O oslovování a chabé pamìti
®ivot v anglicky mluvící zemi má mnoho pøedností. Já napøíklad uvítal mo¾nost oslovovat ka¾dého, pokud to ovšem není zrovna ministerský pøedseda nebo jiný dùle¾itý potentát, køestním jménem anebo, jestli¾e jméno nevím nebo si ho nepamatuji, pøátelským “mate” èi ještì pøatelštìjším “matey.” Toto oslovení je alespoò v Austrálii v¾itým sympatickým zvykem. Lidé se navzájem titulují køestními jmény a nikdo pøi tom ani nemrkne. Co¾ by si v èeštinì èlovìk v konverzaci s neznámou osobou stì¾í dovolil, jeliko¾ slovíèko “kamarád” (mate) se pou¾ívá mezi lidmi, kteøí se dobøe znají, tedy mezi kámoši. Pou¾ití køestního jména, zrovna jako tykání je vymezeno spoleèenskými normami, které se povìtšinì respektují. Tato spoleèenská konvence je však za urèitých okolností zapomenuta. To se stává hlavnì v pøípadech, kdy je slušnost zaml¾ena zlobou a èlovìku, který vám škrábnul auto nebo nechal po milovaném jezevèíku kouøící hromádku na vašem peèlivì zastøi¾eném trávníku, se snese na hlavu vodopád š»avnatých nadávek, pøi kterých vykání nahradí bohapusté tykaní. Soudru¾ské tykání je, bohudíky, pøe¾itek minulosti. Alespoò doufám…
Pøátelské oslovení “mate” je všeobecnì pou¾íváno hlavnì mezi mu¾i. Nicménì v Severním teritoriu a Queenslandu se takto oslovují pøíslušníci obou pohlaví. Co¾ je vskutku príma, proto¾e to usnadòuje ¾ivot nám, kteøí máme dìravou pamì» a jména si nikdy nepamatujeme. To, ¾e mohu s úsmìvem potøást rukou nìkomu, koho znám øadu let, ale jeho¾ jméno mi náhle vypadlo z hlavy, a bodøe zašveholit: ”How are you going, matey?” je nenahraditelná pøednost. Kdy¾ se vám dostane podobné odpovìdi, kdy místo vašeho køestního jména uslyšíte “mate,” víte dobøe, ¾e buï je èlovìk, kterému potøásáte pravicí zrovna tak neschopný si pamatovat jméno vaše nebo ¾e vás prostì má tak ú¾asnì rád, ¾e nahradí jméno výše zmínìným pøízviskem. Trapná situace nastane, kdy¾ vás èlovìk, kterého znáte moøe let pozdraví nejdøíve vaším jménem, které si, pašák, z nìjakého dùvodu pamatuje a vy jste neschopen pøijít na jméno jeho, mu ¾dímáte ruku, pøipitomìle se usmíváte a chrlíte ze sebe slùvka “mate” èi “matey” zatímco se horeènì sna¾íte pøijít na to jak se vlastnì ten èlovìk, se kterým dvacet let sdílíte kanceláø, sakra jmenuje.
Anglosasové jsou slušní lidé. Nìkdy pøespøíliš. Kdy¾ jsem zápasil s angliètinou øíkali, jak krásnì mluvím jejich jazykem. Nebyli schopni opravit i ty nejhroznìjší chyby, které jsem v konverzaci dìlal. V¾dycky mají pro èlovìka slova povzbuzení a pochvaly. Toté¾ se dá øíci, kdy¾ se dopustíte trapného omylu a jméno èlovìka se kterým jste na veèeøi si spletete a celý veèer ho sveøepì nazýváte “Jim” aèkoliv je to “Richard” a on vás u toho nechá. Teprve kdy¾ se louèíte a máte ji¾ nìco vypito se Richard osmìlí a suše vám øekne, ¾e jste si trochu jeho jméno sice popletl, ale ¾e o nic vlastnì nejde. V té chvíli si uvìdomíte proè vás celý veèer ¾ena pod stolem tak zuøivì kopala. ®e to nebylo kvùli ucmrndnutému kousíèku karbanátku, který vám uvíznul ve vousech. V tu ránu rudý jako krocan zaènete koktat omluvy a výmluvy, které Richard se smíchem pøejde a jako spoøádaný anglosas vám trapnou situaci usnadní tím, ¾e vám øekne, ¾e se mu nìco podobného stává dnes a dennì. A vy mu tuto le¾ milerádi prominete…
V situacích, ve kterých se octnete zaskoèen, proto¾e si za boha ani za národ nemù¾ete vzpomenout na jména lidí, kteøí vás srdeènì zdraví a kteøí prahnou po tom, aby si s vámi mohli promluvit, vám obyèejnì mù¾e pomoci hodná ¾ena, která vám jméno dotyèné osoby taktnì zašeptá do ucha. Moje ¾ena Máòa však obyèejnì na mojí úpìnlivou prosbu: “Je¾išmarjá, Máòo, jak se jmenuje támhle ten chlápek co se k nám právì øítí?” zareaguje tím, ¾e stroze odpoví: “Namáhej si mozek a sna¾ se vzpomenout.” Tak v tìchto nezávidìhodných situacích nejdøív ¾enu se strnulým úsmìvem na tváøi probodnete ledovým pohledem a pak s úsmìvem od ucha k uchu ¾oviálnì oslovíte osobu tím krásným: “Hi, matey, how is life?”
Mnohem horší však je, jde-li o osobu tak dùle¾itou, ¾e i pøi místních zvyklostech si ji zkrátka a dobøe za ¾ádných okolností nemù¾ete dovolit oslovit “mate.” A kdy¾ jde o osobu tak významnou, ¾e byste si její jméno mìli zapamatovat. V tom pøípadì, pokud vás ovšem nezachrání hodná ¾ena, jste donucen pou¾ít slovíèka “Sir” nebo “Madam.” Tato oslovení nejsou bì¾nì pou¾ívaná a pakli¾e špatnì odhadnete situaci, kdy je jejich pou¾ití na místì, mù¾ete si uøíznout pìknou ostudu. Nejhroznìjší trapas nastane, kdy¾ pøi sebelepší vùli korektnì oslovit královnu špatnì vyslovíte “madam” naèe¾ toto slùvko nabyde zcela jiného, hrozivého významu - “bordelová dáma.” To u¾ vás pøed useknutím hlavy mù¾e zachránit snad jen pøedstíraný záchvat padoucnice. Reputaci budete však mít pošramocenou na dosmrti. Proto je nadmíru dùle¾ité sna¾it se zapamatovat si jména alespoò hrstky velièin soudobého ¾ivota. Jinak nelze ve spoleènosti zdárnì fungovat.
Lehce øeèeno! Pamatování jmen je pro mne ¾ivotní handicap, který se umocòuje s pøíbytkem let a úbytkem sluchu. Pøed nìkolika lety, kdy¾ jsem ještì nebyl dùchodce, tak jsem si celkem bez vìtších potí¾í pamatoval jméno své, jméno ¾eny Máni, obou dìtí, psíka Bafínka a nejbli¾ších kamarádù. Nyní, kdy dùchodce jsem pamatuji si pouze jméno své a kdy¾ potøebuji peníze na pivo, dokonce i jméno ¾eny Máni. Jména dìtí si k jejich nelibosti pletu. O vnuèkách nemluvì. Jenom si pak trpce stì¾uji mamince, ¾e na moje oslovení nereagují a ¾e jsou asi mentálnì zaostalí. Mám hrùzu z toho, koho si budu pamatovat za pár let. Nejstrašnìjší a pøímo neomluvitelné však je, ¾e nejsem schopen si zapamatovat jméno osoby, která se mi právì pøedstavila. A» se sna¾ím jak chci!
Moje neschopnost pamatovat si jména lidí je èásteènì zapøíèinìná tvrdnutím mozkové kùry. Ale asi jsem se s tím narodil, proto¾e jsem s pamatovákem mìl zrovna takové potí¾e jako s matematickými vzoreèky a data narození. Jako mamlas jsem pøinášel lidem dárky v nesprávný den pevnì vìøíc, ¾e je to den jejich narození. Dodnes pøináším ¾enì Mánì povadlý puget rù¾í o den pozdìji ne¾ jsou její narozeniny a teprve po dlouhém dohadování a pøesvìdèování ustoupím a pøiznám, ¾e jsem se spletl. ®ena øíká, ¾e je všechno zpùsobeno mojí vrozenou leností, ¾e se nesna¾ím vìci zapamatovat. Avšak jak je mo¾né, ¾e si dodnes hravì pamatuji dlouhé básnì, které jsem se v mládí nauèil a dodnes s oblibou deklamuji? A ¾e, by» analfabet na matematiku si dodnes pamatuji, ze jedna a jedna jsou tøi? A Pythagorovu vìtu-hùl do vody ponoøená, vypadá jak nalomená??
A bude hùø! Naštìstí v dùchodu chodím mnohem ménì do spoleènosti a kdy¾ jdu tak mám po boku vycvièenou ¾enu Máòu, které se nad mou koneènì smilovala a v¾dycky mi pomù¾e, kdy¾ potkám èlovìka jeho¾ tváø mi je sice povìdomá, ale jeho¾ jméno mi nìjakým záhadným zpùsobem vypadlo z pamìti. A kdy¾ si èirou náhodou sama nemù¾e vzpomenout, tak se s klidem uchýlím k pou¾ití v¾dycky vdìèného slovíèka “mate.” A všechno je v pohodì…
®ijeme to ve skuteènì dobré zemi (potvrzeno ¾enou Máòou).
