Letní støedohorská romance
Jiskra ohnì v èerném kamení
vzplanula v mém srdci...
Bylo to v roce 2005, kdy jsme navštívili zcela nenápadný støedohorský kopeèek Planík poblí¾ Hazmburku, kde tehdy ještì kvetl hvozdík kartouzek.
Zalesnìný èedièový kopeèek s nadmoøskou výškou 279 m, na jeho¾ vrcholu jsou èedièové skalky. U¾ tehdy jsme se rozhodla, ¾e toto místo musím znovu navštívit. Stalo se tak právì nedávno.
Letošní rok je ve znamení motýlù, zejména baboèky bodlákové. K mé velké radosti jich i stovky mohu pozorovat v Praze. Doprovázejí mì i po ulici smìrem k nádra¾í v Bubenèi, kde mám mo¾nost se kochat jejich rejem , ale i krásou barevných køídel, která rozevøou proti slunci, kdy¾ usednou na drobný štìrk. A znovu vzlétnou, aby se zase vrátily, ale to
u¾ pøijí¾dí vlak.
Motýli doprovázejí i náš vlak a mají proè. Tra» je lemována barevný kobercem èekanek, ¾lutých jestøábníkù, hadince obecného s modronachovými kvìty, vlèích mákù, modravých vikví, fialové chrpy luèní, ¾lutavé lnice kvìtel, divizny, èièorka pestré v barvì lila, tøezalky, vratièe, modrého kakostu luèního a bodláku bìlotrnu. Zaèíná kvést dokonce i celík
zlatobýl, který obvykle kvete a¾ koncem srpna a v záøí.
Pozoruji oblohu. Zatím je jasnì modrá, jen na severozápadì a na severu jsou tu a tam trochu rozcuchané øasy, kterých pøibývá. A u¾ je vidìt Øíp a za chvilku vzadu na obzoru se rýsuje Sedlo.
Milované Støedohoøí se blí¾í. Hladina Labe je dost vysoká, nedoká¾u odhadnout kolik centimetrù zbývá ke bøehùm.
Z Lovosic pokraèujeme autem do Sedlce a odtud pìšky k našemu cíli. Pøed námi se rozevøelo panoráma Milešovského støedohoøí. které mì v¾dy uchvátí. Královna Milešovka hrdì shlí¾í do kraje. Kopce jsou sytì zelené, louky svì¾í a obilí dozrává, nìkde je u¾ úplnì zralé. Pod
Lovošem rozkvetly sluneènice.
Hlinitá cesta s trochou kamení a otisky podkov konì. A kolem bohatá, barevná kvìtena, kde kromì vikví, jestøábníkù, jetele, štírovníku obecného a zvonku kopøivolistého, chrastavce, tøezalky a dalších, zaujmou karmínové kvìty hrachoru letního. Bíle kvetou okoliènaté
rostliny, které pøesnì neurèím. A všude kolem nás je tolik motýlù - bìláskù, okáèù luèních, ale i èernobílých okáèù skvrnitých, objeví se i baboèka bodláková a baboèka paví oko, pøelétne i perle»ovec a modrásek. Naší pozornosti neuniknou ani èmeláci. Na okraji listnatého lesíku kvete jehlice trnitá s jemnì rù¾ovými kvítky. S touto rostlinou se setkáváme jen v teplejších oblastech.
Je horko a na oblaènost zaèíná být rozmanitìjší. Pod øasami se tvoøí cirokumuly (drobouèké beránky), menší i vìtší kumuly v rùzných výškách. Nìco se asi bude dít - pøedpovìï poèasí se patrnì vyplní.
Cesta podél Planíku, by nás kolem polí a sadù dovedla k Hazmburku. který se tu majestátnì tyèí se svým hradem a vì¾emi nad krajinou, ale my odboèíme vpravo nenápadnou cestièkou, stoupající do kopce. Napøed mírnì lesíkem, odkud je dobøe vidìt strmìjší svah, porostlý trávou, vedoucí k vrcholovým skalkám. A tak vzhùru k místu, kde zùstaly stopy po dávných
bouølivých dramatech Zemì!Jsme fascinováni travnatým svahem, kde kvete hvozdík kartouzek, hlaváè bledo¾lutý, jeho¾ kvìty se liší od svìtle fialového chrastavce jen barvou. Ve skalce a pod ní býval kdysi malý lom, který pìknì zarostl. Právì zde se uchytila máèka ladní, nízký a rozlo¾itý bodlák, který má tak trochu støíbøitou barvu, tak¾e v trávì je velmi nápadný. U skalek mì zaujal pruh stepní trávy - kavyl Ivanùv, který se jemnì vlní ve vìtøíku, který obèas zmírní vedro. Slunce neúprosnì pra¾í, ale to neubírá nic na ¾ivotì hmyzu. Naopak! Motýli èile poletují z kvìtu na kvìt, na tomto místì je to pøedevším èernobílý (nebo bíloèerný) okáè bojínkový. I èmelákù je tu hodnì, mají napilno.Èedièové skalky jsou místy porostlé šedozeleným lišejníkem - rostlinou, která otevírá brány ¾ivota v pøírodì ne¾ivé. Pohladím kámen, který je dárcem ¾ivota nejen v tomto místì, ale v celém hazmburském království. Je ¾havý, nasává ¾ár sluneèních paprskù. Stejnì ¾havý je mùj cit ke krajinám zrozeným ohnìm.
Vracíme se dolù a pokraèujeme po úpatí Planíku smìrem k Hazmburku. Pøicházíme k velkému poli ji¾ zralé pšenice, které mì zaujme zvláštní barvou s kakaovým nádechem. Kdybych je mìla namalovat, musela bych pøidat trochu øedìného karmínu. Pšenice má krátké, silnìjší klasy a velice tvrdé. Druh, který neznám. Cesta podél pole je lemována šmolkovì
modrými kvìty ostro¾ky. Poletují zde drobní rezaví motýlci, z nich¾ ani jeden nerozevøe køídla, kdy¾ si sedne.
Pøed námi se na západní stranì rozevøelo panoráma bezlesého Lounského støedohoøí. Nádhera.
Stále svítí sluníèko, ale na obloze je více øas a kumulù, nìkteré dostávají tvar kvìtáku, ale ještì nejsou tak velké, zato na severozápad šedne a odtud se ozvalo zahømìní.
Blí¾í se i èas našeho návratu a pùjdeme radìji døív, ne¾ nás chytne bouøka. I èekanka u cesty u¾ zavøela kvìty... V lesíku se ozvala flétnová deš»ová písnièka kosa. Ten v¾dycky pozná kdy bude pršet, zazpívá v pravý èas. Po chvilce se rozezpívala i pìnice.
Milešovské støedohoøí má teï pochmurnou atmosféru, Kleteèná se ztrácí v mracích. Od Lovoše se táhne další tmavý mrak.
Na nádra¾í jsme dorazili právì vèas. Chytnu prvních pár velkých kapek, ale pak u¾ mì kryje nádra¾ní budova a nástupištì. Vlak od Ústí má zpo¾dìní, mo¾ná ¾e kvùli bouøce a dešti.
které teï dorazily do Lovosic. Kapky divoce bubnují do støech. A v tom dešti se vrací domù èást kolonie havranù. Letí smìrem k Lukavci, kde mají své domovy. Déš» jim zøejmì nevadí, mají svùj pøesný èas odletù a návratù.
Na tøetí kolej pøijí¾dí zpo¾dìný osobní vlak od Ústí nad Labem, který dále pokraèuje......
Snad pøestává pršet, z vlaku pozoruji milovanou krajinu, která se mi pomalu ztrácí z dohledu, ale vzpomínky na ni a krásné zá¾itky zùstávají. Ještì alespoò zamávám kopeèkùm a tìším se na další setkání s nimi.
Jana Haasová
Další èlánky autorky: