.jpg)
Asi hodinu po nedìlním poledni jsme tedy opustili pohostinný Pont Aven a smìøovali do pøístavního mìsta Concarneau. Nejpøita¾livìjší èástí tohoto mìsta, v nìm¾ ¾ije asi 19 000 obyvatel, je ville close na ostrovì, který mìøí rovných 300 m. Malé mìstské centrum je obehnáno hradbami s prùchody, jimi¾ se mù¾ete podívat na záliv a v nìm malebnì kotvící plachetnice. Lze však také spatøit i zaoceánské trajlery, je¾ údajnì jezdí a¾ na Seychely. Opevnìní je krásnì zachovalé. Pìší ulice, do ní¾ z nábøe¾í vcházíte bránou s padacím mostem, je z obou stran lemována obchody a obchùdky s neodmyslitelnými námoønicky pruhovanými trièky a mikinami a spoustou suvenýrù. (Neodolala jsem, a tak mi malièký jasnì èervený rybáøský škuner Bretaò pøipomíná.) A pokud vás nezve k nákupu.jpg)
obchùdek, urèitì stojíte pøed hospùdkou èi creperií. Ve vìtšinì hospùdek vás lákají na rùznì pøipravené plody moøe (v¾dy» mìsto je druhým nejvìtším rybáøským pøístavem ve Francii) a hlavnì na mušle. Naše podnikavá prùvodkynì zjistila ji¾ po cestì, kdo má o ochutnávku mušlí zájem, a telefonicky rezervovala potøebný poèet míst v jedné hospùdce. Proto¾e já jsem si sama sebe coby pojídaèe mušlí nedokázala ani vzdálenì pøedstavit a mùj mu¾ se tváøil, ¾e se mnou bude „dr¾et basu“, byla jsem klidná a nezajímala se o to, kam „mušlo¾routi“ zapadnou. Jen¾e! Mému mu¾i asi zapracovala v hlavì nìjaká výhybka, nebo» náhle zvolal:“Tak já jdu na ty mušle!“a ne¾ jsem se staèila vzpamatovat, zmizel kdesi za skupinkou mušlíchtivých turistù. Pochopitelnì mì to naštvalo, ale vzhledem k tomu, ¾e jsem mohla tak leda tiše zuøit, rozhodla jsem se radìji, ¾e si aspoò v klidu prolezu všechny obchùdky, v které¾to bohulibé èinnosti by mi mùj cho» zajisté dost pøeká¾el. Usoudila jsem také, ¾e pøece nebudou mušle baštit déle jako hodinku. Jen¾e-podruhé! Od té chvíle se na mne zaèala lepit smùla. .jpg)
Nejprve mi ve fotoaparátu došly baterky, které mìly být nabité a¾ po okraj.Tenhle fakt mì docela zdrtil. (Proto také fotky ve fotodoprovodu jsou kradené z mu¾ových zásob.) Aby ani toho nebylo dost, vyvinul se z mrholení hustý déš» a ukázalo se, ¾e obchùdky lze projít tam i zpìt za pomìrnì krátkou dobu. I pojala jsem úmysl, ¾e se nìkam posadím a vypiji si kávu. Jen¾e-potøetí! Zapracoval mùj blok, který mi nedovolí v zemi, její¾ øeè aspoò nelámu, vlézt kamkoli a po¾adovat cokoli. A tak jsem neš»astnì bloudila po asi 200m dlouhé ulici (nebo spíš ulièce), ohøívala se a schovávala pøed deštìm - nejèastìji v jednom butiku, jeho¾ majitelka asi nabyla dojmu, ¾e si její obchùdek vytipovávám k pozdìjšímu vyloupení. Hodina u¾ dávno uplynula a mùj hluchý mobil ve mnì vzbuzoval podezøení, ¾e mùj mu¾ dlí asi nìkde v hladomornì, kde není signál… Skoro po dvou hodinách se mušlojedi vynoøili - napapkaní, spokojení, záøící. A kdyby pohledy dovedly vra¾dit, byla bych byla v tu chvíli vlastní vdovou… Nu nic! Vìnovali jsme poslední obdivný pohled opevnìnému starobylému mìstu a nastoupili opìt do autobusu. Oèekávalo nás šedesátitisícové mìsto Quimper, je¾ bylo také místem nedìlního noclehu..jpg)
splavné od svého ústí a¾ po Quimper. Tato správní metropole départementu Finistere je kulturním centrem západní Bretanì. Le¾í uprostøed krajiny Cornouaille, co¾ je pøeklad anglického Cornwall. Je tedy zøejmé, ¾e se ocitáme v místech, kam asi pøed 1500 lety uprchli z Velké Británie Keltové. Toto území bylo pøipojeno k vévodství bretaòskému a¾ pozdìji. Povìst tvrdí, ¾e mìsto zalo¾il král Gradlon potom, co bylo bájné mìsto Ys pohlceno vlnami Atlantiku. Prvním biskupem Quimperu byl irský mnich Corentinus, jen¾ se prý ¾ivil stále jedinou rybou, je¾ poøád dorùstala. Jemu je také zasvìcena velkolepá mìstská katedrála. Velmi pìkné mìsto bývá dìjištìm rùzných festivalù a hudebních podnikù. Mìsto proslulo výrobou nezamìnitelné fajánse, na ni¾ jsem si brousila zuby. Leè marnì! Do mìsta jsme dojeli a¾ po 6.hodinì veèerní, kdy jsou ji¾ prodejny zavøeny. A tak jen katedrála a pak v zahrádce kavárny na námìstí koneènì ký¾ená dobrá a silná káva.
