Milí přátelé!

A nastal konec února. Únor bílý, pole sílí, ale nevím jestli to platí tady u nás v Kanadě. Tolik sněhu jako je letos snad nikdo nepamatuje. Už se všichni děsíme jara a povodně, i když Kennedy tvrdí že to nezáleží kolik je sněhu, ale jak rychle taje.

Soutok Yukon Klondike

Zažila jsem tu dvě povodně a třetí mne vůbec neláká, takže doufám, že má pravdu. A taky že sníh bude tát velice pomalu. Nám by totiž dali na pár dní hotel... ale co s našima šestnácti slepicemi, šesti kočkami a osmi psy? Nemyslím, že dobrá vůle jakéhokoliv hotelu by šla tak daleko! Navíc to někdy bývá tak nečekaně... Posledně si pamatuji jak ke mě utíkal Olin a křičel "Mámo za mnou letí Klondike" "Letí" bylo celkem výstižné. Za minutu jsem se jim brodila v kuchyni. Velice nevítaná a hlavně ledová návštěva. Spojil se potvora s malým potůčkem, který nám teče pod okny a vytvořil s ním hučící řeku, která brala všechno na co přišla.

Únor bývá obyčejně nejchladnější měsíc v roce. Teď už je u konce a zatím všechno v pořádku, teploty mírné, ale ještě nebyl úplněk, který většinou znamená ochlazeni. Ten poslední lednový opravdu stal za to! Tentokrát šel teploměr až na padesátku. Naše naftová kamna se rozhodla že je jim také zima a jako na protest vypnula. I nafta má totiž určitý stupen tuhnuti. Ke všemu nám ještě přivezli dříví které nebylo zcela proschlé, takže jsme docela solidně mrzli. Dole jsme měli poránu u země 5 pod nulou a nahoře v patře o něco víc. Celkem ani nemusím vysvětlovat že zamrzla zase studna a odpady u nás i u Soni... to jsou takové normální problémy se kterými se nedá nic dělat. Padesátka pod nulou je prostě moc…

Na teploměru 50 pod nulou

Soňa ještě před vánocemi spadla s autem do příkopu při noční cestě z práce když uhýbala velkému náklaďáku. Měla štěstí, protože se to stalo mezi dvěma jezírky s polootevřenou vodou, ale přesto skulení z pěti metrů do buše auto odepsalo. Že zákon schválnosti skutečně existuje se den nato přesvědčil Kečup, když i jeho van přestal startovat. Ocitli se tak bez jediného dopravního prostředku a v oblasti, kde není žádná místní doprava, nejbližší obchod je dvacet kilometrů a do práce se člověk jinak než autem nedostane. Je to opravdu katastrofa. Ještěže naše auto bylo v pořádku..., i když Kennedy z jeho každodenního startování ve čtyřicetistupňovém mrazu moc radost neměl. Ono to opravdu autu hodně zkracuje životnost. Ale bylo to ze všech našich pěti aut nyní jediné pojízdné.

Pak se otrávila naše matka psího rodu.... Bella. Napila se totiž modré vody ze záchodu, která je toxická. Co je dobré na naší malé komunitě, že když se něco stane všichni jsou hned v pohotovosti a připraveni pomáhat. Bela byla letargická, skelné oči, nemohla se zvednout a odmítala i pií. Jerome, jediný kanadský cast naši komunitky, který žije na našem "náměstíčku" okamžitě přiběhl i se svou přítelkyní Anny (nedávno se jim také přiotrávil pes....vypil fredex do chladiče a tak měli naštěstí doma zbylé léky). Přinutili jsme ji zvracet a pak ji nacpali živočišným uhlím, po pár hodinách už byla na nohou a dokonce nám snad ani neměla za zlé to drsnější zacházení...

Štěňata

Do akce "zachraňte Bellu" se zapojila i Soňa. Vzala si k sobě domu obě desetidenní štěňata, protože Bella nemohla na pár dní kojit, než se tělo zbaví toxinů.

No, vyděsila nás, ale to zdaleka neskončilo. Za dva dny dostala vysokou horečku a tak jsme jeli k Johnovi, veterináři. Dostala antibiotika a viditelně ji hodně bolel oteklý cecík, kde ji zatvrdlo mléko, takže jsme v jednom kuse masírovali. Po weekendu jsme chtěli jít znovu k Johnovi, ale Bella nás předběhla. Během noci si vykousala hnisavý nádor z těla. Vypadalo to hrozně. Kečup už doufal, že konečně bude mít příležitost použít jehly a nitě, ze své zdravotnické výbavy, kterou si přivezl z Česka. Zatím se totiž nikdo nechtěl nechat od něj zašívat ani když nás ujišťoval, že maminka je ošetřovatelka.

Bela s chomoutem

Bella dostala ochranný chomout, aby k ráně nemohla a díra se nakonec zacelila za týden sama. Štěňata jsme přestěhovali ke Kečupovi a Soně, nosili je sem jenom na kojení a pečlivě dohlíželi, aby ji nerozervali hojící se ránu ostrými drápky. Kennedy ji to vymýval heřmánkem a zasypával framykoinem… No bylo to u nás jako na pohotovosti. Belle se ovsem plnil životní sen, byla pejsek domácí. Mezi tím se oteplilo a protože i u Kečupů už měli štěňat právě dost, stěhovala se Bella s rodinou ven do boudy...

 **************

Teď bych si dovolila přenést vás do úplně jiného světa.... Už asi 4 roky totiž s napětím, hrůzou a doufáním sleduji příběh mladičké dívky ze Sri Lanky... Rizana Nafeek se narodila 4. února 1988 ve vesnici Muttur, zbídačelé válkou a postižené nedávným tsunami, Kvůli bídě se rozhodla jit jako služka do rodiny v Saudské Arábii. Bylo ji jenom 17 let a aby mohla v Saudské Arábii pracovat, změnili ji na úřadu práce datum narození na rok 1982, tedy 23 let a byla poslána svým sponzorem pracovat u jedné rodiny v Dawadami, asi 400 km od hlavního města Ryadhu. Sedmnáctiletá dívka se starala o rodinu s deseti dětmi. Pracovala od čtyř od rána až do půlnoci. Ač nebyla najatá jako chůva, starala se i o jejich čtyřměsíčního syna.

2. května 2005, ho Rizana krmila z flašky, když se dítě začalo dusit. V hrůze mu začala třít prsa, zátylek a tváře, a křičela o pomoc. Když matka slyšela její křik, přiběhla, ale dítě uz bylo v bezvědomí nebo mrtvé. Rodina předala Rizanu policii a obvinili ji, že dítě uškrtila. .Na policejní stanici nebyl žádný překladatel a ona nerozuměla z čeho je obviňována a neměla tušeni co podepisuje. Dokument byl v arabštině a ona arabsky neuměla. Později, když byla schopna konečně mluvit s překladatelem ze Srí Lánské ambasády, vysvětlila mu co se vlastně stalo. Na základě toho soudci požádali otce dítěte, aby ji prominul. Ten ale žádal její smrt. Bohužel podepsala přiznání. a nikoho sedmnáctileté vyděšené dítě nezajímalo. Veřejná poprava se mela konat 16. června 2007. Spousta organizací žádala o její propuštění. Včera jsem ale dostala právě z Amnesty International e-mail, ze mají pro mne smutnou zprávu. Rizaniny šance jsou už téměř nulové. Podle saudských zákonů by ji museli odpustit rodiče mrtvého dítěte a ti to odmítají, Jelikož dítě už bylo dávno pohřbeno a autopsy nikdy nebyla provedena, Rizana je bezbranná. Její exekuce se očekává každým dnem, i přes různá odvolávání, modlitby dvaceti milionů lidí, ze Srí Lanky a spoustě příznivců na celém světě včetně Saudské Arábie. Srí Lanka President Mahinda Rajapaksa poslal další žádost saudskému králi, aby udělal ještě poslední pokus o záchranu Rizany u rodičů zemřelého chlapce.
A jak se na to dívá muslimská veřejnost?
Jestli je nevinná, Allah ji to v nebi vynahradí…
Rizane byla setnuta hlava 9 ledna 2013.
Na youtube je video z její popravy. Já jsem nebyla schopna se na to dívat.

******************** 

Tak zpátky na Yukon k něčemu veselejšímu... Yukon Questu

Tento rok se jelo z Whitehorsu do Fairbanksu. Připraveno na startu je 25 musheru, mužů i žen, každý se čtrnácti psy. Já jsem pochopitelně fandila Mise Pederson, která kdysi, když ještě ani nevěděla že bude žít jednou na Aljašce, strávila pár dnů u nás na Bear creeku, Nenápadná skromná holka, žijící dnes ve Willow na Aljašce. Jela závod pod českou vlajkou - ale kupodivu - žádné noviny v Česku to nezajímalo. Ani to, ze je to první český závodník, který jede Yukon Quest za celou dobu jeho historie. Jela ho už podruhé, loni skončila na osmnáctém místě.

Misa Pederson

Při Yukon Questu, tisíc mile (1600km) dlouhém závodě není vítěz jen ten kdo vyhraje, ale kdo se zúčastní. Nejsou to závody na etapy jako v Česku. Celá cesta se jede najednou, maseři si odpočívají kde se jim zlíbí, ale většinou táboří a spí venku. Jen v Dawsonu je povinná zastávka, kde se mohou rozmazlit - tentokrát to bylo celých 40 hodin odpočinku. Zvítězil Allan Moore, který do cíle dorazil za 8 dni, 18 hodin a 27 minut. Byl by to nový rekord Questu, kdyby nebyl tento rok zkrácený o 50 mil kvůli neprůjezdné cestě přes Americký průsmyk.
Bohužel Misa začala mít problémy už někde kolem našeho rybářského kempu na Fortymile. V Dawsonu ze závodu odstoupila. Psi už byli příliš unaveni. Závod nedojelo 5 účastníků. Je to škoda.... Tolik nadějí, práce, peněz, hodiny tréninku..... Tak snad příští rok Miso!

Na začátku února jsme taky jeli do Whitehorsu, protože tam poslali Kennedyho na vyšetření. Našli mu něco na plících. Děsili jsme se, naštěstí zbytečně, nic se nenašlo, ale když už jsme tam byli, nechal si alespoň opravit plombu a rozhodli jsme se, že si uděláme trochu opožděně vánoce s Mishou (naším synem) ...

Udělala jsem tedy bramborový salát, osmažili jsme ryby, řízky.... koupili nějaké sladkosti... Misha vyhrabal z mrazáku eggnog a vzal si den volna z práce - byly přece vánoce, že jo? :) Bylo to moc fajn... Udělala jsem všeho víc takže zbylo na dalších pár dnů. Ješte musím podotknout ze první den co jsme tam byli jsem udělala bramborový guláš. Misha pronajímá dva pokoje ve svém domě dvěma Kanaďanům. A jednoho z nich, Murphyho, pozval na "zbytky". Murphy si naložil na talíř bramborový salát, přidal řízek a celé to zalil bramborovým gulášem. Přesně kanadský styl. Pamatuji se, že jsem jednou učila jednu známou, která se zde provdala za Čecha dělat knedlíky a ta pyšně prohlásila, že je uvaří svému novému manželovi k řízkům. Snažila jsem se vysvětlovat..., ale marně...

"Vsak on to sní" mávla rukou... Je celkem normální, že se člověk patlá s obloženými chlebíčky, přijdou Kanaďané, splácnou dva dohromady a uznale prohlásí - "Dobrej sendwich".

Ještě na závěr:
Jak rychle se děti učí anglicky? Kečupovi kluci to zvládli za půl roku! A v podstatě bez pomoci. Dali je totiž do stejných tříd, do kterých chodili v Praze. Učivo jen v angličtině. Připadalo mi to jako by je hodili do vody a řekli jim - "Teď plav ".
A oni se neutopili!

Přeji všem krásný zbytek zimy!

Alena Kennedy (Myvala), Yukon, Kanada

Související články:

Trvalé bydliště Klondike