Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Tibor,
zítra Sáva.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Z nìkdejšího svìta Sovìtù - I


Tìch destinací, do kterých jsem se mohl za starých èasù podívat nebylo mnoho, nacházeli se s nepatrnými výjimkami výluènì v lido-demo, nejèastìji v SSSR. Má ¾ena trefnì øíkávala, ty mù¾eš akorát tak na Sibiø. Skuteènì, konference v Londýnì, Øímì, Tokiu s mými referáty ochotnì absolvoval mùj hlavní in¾enýr, øadu jednání Výboru pro elektrickou energii Evropské hospodáøské komise v ®enevì, pro které jsem pøipravoval ès. pøíspìvky, ochotnì absolvoval mùj øeditel poboèky. Ale i z cest po Východì mi zùstala v pamìti spousta ne zcela všedních zá¾itkù.


První let do Moskvy
Termín si pamatuji pomìrnì pøesnì, bylo to v listopadu 1967, jeli jsme do Moskvy „na námluvy“, ovšem námluvy technické, do renomovaného ústavu Energose»projekt, který øešil otázky rozvoje elektroenergetiky SSSR. Dùvody byly více ne¾ zajímavé. Náš malý kolektiv mìl podobné zamìøení, vyvinuli jsme kvalitní matematické modely pro posuzování ¾ádoucího rozvoje ès. elektroenergetiky, obstarali jsme si všechny potøebné informace, pøesto jsme museli odolávat ohromnému tlaku, neváhám øíci tìch ménì schopných, abychom náš projekt zrušili a pøenechali jiným. Naši pøíznivci na tehdejší Ústøední správì energetiky (ÚSE) pøišli se skvìlým nápadem: zaštítit se pøedním sovìtským ústavem, pøímou spoluprací na tématu s pøedními sovìtskými odborníky (podle zásady: co bylo ze zemì Sovìtù, bylo zaruèenì dobré). Malá skupinka ès. expertù se proto vydala k projednání tohoto nápadu do Moskvy, jak jinak, letecky.


Poèasí leteckému provozu v tìch dnech pøíliš nepøálo a kdy¾ jsme pøijeli na Ruzyni, odbavovací hala starého letištì (nové ještì nestálo) praskala ve všech, kromì jiných jsme tam zahlédli celý ansámbl tehdejšího Rokoka… Po pøíchodu do haly nás vítalo nemilé hlášení: Upozoròujeme cestující Praha-Moskva linkou SUxy, ¾e jejich letadlo poletí pravdìpodobnì zítra v 11 hod; cestující linky Praha-Moskva linkou SUyz pravdìpodobnì poletí pozítøí ve stejnou dobu! Nicménì nás odbavili, jako by se nic nedìlo. V duchu jsme se u¾ pøipravovali na podobný osud, obèerstvili, kuøáci si dopøáli nìjaké to retko, vybavili jsme se dostupným tiskem pro dlouhé èekání, kdy¾ se zcela neoèekávanì ozvalo: ®ádáme cestující Praha-Moskva linkou OKxyz, aby se pøipravili k nástupu do letadla!


Reakce toho houfu cestujících byla podobná výbuchu menší nálo¾e, pochopitelnì, nìkteøí u¾ trávili na letišti snad druhý den, minimálnì desítky hodin, nemohli pochopit, ¾e nìkdo poletí, oni musejí èekat. V letadle nám pozdìji objasnili pøekvapivý, pro nás ale pøíznivý poznatek: podle sovìtských norem (SU) se u¾ létat nemohlo, podle našich (OK) ještì ano – prý to souvisí s kvalitou posádky. Namísto obvyklého Túèka nám dali IL18, prý odolnìjší proti špatným povìtrnostním podmínkám a letìli jsme.


Jeden a pùl hodiny z dvouhodinové cesty uplynulo zcela hladce, byl to klidný, fádní let. Do pøistání zbývalo všeho všudy 20 minut kdy to zaèalo. V okolí Moskvy zuøila snìhová bouøe a náš letoun se dostával èím dále do tím vìtších turbulencí. Letadlo neustále mìnilo smìr, výšku, naklánìlo se na všechny strany, chvíli jsme prudce klesali a vzápìtí nás neviditelná síla pøitlaèila do sedadel, zvedla do výšin…Jakoukoliv dopravu snáším bez problémù, nikdy jsme nepotøeboval ¾ádný kynedril, tentokrát se mi ¾aludek zvedal, zalil mì horký pot, pøipadal jsem si jak na nejvìtší horské dráze nebo spíše centrifuze a nemohl se doèkat, a¾ pøistaneme. Koneènì, pøistání. Pøíletová hala byla zcela vylidnìna, dovìdìli jsme se, ¾e v ten den pøistála všeho všudy dvì letadla, naše bylo to druhé. Ještì u malého bufetu v pøíletové hale jsem si nechal nalít sklenici vodky, ta koneènì upokojila mé rozbouøené vnitønosti.


Nechal nalít? Bylo to trochu slo¾itìjší, zkušený kolega, který nás doprovázel mì v pøedstihu pouèil: u objednávky se nesmíš náhlit, nepùsobí to dobøe. Musíš chvíli nahlas rozva¾ovat, napøíklad takto: Sto gramm (vodky) málo (malá pauza), dvìsti mnogo (malá pauza) ! Davaj dva raza sto padjesat.


Co je byrokracie
Námluvy byly úspìšné a zaèátkem roku 1968 jsem nastoupil do zmínìného ústavu a se mnou skupinka odborníkù z našeho ministerstva, ubytovali nás v hotelu MINSK na jedné z hlavních tøíd, Gorkého ulici. Já jsem byl ta „vèelièka“, která nesla tíhu vlastní práce a byl bezprostøedním výkonným partnerem místních odborníkù, toti¾ odbornic – našim partnerem byl odbor slo¾ený ze samých ¾en, jak se v ústavu øíkalo „u èetyrjoch bab“. Ministerští byli spíše pozorovatelé (byl to pro nì kousek obvyklé technické turistiky), zájemcù bylo více ne¾ mo¾ných míst a tak se vedle mne po 10 -14 dnech zástupci našeho úøadu støídali. ®el, organizátoøi je u¾ nedokázali ubytovat ve stejném hotelu MINSK, museli se usadit v jiném, v Arménii. Bylo mi to nepøíjemné, z pùvodní delegace jsem v hotelu zùstal sám.


Napadlo mì, ¾e by bylo dobré, pøestìhovat se k ostatním. Myšlenka jednoduchá, provedení, jak se ukázalo nároèné.


Na recepci Arménie jsem se obrátil okam¾itì – je nám líto, nemáme místo, znìla odpovìï. Nadìje mi svitla v okam¾iku, kdy se jeden z pra¾ských kolegù vrátil domù a nikdo ho nenahradil, jedno lù¾ko ve dvojce zùstalo volné. Okam¾itì jsem toho vyu¾il a opìt se obrátil na recepci. Potìšili mì: Ano místo by bylo, pøineste nám doporuèující dopis od øeditele organizace, kde pracujete a domluvíme se! Pøiznám se, ¾e mì ten po¾adavek trochu pøece jen pøekvapil, ale jiný kraj, jiný mrav. V Energose»projektu jsem se pøece jen obrátil na kolegy, na šéfku odboru u èetyrjoch bab, jejím prostøednictvím na hlavního in¾enýra ústavu, který mì objednal pøímo k øediteli. Po dvou dnech èekání jsem se slyšení doèkal, co mì pøekvapilo, øeditel nìkolikatisícové organizace nebyl vùbec pøekvapen, ¾e by mìl hotelu Arménia osobnì vysvìtlit jak pøínosné by bylo, kdyby celá delegace èeských odborníkù bydlela v jediném hotelu. Rozhodl se mì podpoøit a tak na druhý den jsem dostal vroucný celostránkový dopis, vysvìtlující význam tohoto kroku pro ès-sovìtské vztahy, pro naši vìdeckotechnickou spolupráci a vùbec…


Veèer jsem u¾ po nìkolikáté, tentokráte vítìzoslavnì vyrazil na recepci hotelu Arménia, poslali mì k øeditelovi. Ten dopis pozornì prostudoval, nìco pøipsal, orazítkoval a dodal: Výbornì. Ještì si dojedete na Øeditelství moskevských hotelù (na druhém konci mìsta), oni vám to schválí a budete se moci pøestìhovat!