talíøek nefalšovaných francouzských sýrù vèetnì toho kozího nás maximálnì uspokojily a v krásných pokojích se pak spalo nádhernì…
oèekávala toto místo s troškou obav. Znala jsem je z èetby Šmídových Obrázkù z Bretanì jako místo ne právì hostinné, svým zpùsobem a¾ ponìkud nebezpeèné. Ale to bylo jistì proto, ¾e pan Šmíd navštívil Pointe du Raz v dobì podzimního nevlídného poèasí. Kdy¾ jsme na parkovišti, u nìho¾ zaèínala cesta ke špici výbì¾ku, vystoupili, pøivítalo nás poèasí jako z obrázku. Záøící slunce na blankytnì modré obloze, její¾ jednotvárnost zpestøoval jen tu a tam nìjaký nadýchaný obláèek a kdesi ve výšce bílé linky po tryskáèích, a nádherné modré moøe s bílými høebeny docela mírumilovných vln. Foukal sice èerstvý vítr, ale ten nás jen osvì¾oval. Tady asi bezvìtøí ani neexistuje. Èekala nás víc jak kilometrová pøíjemná procházka tam, kde se v dálce tyèil bílý maják. K nìmu vedou dvì cesty. Ta první je zpevnìná pohodlná cesta „vnitrozemím“ (pokud se pøi celkem nepatrné šíøce výbì¾ku o vnitrozemí dá vùbec mluvit), ta druhá tìsnì lemuje pobøe¾í. A tak tam jsme šli vnitrozemím, zpátky po pobøe¾í. Co mne upoutalo jako první, to byly krásné koberce rostlin, které pokrývaly tento skalnatý výbì¾ek. Fialové koberce vøesu se støídaly s kanárkové ¾lutými porosty jehlice, místy kvetlo ostru¾iní, jinde se zelenaly nizouèké porosty kleèe a byly tam i další
kvìtiny, které však pojmenovat neumím. To bylo to vzpomínané vnitrozemí. Pobøe¾í bylo lemováno rozeklanými skalami, v nich¾ si moøe vyhloubilo mìlèí èi hlubší zátoèinky nebo malé jeskynì. I kdy¾ poèasí bylo ideální a vítr na zdejší pomìry mírný, dorá¾ely vlny na skály urputnì, s hlasitým pleskáním a sykotem. Tuto zvukovou kulisu dokresloval køik kormoránù, kteøí krou¾ili nad hladinou a co chvíli usedali na ostré skály trèící tu a tam z moøe. Kdy¾ jsme došli k majáku, který je uzavøeným vojenským prostorem, uvidìli jsme, ¾e se pøed ním tyèí bìlostný pomník vìnovaný obìtem moøe. Na vysokém podstavci stojí sousoší v nad¾ivotní velikosti. Zpodobòuje stojící Pannu Marii s dítìtem v náruèí. Dítì natahuje ruèièku ke kleèící postavì mu¾e, který vztahuje ruku v prosbì o pomoc. Pomník 
na tomto místì nestojí náhodnì. Coby kamenem dohodil je odsud špice výbì¾ku, je¾ je lemovaná více èi ménì pod hladinou skrytými špièatými skalami, o nì¾ se i v tomto mírumilovném poèasí tøíštily docela vysoké vlny a kropily balvany obsazené turisty vydatnou sprškou. Pohled na blankytné moøe brázdìné vlnami s bìlostnými a støíbrnými høebeny byl fascinující. Ve vzdálenosti nìkolika stovek metrù od špice výbì¾ku jsou dva malièké ostrùvky, vlastnì spíš skaliska, s malými majáky. A právì mezi nimi a špicí nalézali v minulosti námoøníci smrt nejèastìji, proto¾e proud je tam prudký, silné vlnobití a pod hladinou se skrývají zrádná skaliska. Necelé dvì hodiny strávené na Pointe du Raz se vryly do mé pamìti nesmazatelnì a pøinesly mi asi nejsilnìjší zá¾itek z celé cesty…
jako vdìèná kulisa ve filmech odehrávajících se ve støedovìké Francii, ale i v Anglii. Na obdélníkovém námìstí lemovaném patrovými i pøízemními ¾ulovými domy a domky, v jeho¾ rohu se vypíná chrám se zvonicí, najdete malé krámky s historickými štíty, typickou bretaòskou hospùdku a samozøejmì i obchùdky se suvenýry - vìtšinou rukodìlnými, krásnými a vkusnými. A tak mi tohle svérázné mìsteèko pøipomíná malá bronzová patinovaná koèièka, která sedí s elegancí pravé francouzské dámy…Odpoledne nás èekaly ještì proslulé bretaòské kalvárie a druhá nejvyšší hora Bretanì, ale o tìch a¾ pøíštì…
Text a foto: Míla Nová