Od mostu k mostu

Přijede k nám Putin. Pozvali ho přímo z Volkswagenu, a tak přijede. Celou sobotu a neděli jsme ty naše věci stěhovali ven z haly, v pondělí a v úterý nesmí nikdo do závodu a ve středu a asi i ve čtvrtek budeme všechno zase stěhovat zpátky. Pro mne to má tu výhodu, že mám v pondělí i v úterý volno! Mám už za sebou dva týdny a pomalu začínám měřit. Tedy hodně pomalu. Všechno na tomhle měření je pro mě nové. Měřák (ten je nový pro všechny), software i plechařina. Já jsem totiž motorák( nemyslím tím vlak-měřím motory). A tak se učím a jde to pomalu. Ono to půjde. Musí!

Teď je pondělí, mám celý den volno. A tak beru foťáček a vyrážím do prostoru. Prostoru je tady spousta. Jsme přece v Rusku. Ale já jdu k řece. Ta se zde zařízla do krajiny a tím přerušila tu obrovskou rovinu. Je vlhko, mlžno, blátivo a je mi jasné, že ty fotky nebudou nic moc. Ale někdy není pánbůh doma a je všechno jinak. Co kdyby se něco povedlo. Tady se moc nefotí. Vlastně jsem zde potkal za celou dobu jen jednu fotografku a byla to jeptiška. Fotila kostely foťákem za cca sedmdesát tisíc a činila tak s profesionální bravurou. Nefotila z ruky, měřila expozici a ten její nejvyšší nadřízený tam na nebesích z ní měl jistě obrovskou radost. No jo, ale jak já se dostanu na most?! Provoz jak v Moskvě, a žádný přechod. Přechody tady mají vedle světel ještě navíc display s časem, kolik ho máte ještě na přejití. Sympatická věc. Tady ale není vůbec žádný. Vrhám se sebevražedně mezi auta. Ta troubí, já mávám rukou a běžím. Hurá, už jsem na mostě. Živý.

Mosty jsou na tak velké město jen dva. Na jednom a na druhém konci. Houpou se oba nepřetržitě jako při zemětřesení. Při každém projetí plného náklaďáku. Asi to tak má být, ale chvíli si zvykáte. Scházím pod most po schodišti. U pilíře stojí mladý rybář a stahuje šňůru k sobě. Nic na ní nemá. Ale vedle něj ve veliké, ale opravdu veliké tašce je slon. Teda ne slon. Amur. Ale jaký amur! Jako Timur a celá jeho parta. Z tašky kouká obrovský ocas a obrovská hlava. Tohle jsem snad nikdy neviděl ani na fotografii. Rybář bere tašku za obě ucha, hrdě vláčí za sebou toho vodního dinosaura a nakládá ho do svého gazíku. I z té dálky je vidět, jak se rybář dme. Zřejmě pýchou. Byl ten amur tak veliký, že se mi nevešel do foťáku(ale ne, pod tím mostem byla dost tma a z fotky nic nebylo-bylo by to jako kdybych vám ukazoval Lochnesku!). Řeka je opravdu krásná. To už jsem vám psal. Ono nejde ani o tu estetiku. Ona je hlavně krásně živá. Kuš, žádná personifikace. Prostě JE živá. Sahám si na vodu. Je studená, průzračná, voňavá. Ano ta správná řeka vždycky voní. Každá trochu jinak, ale voní. Třeba Jizera u nás voní v létě čerstvě pokosenou trávou. Tady voní trochu jako když o sebe křešete dvěma kameny. Musíte tu vodu rozemnout mezi palcem a ukazovákem. Pak to trochu cítíte. Nevěříte? Tak to někdy zkuste. Nevoní každá řeka. Jen některá.

A tak jdu po břehu po zarostlé cestě, snažím se nevidět ten občasný nepořádek a řeka mě co chvíli překvapuje nečekanými výhledy. Je hodně sychravo, ale neprší. Někde jsou rybáři, ale už žádný nevylovil mamuta. Jen máčí šňůry ve vodě a sebe vodkou. A je jim při tom určitě fajn. Rybařina je zvláštní lov. Vlastně při něm skoro nic nevidíte. Ta vaše ryba, když máte štěstí, se vám ukáže celá až po vytažení na břeh. Něco si hledá v proudu, někde u dna a pak se splete a vy jí máte najednou na háčku a vzrušením se vám rozjede srdce jako při tom nejkrásnějším sexu. A vy celou tu dobu máte strach, že to bude nedokonané, že nezvítězíte, že tu rybu prostě nevytáhnete. Ale nejde jen o tu rybu. Jde o vodu i o ten chrám klidu i o tu příjemnou samotu. Kolem vody je zde co každý kilometr nějaká čerpací stanice. Bylo by škoda téhle vody nevyužít. Vrčí si do ticha a je to jediný zvuk kromě řeky. Pod nohama mi to klouže, čvachtá a já co chvíli musím přeskočit malé přítoky. Za zatáčkou se objevil brod. Na obou stranách vede silnice až do řeky. U druhého břehu je zakotvená loď. Tlačný remorkér či co. Obsluha právě nahodila motor a z výfuku se vyvalila černá mračna dýmu. Pak motor znovu zhasnul. Skoro na břehu kdosi kdysi postavil velký kostel. Pro námořníky? Ale ne proboha, pro Boha. Všechny kostely jsou vlastně postavené pro Boha.

A jak tak jdu a jdu, tak nejednou nejdu. Ležím! Na boku.
Pomalu vstávám. Bunda je čistá. Ale ty kalhoty. No nazdar!
Zdar. Bláto mě dostalo. Scházím k vodě. Vytahuji kapesník, namáčím ho a počnu očistu. Opakovaně, znovu a znovu kapesník vyperu, drhnu znečistěné místo a vymáchám. Pradlenek Jirka. To vše znovu, dlouho a marně. Nemám si ty kalhoty sundat celé? Ale to zmrznu! Moc nad nulou zrovna není. No a co když mě tady zrovna někdo uvidí? Chlap bez kalhot při plus pěti stupních Celsia u řeky v půl šesté odpoledne asi nebude budit zrovna důvěru! Pravda, za tu hodinu a půl, co tady kráčím, jsem potkal kromě rybářů jen jednu starou bábušku, co se mě zeptala, kolik je hodin. Ale stejně. Co kdyby. A tak drhnu a drhnu. Ruce a stehno mně mrzne a boty taky nemám zrovna v suchu. Ještě že tu hlavu mám v suchu. Kapesník i kalhoty po nějakém čase přece jenom získaly jen mírně hnědou barvu. Trošilinku jsem zvítězil.

Jen ta řeka je stále nádherně čistá. Točí se tu v mírném oblouku. Uprostřed ní jsou dva ostrůvky a je široká, veliká a majestátná. Na obzoru se rozsvěcují lampy na mém budoucím cíli. Most je úplně stejný jako ten první. A tak přeskakuji další kaluže, přítoky a stehno mě studí. Pak vycházím po schodech na most. Přímo na něm spouští vlasec asi pětašedesátiletá rybářka. Nevadí jí přejíždějící náklaďáky ani chodci a upírá pohled na hladinu pod sebou, jako by tu řeku chtěla zaklít. Na konci mostu je osvícený ukazatel vzdáleností. Tula-98, Moskva-186. Pro Rusy přímo za rohem. A pro mě? Ne pro mě tam není napsáno Mladá Boleslav-26 dní. Ale to je jedno. Kalhoty už jsou skoro suché a já jsem rád za tu řeku. Oku…….

Jiří Suchánek