Ani jsem nepodìkoval. Zùstal jsem v hotelu Minsk, pøesto¾e to nebylo ani z hlediska efektivnosti vìdeckotechnické spolupráce, ani z pohledu ès-sovìtských vztahù nejlepší. Nicménì si pamatuji celý ¾ivot, do jakých výšin lze povznést pravidla byrokracie.


Není nad mravnost
Zùstaòme ještì v hotelu Minsk, v dobì, kdy hotel se mnou sdíleli dva kolegové, Honza a Zdena. Dennì jsme si na veèer v hotelové restauraci rezervovali místo (bez rezervace nebyla nadìje), dennì jsme poveèeøeli, popovídali u sklenièky a potom následoval ustálený obøad, který se postupnì vyvinul. Vyvezli jsme se do druhého patra, kde bydlel Honza, vystoupili jsme, Honzu doprovodili k pokoji. Se Zdenou jsme vyjeli do ètvrtého, kde se ceremonie opakovala, Zdenu jsem doprovodil k pokoji, popøál dobrou noc, odkráèel k výtahu a vyjel do svého, tuším devátého patra.


Mo¾ná jen pamìtníci vìdí, kdo to je (nebo byla – souèasné pomìry neznám) „de¾urnaja“ – pøíslušenství nìkdejších sovìtských hotelù, jakási dozorkynì patra. Dlouho jsem nevìdìl, jaká je její pravá úloha, kromì toho, ¾e sleduje pohyb obyvatel patra, pohyb po pøilehlých schodištích… Od jistého dne pobytu v hotelu Minsk si to u¾ pamatuji.


Veèer probíhal jako ka¾dý jiný, Honzu jsme doprovodili k jeho pokoji, vzápìtí jsem doprovodil i Zdenu, kdy¾ jsem se vracel, zjistil jsem, ¾e de¾urnaja, která jindy vypadala jako pøilepená ke své ¾idli, kamsi zmizela. Vrátil jsem se, zaklepal na Zdenu, øka: podívej, musím pár minut zùstat u tebe, de¾urnaja mì vidìla jít sem, zmizela, nevidìla by mì odcházet, pomyslela by si kdoví co…Pobyl jsem pìt minut, vyrazil smìrem k mému doèasnému obydlí, ale de¾urnaja nikde. Øekl jsem si, vlez mi, babo, na záda, vrátil se na svùj pokoj, osprchoval, ulo¾il do postele.


Bylo to kolem pùlnoci, zazvonil mi telefon. Rozèílená Zdena: prosím tì, jdi za tou babou a vysvìtli jí, ¾e nejsi u mne. Zavolala mi s dùrazným: náda vyprovodi» gos»a !!! Pøes py¾amo jsem natáhl zimník, sešel o x pater pìšky, abych peèovatelce o dobré mravy názornì pøedvedl, ¾e nepøicházím z pokoje mé kolegynì a strašnì litoval, ¾e po rusky neumím nadávat.


Od té doby vím, k èemu byla (nebo je ?) dobrá de¾urnaja: dohlí¾í na mravnost hotelových hostí. Nejsem si ale zcela jist, ¾e nìco skuteènì ovlivnila. Mo¾ná je u¾ i v Moskvì jiná doba.
Moskevská muzea
V tìch letech 1967/68 jsem pracoval v Moskvì nìkolik mìsícù a mnohokrát jsem ji ještì pozdìji navštívil. Ve volném èase jsem se sna¾il ji poznávat, seznámil jsem se s ní tak dobøe, ¾e jsem dokonce vìdìl, kde se v tomto milionovém mìstì nachází všech sedm veøejných záchodù (a to vìdìli pouze skuteèní znalci). Vzpomínek je mnoho, omezím se na nìco poznatkù z moskevských muzeí / galerií.


Tre»jakovská galerie má dodnes dvì tváøe. Tou první jsou nádherná díla ruských klasikù jako Repin, Verešèagin, Surikov, Šíškin a další, tu druhou pøedstavuje (dodnes) sbírka dìl „socialistického realizmu“. Anální turistika sovìtských malíøù v ní dosáhla vrcholu dokonalosti. Pøipojím malý pøíklad „Rù¾e pro generalissima“. Pro úplnost dojmù jsem i toto oddìlení pøebìhl.


  Rù¾e pro Stalina


Ale dokázal jsem dlouhé minuty postát pøed klasiky ruského malíøství, váleènými scénami Verešèagina, historickými freskami Surikova, krajinkami dalších z „pìredvi¾nikù“ Siškina. Mimoøádnì mì ale upoutalo Repinovo dílo, Kozáci píší sultánovi. Mám k tomu zvláštní dùvod.

 

  Repin


Pøed mnoha lety mùj skvìlý kolega, Emil Dvoøáèek (†), pozoruhodný naivní malíø se rozhodl tak trochu znázornit vztahy v našem kdysi „federálním“ ústavu, mezi pra¾ským øeditelstvím a brnìnskou poboèkou a namaloval vtipnou parafrázi tohoto obrazu. Dostal název EGÚ (zkratka ústavu) píše do Prahy a na obraze spodobnil náš tehdejší stranický výbor (uprostøed) a dalších nìkolik kolegù, vèetnì mnì. Jsem mu vdìèný, ¾e jsem se octl (vìdìl proè) úplnì vzadu vpravo – dokonale vyjádøil, ¾e s mnoha z tìch pánù jsem nechtìl mít nic spoleèného. Rád bych ho po¾ádal, abych tu jeho dílko mohl zveøejnit, ale internet ještì do nebe nedosáhl a tak alespoò v myšlenkách: Emile, dovol, abych zde tvé dílko publikoval, škoda, ¾e mám pouze èernobílou reprodukci.

 

  Parafráze Repinova díla


Ale zpìt do Moskvy. Zcela jiný charakter má Puškinská galerie. Upoutá bohatstvím obrazù francouzských impresionistù, najdete tu krásnou kopii Piety Michelangela Buonarottiho i úsmìvné obrazy naivisty, „celníka Rousseoua“, vèetnì jeho autoportrétu.


  Celník Rousseau


V Moskvì je tìch pamìtihodností samozøejmì podstatnì více, Kreml, Car kolokol, Car puška, Palác sjezdù, Chrám Vasilije Bla¾eného, Bolšoj tìatr, stanice metra – abych dodal alespoò malou inspiraci. Kdybyste mìli mo¾nost, nezapomeòte si zajet do Zagorsku. Poslechnout si táhlé sbory popù Uspenského chrámu z 16. století je zá¾itek na celý ¾ivot.

Imra Lencz

Poznámka: Obrázky jsou pøevzaty z webových stránek moskevských galerií

 

Další èlánky autora:

Zpívá celá rodina

Piknik na bøehu Bajkalu

Bajkal, buchty a moji pitomci

Dva basisté v base

Bajkalské etudy

Støípky z vojenského ¾ivota

Internet, web a senioøi 

Øeka mého ¾ivota

Sbohem pane profesore

Drobnùstky z dìtství

Pøedvánoèní výlet

Krávy a poèítaè

Co dovede Sitex

Mé dìtství



Komentáøe
Poslední komentáø: 06.03.2010  18:19
 Datum
Jméno
Téma
 06.03.  18:19 Vesuvanka díky :-)))
 05.03.  12:16 venca
 04.03.  22:08 Gabi-florka
 04.03.  20:59 jisuch53
 04.03.  18:39 Mila
 04.03.  16:29 Kopøiva.
 04.03.  12:27 janina