Dostaly jsme se s Ad¾i tak trochu do èasové tísnì, tak¾e nám na Etnu zbyl jediný den a ona by si zaslou¾ila více pozornosti...
Vulkanolog Haroun Tazief nazval Etnu "knì¾nou" a já jsem ta slova pochopila, kdy¾ jsme vyjí¾dìly z Catanie. Nebe bylo modré. Jenom Etnu jsme zatím nevidìly, proto¾e byla v ml¾ném oparu. Sluneèní paprsky hladily štìdrou krajinu, která se kolem nás rozprostírala... Obilí z polí bylo ji¾ sklizené. Úroda bude letos ještì jedna. Asfaltka stoupá serpentinami velmi mírnì. A my obdivujeme rozsáhlé sady pomeranèovníkù a broskvoní. Všude na stromech jsou obrovské a ji¾ zralé plody. Následují nedozírné terasy vinic, zpevòované èernými lávovými kameny. Sytì zelená barva révy kontrastuje lávì, která je tu všude kolem. I nízké domeèky jsou z èerného kamene... Pokraèujeme dál a dostáváme se do pásma kaštanovníkù, dubù a patrnì i dalších listnáèù, které z auta nedohlédneme, následují bøízy a buky, mezi nimi¾ se postupnì objevuje pásmo borovic, které zvolna øídne a je vystøídáno nízkou vegetací, která nakonec ustupuje popelu a lávì... Pozorujeme plynulý pøechod jednotlivých vegetaèních pásem podle nadmoøské výšky. Místy jsou pøerušena lávovými poli, na nich¾ se znovu uchytávají rostliny, zejména rùzné druhy nízkých bodlákù. Hltáme s Ad¾i tuto krásu a sna¾íme se ka¾dý okam¾ik této cesty vtisknout hluboko do pamìti.
Èím výše stoupáme, tím více houstne mlha, tak¾e je témìø pološero. Vystupujeme na parkovišti v blízkosti kráteru Silvestri v nadmoøské výšce asi 1800 m, kde pásmo lesa je vystøídáno popelem a lávou s velmi zajímavou vegetací, která tu vytváøí ostrùvky. Jestli bylo v Catanii tøicet stupòù, tak zde není mo¾ná ani deset. Roztøásly jsme se zimou, ještì, ¾e
jsme mìly s sebou svetr a bundu. Zaèalo mrholit a pozdìji se rozpršelo. Viditelnost byla sotva na nìkolik metrù. Zvláštní chmurná atmosféra, umocnìná tmavou barvou všudypøítomné lávy. Mnohý turista by byl zklamaný, ¾e se tìšil na sluníèko a pìkný výhled z Etny na moøe... Pro mì, ale i pro Ad¾i tato atmosféra mìla zvláštní kouzlo. Vùbec jsme toho nelitovaly. Mì Etna dokonce i vnitønì høála. Ten pocit, ¾e jsem tu, obraznì øeèeno "v jejím objetí", nohama i rukama se dotýkám jejích ¾ivotadárných kamínkù. Obešly jsme nevelký a nehluboký kráter Silvestri, patrnì ji¾ dávno vyhaslý, na jeho¾ dnì svítily drobné bílé kvìty ro¾ce. Další zajímavý barevný kontrast. Potulovaly jsme se chvíli po okolí, obdivovaly trsy zajímavých a neznámých rostlin. Proto¾e jsme byly obì trochu prochladlé, zašly jsme si do restaurace na èaj. A ještì jsme objevily prodejní stánek s "dary Etny" - med, ovoce v medu a další dobrùtky ve skle. Neodolaly jsme a nìkolik sklenièek koupily. Mìly jsme mo¾nost ochutnávky - bylo to výborné.
