O zlých včeličkách

“Všechno je na hovno, jenom včely jsou na med,“ ukončil suše naší debatu o globálním oteplování znechuceným mávnutím ruky ve tváři již brunátný Franta. Než mohl kdokoliv něco namítnout, dodal “A i ten stojí za hovno.”

“Á, chyba, kamaráde, chyba, protože za prvé, včeličky nejsou jenom na med a navíc med je lahodná věc, kterou si lidé mažou na chleba a dávají si s citronem do čaje, když je bolí v krku,” dovolil jsem si oponovat Frantíkovi. Ten se na mě jenom úkosem podíval a poradil mně, abych to neřešil, protože tuto starou pravdu mu nikdo nevyvrátí.

Abych zcela odvrátil nikam nevedoucí debatu na jiné téma, prohlásil jsem, že nikdo jiný nedovede tak píchat jako právě včely, po jejichž pigáru může člověk, má-li smůlu, zcepenět.

Tento výrok vzbudil zájem a konečně se začala diskuze ubírat jiným, tentokráte zcela nevinným směrem, který neměl naději vyústit v hádku. Jirka se rozpovídal o dědečkovi, který včely pěstoval na veliko.Toho prý mohl tento hmyz pobodat od hlavy k patě a s dědou to ani nehlo. Byl prý proti včelímu jedu tak odolný, že k úlům přistupoval bez kukly a bez kouřidla.

“A co ten chlápek co ho ukazovali na bedně, ten se pomazal nějakým sajrajtem a usadil se na něm celej roj. I do nosu mu ty bestie vlezly, ale on nehnul ani brvou a pak se dostal do takový tý knihy rekordů,” řekl Slávek a my jsme přikyvovali, že to byl hazardér, který právě proto, aby se udělal slavným tak ty včelky na sebe nechal nalézt.

“Jasně,” vmísil se do živé debaty Kódl a za přikyvování všech shrnul situaci tím, že prohlásil, že většinou každého žihadlo hrozně bolí, nos jednomu oteče jako bakule a dostaneš-li jich pár a jseš slabší nátura, můžeš skončit na vozejčku.

Posléze jsme ještě zabočili na to, jak je vlastně píchnutí od včely v porovnání s bodnutím od sršně nebo vosy procházka růžovou zahradou. Každý přispěl nějakou zábavnou historkou do mlýna, dokonce i zasmušilý Franta se smíchem řekl, že ať to bolí jak to bolí, že by se klíďánko nechal schválně bodnout do pinďoura, protože by nabyl na velikosti a on by se mohl vytahovat a být na sebe pyšný.

Jen já jsem naslouchal s polozavřenýma očima kafrání kamarádů a náhle jsem se ocitnul na verandě naší chaty v severním Novém Jižním Walesu, byla vlahá noc, noc po Silvestru, my měli dobrou náladu a dopíjeli a dojídali to co zbylo ze včerejší večeře.

Bzzz…Bzzz…Bzzz, zaznělo mi kolem hlavy, já se kolem temně bzučícího hmyzu poohnal rukou a náhle jsem vykřikl bolestí, která mně projela tělem. Něco mě bodlo přímo do krční obratle a já klel jako námořník. Na světle pak bylo vidět v krku vězící snad pěti milimetrové žihadlo zřejmě patřící některé z těch velikých, bušem létajících potvor, před kterými člověk prchá do bezpečí domova.

Než bys napočítal do deseti, začal jsem otékat i tam, kde by to Franta uvítal. Po těle mně naskákaly červené skvrny a netrvalo dlouho a začal jsem mít potíže s dýcháním. To už ale zavládla mezi kamarády trošku panika. Žena Máňa prohlásila, že přestává legrace a že musíme honem do nemocnice. Jako zdravotní sestra věděla, že může nastat taková reakce, že se může bodnutý pacient nakrásně udusit. I kudličku sebou vzala na dlouhou cestu k lékaři, kdyby došlo k nejhoršímu a ona by musela udělat díru do hrtanu, abych mohl dýchat. Naštěstí k drastické operaci nedošlo. Ve dvě hodiny ráno jsme konečně nalezli a ze spánku vyburcovali ospalého vesnického doktora, který mě poslal hned do nemocnice. Dalších deset kilometru po prašné vozovce jsme udělali za pár minut. Já se drbal jako zběsilý, holky mně dodávaly odvahu a slibovaly, že když neumřu, že to hnedka jak budeme moci pořádně oslavíme.

