Život v posteli

Jsem starý muž - penzista. Jako takový mám bohaté životní zkušenosti. Například zcela jistě vím, že ležení v posteli je přinejmenším zrovna tak pro život dobrá věc jako třeba manželka nebo milenka, dětičky a vnoučátka, pivo, čokoláda a svíčková na smetaně. O kyselých okurkách a zavináčích nemluvě. Do postele se vrhám při každé příležitosti a s přibývajícím věkem stále časněji. Kde jsou doby, kdy jsem jako Jura chodil spát v nekřesťanskou hodinu v půl desáté večer. Nyní se již přes den těším jako malé dítě až padne osmá, kdy se uložím na kutě, kde posléze strávím přinejmenším čtrnáct nadmíru příjemných hodin. Nejhroznější jsou zimní rána, kdy se málokomu chce z teplé postele. Když se mi podaří kolem deváté ráno otevřít oči a podívat se na budík, myslím si, že jde o zlý sen. Po další hodině polospánku se protáhnu, sám pro sebe si řeknu: “Nedá se nic dělati, nutno rychle vstávati,” a neochotně se vyškrábu z postele. Teprve ranní prostocviky mě nakonec úplně probudí. Hodinka po obědě strávená ve zdravém spánku mne udržuje v kondici, že po zbytek dne nechodím ospalý jako mátoha.

Ve stáří již dávám přednost své postýlce. Vůbec mne nevzrušuje představa sdílet duchnu s osobou, která očekává, že neusnu jako špalek jakmile se má hlava dotkne polštáře, a kterou rozčiluje moje jemné chrápání spojené s pomlaskáváním a funěním.

Nejlepší je spát sám ve vlastní posteli. A navíc v oddělené ložnici, kde se nemusíte žinýrovat a kde si můžete klidně číst jak dlouho se vám zachce. Na penzisty pouze zřídka chodí hříšné myšlenky. Pakliže se však náhodou stane, že na vás přijde velký cit a s ním spojená touha po letech opět uvidět obtloustlé tělo vaší manželky, můžete po předběžném škemrání a potupné celodenní práci v domácnosti večer opustit vaší útulnou ložnici, do které se po pěti minutách tělesně vyčerpán opět s radostí vrátíte.

Jak hodně mám rád vlastní postel opatřenou latexovou matrací, peřinou z kachního peří a měkounkým povlakem, tak nesnáším neosobní, studené postele hotelové. Do těch lezu neochotně, s odporem a pouze, když není jiného východiska. Kdo ví, kdo v nich spal. A s kým. Jaké bakchanálie se na nepohodlných matracích se vší pravděpodobností zřejmě odehrály. A nedej Pán Bůh, kolik nešťastníků na nich vydechlo naposledy. Slovo varování! Nikdy nepodlehněte zvědavosti odhrnout gumové prostěradlo! Toto, ačkoliv je nutnou záležitostí, často nesplní svůj účel a jeho odkrytí způsobí, že dáte přednost spánku na nepohodlné pohovce pokecané od kafe.

Matraci, kterou mám doma, jsem koupil na radu mého chiropraktika, který jako polozmrzačený fotbalista v tom má zkušenosti. Na jeho radu jsem prodlel dlouhé hodiny ležíce na různých matračkách v obchodech specializujících se na toto zboží. Moje klimbání na matracích jejichž závratné ceny mne ohromovaly, bylo rušeno vtíravými otázkami prodavačů, jestli jsem si už konečně vybral. Ta, která nakonec skončila v mé ložnici ale stála za čas strávený v obchodních centrech. Její měkkost spáče přímo vítá. Ano, byl jsem jí natolik uchvácen, že jsem několik nocí nezamhouřil ani oko, protože jsem se nadšením stále budil a nahlas se přesvědčoval jakou neuvěřitelně pohodlnou matraci jsem si pořídil a jak si na ní medím.

Je svatá pravda, že ležení v takové útulné posteli se vyrovná těm nejpříjemnějším zážitkům, které člověka mohou potkat. Uvědomuji si, že ne každý se mnou však bude souhlasit. Budou i takoví, kteří se budou přít, že čas trávený v posteli je časem promrhaným. Rádoby spáči, kteří trpí chronickou nespavostí se posteli vyhýbají jako čert kříži. Ti dávají přednost uhořívání před televizní obrazovkou v bláhové naději, že je nakonec přeci jen přemůže únava, při které se zhroutí do postele alespoň na pár hodin polospánku. Zrovna tak chápu náměsíčníky, které myšlenka na přicházející noc budí pocity beznaděje a hrůzy, protože vědí, že místo toho, aby tvrdě spali tak se v noční košili s napřaženýma rukama budou s vervou promenádovat po strmých střechách baráků.

Já jsem však z jiného tmelu. Pro mne je čas trávený v horizontální poloze časem nejenom nepromrhaným, ale výrazně plodným! Když zrovna nespím pohodlně zakutaný v duchně, zírám do stropu a houževnatě přemýšlím. Někdy i zavřu oči, ale nespím v tom pravém slova smyslu. Nechávám si totiž zdát sny, které si sám pro sebe vymýšlím s notnou dávkou obrazotvornosti. Jsou to sny jak černobílé tak barevné, ve kterých vymýšlím co budu dělat příští den, jestli půjdu na golf, na pláž nebo na pivo, přemýšlím nad smutným osudem světa a vymýšlím strategie, které by jej mohly zachránit od jisté záhuby. V každé situaci jsem hrdina a vítězím nad zlem, sním o dětství, mládí a o lidech, kteří už nejsou, v duchu vedu filozofické debaty sám ze sebou na témata, která nemohu probírat s kamarády, protože by mně nerozuměli, a navíc se nikdy sám se sebou nepohádám. Musím se přiznat, že se občas stane, že některé z mých uměle vymyšlených snů mají erotický nádech. To je však mnohem lepší než kdyby se mi něco podobného zdálo, když zrovna spím jako dřevo. To by úžasně příjemné chvíle v náručí krásných žen byly hrubě přerušovány častým odbíháním na toaletu. Jak víme, vzpomenout si na pokračování po pěti minutách kdy u toho nejsme, je takřka nemožné.

Nedávno jsem v obchodě viděl něco neuvěřitelného. Postel, která pomocí elektrického ovládání mění matraci do roztodivných poloh, které nejlépe vyhovují naší tělesné schránce. Přesto, že její koupě mě bude stát několikaměsíční důchod, nezaváhám. Ležet s hlavou u stropu a s nohama při zemi jako astronaut ve mne již při samém pohledu vyvolává vzrušení a touhu v této pozici strávit valnou většinu zbývajícího života…

Ivan Kolařík

Další články autora: