svou budoucí manželkou Elizabeth se seznámil v roce 1950, svatba pak byla v roce 1956.
Rozhodil se podnikat v „restaurantské“ branži a po mnoho let měli kavárnu „The Casino“ a později bar „Safari Supper Club“, restauraci „Zodiak“ a někdy také Jirka nezapomínal na staré řemeslo a obchodoval nakupováním, opravou a prodejem ojetých aut.
V roce 1959 se jim narodila dcerka Karen.
Jiřího matce se podařilo emigrovat do Sydney v roce 1951, dnes již ale nežije. Jeho sestra Irena s manželem Janem přišli do Austrálie v r. 1966.
Jiřího manželka Elizabeth, původem Angličanka, se narodila na farmě a toužila se vrátit k hospodářskému životu. Proto v roce 1972 zakoupili rozsáhlý pozemek (60akrů) v Yarramalongu a rozhodli se tam pěstovat makadámské ořechy. Na zdejším Zemědělském ústavu je varovali, že je to příliš riskantní podnikání v tak jižní části Austrálie, ale to Jirku neodradilo a nakonec se toto varování ukázalo být nesprávné. Dnes je Macadamia Nut Farm v Yarramalongu velice úspěšná a prospívající a přitahuje stále více návštěvníků.
Jirkova znalost řemesla, kterému se vyučil, se dobře uplatnila při provozu a udržování strojů na zpracování ořechů.
Ačkoli byl zvyklý na městský život, rychle se přizpůsobil životu venkovskému a městský ruch mu nechyběl. Když pak už začal prodávat ořechy z vlastní farmy přímo přes pult, měl příležitost se seznámit a hovořit s mnoha různými lidmi a to ho těšilo a byl spokojený. Vždycky měl dobrý smysl pro humor.
Jirka a Elizabeth úspěšně hospodařili na farmě 27 let, až když lékaři zjistili, že má Jirka plicní rakovinu, bylo nevyhnutelné farmu prodat.“
(Petr Roessler)

Tato velice navštěvovaná makadámská farma existovala ještě dlouho po smrti pana Rakušana. Nebylo návštěvy z Evropy a zvláště z České republiky, abychom je na farmu nedovezli. Mnozí z našich diplomatů také s námi cestu na farmu a dobré pohoštění zažili. Před asi čtyřmi lety australští manželé, kteří farmu koupili od rodiny Rakušanů ji ale nakonec prodali. Nový majitel již jen nadále pěstuje oříšky, ale na farmě je neprodává ani ta výtečná restaurace tam již není.

Nu ale není důvod k smutku. Čech Rakušan farmu založil a oříšky rostou dál. Možná, že ty, které můžete koupit u nás doma, jsou právě z této farmy.

Jana Reichová, Austrálie