Ve vesnickém špitále mě mohutná službu konající sestra zabodla do zadnice tak ukrutně velkou antihistaminovou injekci, že jsem zavyl bolestí, ona jenom něco pohrdlivého utrousila o rozmazlených lidech z města a nechala si mě tam přes noc na pozorování. Tenkrát jsem přežil, přežití skutečně oslavil, ale od té doby mě pojímá hrůza jen když se kolem mě něco mihne.

“Dvakrát tě ty mrchy kousnout nemůžou, protože si při tom prvním kousnutí vytrhnou střeva a chcípnou,” moudře konstatoval Kódl známou věc.

”Ale víte, že vás dvakrát bodnout můžou,” řekl jsem záhadně zabarveným tónem hlasu.

Toto prohlášení vyvolalo údiv a opětované výroky kamarádů, že jsem vůl a o životě a nástrahách v něm vím starou belu.

“Tak já vám něco povím. A nepřerušujte mě, protože to co teď uslyšíte se zakládá na pravdě a budou se vám z toho ježit pačesy a zdát strašidelný sny,” řekl jsem vážně. Kluci zmlkli, zhluboka potáhli z cigaret, napili se piva a ani nedutajíce naslouchali mé příšerné historce.

“Bylo krásné letní odpoledne, kupky sklizeného sena a vinice obtěžkané hrozny dávaly krajině mírumilovný ráz. Bylo mi dobře u srdce, protože jízdu na kole a léto mám moc rád. Po agresivních kavkách, které střemhlavými nálety na hlavu na jaře cyklistům znepříjemňují vyjížďky nyní nebylo ani památky, jedovaté hady lezoucí přes vyhřátou silnici jsem také žádné neviděl, klokani se spokojeně pásli daleko od krajnice než aby mě mohli skočit pod kolo…zkrátka ráj na zemi.

A najednou mně ztuhla krev v žilách.

Bzzz…Bzzz…Bzzz…

Než jsem se nadál, zlá včelka mně zalétla pod helmu, kde si na mně zgustla. Výkřik bolesti prořízl tichou krajinu. Prudce jsem zabrzdil, serval jsem z hlavy helmu, uvnitř které byla mrtvá včelička. Pleška mi začala bleskurychle otékat, já jen stěží na hlavu opět nasadil helmu a deset kilometru jsem jel k zaparkovanému autu jako v mátohách. Bolest to byla neskutečná. A pořád se zvětšovala. Dokonce mně proběhla hlavou myšlenka, že mě nehryzla včela, ale obávaný sršeň. To nevím jak bych býval přežil.

Konečně jsem dojel k autu, kde jsem si nateklou hlavu polil vodou a podíval se na sebe do postranního zrcátka. V něm jsem uviděl podlité oči, na hlavě červenou nateklinu a v ní vězelo ŽIHADLO! To vysvětlovalo mojí úžasnou bolest.”

“Ty vole, to muselo bejt, pokyvovali kamarádi.”

“Zvlášť když si na to alegrickej,” řekl znalecky Jirka.

“Kluci, nepřerušujte, to totiž ještě není všechno,” řekl jsem a pokračoval ve vyprávění.

“No, tak jsem to pigáro z hlavy vytáhl a řekl jsem si, že ho musím ukázat Máně, aby viděla, jak jsem si na vyjížďce vytrpěl. A tak jsem to sviňský žihadýlko i s kouskem střívka položil vedle sebe do auta na opěrku, co si na ní řidič dává loket, nastartoval jsem, opřel jsem se a…zařval jsem jako tur!!! To pigáro mě totiž náhle vězelo v předloktí, které jsem si opřel o opěrku. Jako pološílenej jsem zastavil, žihadlo z natékajícího předloktí vyndal a zuřivě ho zašlapal do prachu krajnice.

Po příjezdu domů mě žena Máňa jen stěží poznala. Nateklá kebule, nateklej loket, nateklý peřiny pod očima. A pak, že včelka nemůže bodnout dvakrát. Tady máte důkaz, že může,” dokončil jsem hrůznou historku a vítězoslavně se podíval kolem sebe.

Chlapi se jenom na sebe podívali a Kódl za všechny zareagoval tím, že řekl “Tak tohle sis teď vymyslel pro naše obveselení, protože nemůžu uvěřit, že bys byl takový pako a udělal něco tak stupidního.“

A já v tu chvíli nevěděl, jestli bych neměl opravdu říct, ze jsem si tuto historku pouze vymyslel, aby byla zábava. Jenže já nedovedu lhát. Já jsem opravdu hrozný pako…

Ivan Kolařík

Další články autora