Byly jsme zøejmì asi jediné, kdo si tu nìco koupil a kdo tu v tomto poèasí byl. Z prodejce se stal nakonec náš prùvodce do mìsteèka Zaferana - vzhledem k dešti usoudil, ¾e u¾ nic neprodá a rozhodl se stánek sbalit a odjet domù do Zaferany. A tak jel svým vozem a my jsme ho následovaly. Serpentiny vedly divoèinou rozeklané pomìrnì èerstvé lávy, èemu¾ nasvìdèovala i její úplnì èerná barva. Starší láva, i kdy¾ je tmavá, mívá pøece jen trochu svìtlejší odstín hnìdavé, šedé, èervenavé i nafialovìlé a nazelenalé, co¾ je zpùsobené zvìtráváním. Náš prùvodce zpomalil a zvolna zabrzdil, my jsme ho následovaly. Pak vystoupil z auta a pokynul, abychom také vystoupily. Ukazoval smìrem k lávovému valu, cosi vysvìtloval italsky, pomáhal si rukama, abychom mu rozumìly. "Lava nuova" bylo pro mì asi to nejsrozumitelnìjší. Zaèínala jsem tušit, ¾e tu nìkde bude lávový tunel. Tušení nezklamalo. Pøed námi se objevil vchod do jeskynì, který byl celkem nenápadný, tak¾e by se dal snadno pøehlédnout. Bohu¾el baterku nemáme a tak postáváme jen na kraji. Tunel prý je dlouhý témìø jeden kilometr.
Zaferana
Mìsteèko bylo pøed nìkolika lety ohro¾eno blí¾ícím se lávovým proudem, který se témìø zázrakem zastavil nìkolik metrù pøed prvními domy. Zvláštní pohled na vysoké èelo utuhlé lávy a hromad strusky. Neodolám a doslova se hrabu prochladlýma rukama v kamení, které je pøíjemnì vla¾né.... Zaujme nás bìlostná socha Panny Marie, která je podìkováním za záchranu mìsta.
Rozlouèíme se s milým prùvodcem a sjí¾díme dolù k Catanii. Oblaènost slábne, a¾ zmizí úplnì. Šedivý závoj zùstává za námi a v nìm se schovává Etna - hora hor. Nevadí. Ukázala nám svoji deštivou tváø, která byla také krásná. Etno - díky! Tehdy jsem ještì netušila, ¾e Etnu navštívíme ještì jednou. Teï je pøed námi návrat a my se ještì cestou zastavíme v Pompejích, ale to u¾ bude další vyprávìní.
Vulkanolog Haroun Tazief nazval Etnu "knì¾nou" a já jsem ta slova pochopila, kdy¾ jsme vyjí¾dìly z Catanie. Nebe bylo modré. Jenom Etnu jsme zatím nevidìly, proto¾e byla v ml¾ném oparu. Sluneèní paprsky hladily štìdrou krajinu, která se kolem nás rozprostírala... Obilí z polí bylo ji¾ sklizené. Úroda bude letos ještì jedna. Asfaltka stoupá serpentinami velmi mírnì. A my obdivujeme rozsáhlé sady pomeranèovníkù a broskvoní. Všude na stromech jsou obrovské a ji¾ zralé plody. Následují nedozírné terasy vinic, zpevòované èernými lávovými kameny. Sytì zelená barva révy kontrastuje lávì, která je tu všude kolem. I nízké domeèky jsou z èerného kamene... Pokraèujeme dál a dostáváme se do pásma kaštanovníkù, dubù a patrnì i dalších listnáèù, které z auta nedohlédneme, následují bøízy a buky, mezi nimi¾ se postupnì objevuje pásmo borovic, které zvolna øídne a je vystøídáno nízkou vegetací, která nakonec ustupuje popelu a lávì... Pozorujeme plynulý pøechod jednotlivých vegetaèních pásem podle nadmoøské výšky. Místy jsou pøerušena lávovými poli, na nich¾ se znovu uchytávají rostliny, zejména rùzné druhy nízkých bodlákù. Hltáme s Ad¾i tuto krásu a sna¾íme se ka¾dý okam¾ik této cesty vtisknout hluboko do pamìti.
Mìly jsme mo¾nost ochutnávky - bylo to výborné. 