Svátky, nesmíš být sám (!)
aneb – trochu kontroverzní povídání
Kráèím si ¾ivotem, a vyvíjím se.
Netvrdím, ¾e jsem nikdy na nic nezmìnila názor, není to pravda.
Jak mnì ¾ivot tu ráchal v bahnì, tu høál na výsluní, formovalo se mé vnitøní já do mé souèasné podoby, kterou mám ráda.
Nejen zá¾itky mé, ale mých blízkých, známých i kamarádù ze mì èasem vytvarovaly bytost veskrze tolerantní a smíølivou. Dost na tom, co nám ¾ivot sám uchystá za nemilá pøekvapení, není tøeba násobit je vlastním pøièinìním.
Díky všemu dìní v mém ¾ivotì i ¾ivotech jiných chci být sama, a to i ve svátky, kdy se všeobecnì vnímá osamocený èlovìk jako chudák, ubo¾ák, a tím pádem pøedurèený v nejbli¾ší dobì na obìšení se na nejbli¾ším trámu.
Zaèalo to svátky velikonoèními.
Jednoho roku jsem se sama sebe ptala:
„Proè musím být den D pøipravena s pomlázkou, èokoládovými vejci, pamlsky, a nìèím ostrým na zub tìm dospìlým? Jen proto, aby mne párkrát pøetáhli nìèím, co vzdálenì pøipomíná tatar? Pokropili mne levnou voòavkou, vypili, pojedli, odebrali má „podìkování“ ve formì rùzných blbostí, a šli o dùm dál?
Je mnì to zapotøebí?
Není!
Doba, kdy velikonoèní svátky mìly své kouzlo pominula. Jako dìti jsme trávily i tyto svátky na vesnici. Hledaly na zahradì, pod kterým stromem èi keøíkem je ukryt „zajíèek“, tedy nìjaké dobroty, exotické ovoce, které na trhu bìhem roku nebylo, èokoládové figurky. Pøedtím ráno nás pøímo z postele vytáhlo nìkolik párù mu¾ských èi chlapeckých rukou, aby nás poøádnì vymáchali v nejbli¾ší mo¾né vodì, a sna¾ili se zmrskat naše nebohé no¾ièky do fialových pruhù. Veselo bylo, bylo nás hodnì, a všechno bylo milé, patøilo to k svátkùm.
Nejkrásnìjší vzpomínku mám na svého tatínka.
Byly jsme tøi ¾enské, maminka, sestra a já, a on chudák, sám voják v poli.
Nemìli jsme ústøední topení. Topilo se v kamnech, a v koupelnì byl velký plechový válec – kotel, pod kterým se muselo v¾dy poøádnì zatopit, aby byla horká voda do vany.
Tatínek na velikonoce nelenil, vstal ve ètyøi ráno, zatopil pod kotlem, aby voda nebyla ledová, a pak nás jednu po druhé v té teplé lázni vykoupal. Ponoøil. Vyráchal!
Hezká vzpomínka!
Jen¾e jak øíkám, èasem se kouzlo pøemìnilo na otvírání dveøí více èi ménì podroušeným sousedùm èi náhodným známým, jejich dalším napojením alkoholem, rozdávání èokoládových figurek a vajíèek nìkdy zcela neznámým tlupám chlapcù ve vìku do 14ti let – ti starší u¾ chtìli peníze. Ti ještì starší koòak. O vaøených vejcích, namalovaných by» s obrovskou mírou výtvarného nadání, nestál nikdo.
Rozhodla jsem se tedy, ¾e TYTO svátky pro sebe ruším. Všem jsem oznámila, ¾e nedìli i pondìlí velikonoèní trávím na horách. V tyto dny jsem pak zašitá doma trávila s kní¾kou, nebo výjimeènì dobrým televizním programem. Ukusovala jsem svého piškotového beránka, a v koutku duše litovala ty, které navštìvují ji¾ znaènì rozjívení chlapeèci, chlapci i mu¾i, aby si práskli do ¾enský, a ještì za to brali odmìnu.
Postupem èasu pøišel na øadu Silvestr.
Po mnohaletém „hýøení“ a povinném veselení se na rùzných plesech, mejdanech, veèírcích a sešlostech jsem v¾dy dopadla stejnì. Spoleènost se chtìla bavit. Není to pøesné! Spoleènost se musela bavit! A jak je v Èechách i jinde zvykem, k uvolnìní se se pou¾ívalo a pou¾ívá zhusta alkohol.
Kolem desáté hodiny veèerní ji¾ nebylo mo¾né poslouchat kohokoliv, v jedenáct u¾ mluvili buï všichni najednou, nebo nikdo, kdy¾ se alkohol pomíchal a spoleènost byla zvláš» neodolná, mnozí konèili ve stavu jakéhosi spánku tu pod stolem, tu na man¾elských postelích hostitelù, na záchodì, v koupelnì.
Televize hrála v¾dy, ale nikdo ji sledovat nedokázal.
Kdy¾ jsem u¾ po nìkolikáté uklízela prvního ledna mùj byt, který jsem pøedtím uklízela, jeliko¾ mìla pøijít bohatá návštìva, poèítala škody jako rozbité sklenice, politý ubrus, propálenou sedací soupravu èi prostírání cigaretami, fleky od èerveného vína ji¾ nevyèistitelné zrovna na místì, kde to bylo nejvíc vidìt, sna¾ila se odstranit bramborový salát ze záclon, a zapadlé kyselé okurky a oèka za køesly, naštvala jsem se ze stejného dùvodu po druhé.
Nemusím aus gerechnet 31. prosince zpívat, tanèit, a radovat se, proto¾e to je kalendáøem naøízeno. Nemusím chodit na veèírky, plesy, ani nemusím tento èas trávit ve spoleènosti jindy milých, alkoholem však do ne zcela pøijatelné podoby se mìnících lidí.
Je to moje chyba.
Usoudila jsem, jsa zapøisáhlý abstinent, a tak odsouzena v¾dy k pozorování mìnícího se èlovìka v buï fòukající trosku, nebo vulgární jednotku, která sahá, osahává a zprzní vše, co je v jeho dosahu.
Nemusím. Nic nemusím! Opìtovnì jsem oznámila, ¾e na Silvestra odjí¾dím na hory k pøátelùm, abych se vyhnula mnoha pozváním, a» u¾ nìkam, nebo ke mnì – co¾ jsem pokládala za zvláš» vypeèené úskalí.
„Ty jsi sama? To nemyslíš vá¾nì! To¾ to my pøidem, Juro, co? A Klapáèkovi taky!“, a nastala etapa – úklid bytu, pøíprava pohoštìní, tì¾ko odsunuté hosty, úklid, a zlost. Sama na sebe.
I na Silvestra tedy sedím tiše doma. Sama. A ráda! Jen spát nemohu, proto¾e rachejtle a v posledních letech tolik oblíbené ohòostroje mne spolehlivì vzbudí, zároveò se všemi mými zvíøátky.
Tak mám v¾dy dobrou knihu, dobré jídlo, dobré pití, sem tam zkouknu nìco v televizi, a je mnì blaze.
Konstatuji tedy, ¾e samota zvolená, samota chtìná, samota vítaná je eden!
Je mnì líto všech, kdo sami být nechtìjí, a musejí. To je asi smutné. Je tam ale asi nìco špatnì.
Pokud jsem ráda sama se sebou, vím, ¾e mí blízcí mne mají rádi, a nemusí to dokazovat povinnými návštìvami v povinné dny, pokud vím, ¾e oni jsou š»astni a respektují mé rozhodnutí a mou vùli, nemù¾e mnì být smutno!
Vánoce mne zùstávají jako poslední svátky, kdy se scházíme se zbytkem rodiny – babièka pøece jen trvá na tom, aby bylo „všechno jak má být“.
Ptám se však sama sebe – proè to má tak být? Proè se tolik lidí nutí k veselí jen proto, ¾e je urèité datum, proè se tolik lidí pozastavuje nad tím, ¾e je nìkdo sám, a dokonce rád?
Je to pøece o našem vìdomí, svìdomí, chtìní, vnitøní pohodì a smíru se svìtem a tìmi, které milujeme.
Chci všem, kteøí trávili svátky vánoèní neobklopeni obrovskou rodinou, neobklopeni mno¾stvím dárkù a mno¾stvím jídla jen proto, ¾e jsou vánoce, popøát nádherný krásný Nový rok, hodnì lásky nejen ke svým bli¾ním, ale také sama k sobì.
Nebyli jste sami, kdo byli sami, a pøesto sami nebyli!
Byla jsem s vámi!
Dagmar Jarošová
