Druhý den jsem se probudil do nádherného jitra po prùzkumu apartmánu jsem vyšel ven do lod¾ie a teprve jsem ocenil celou parádu hotelu. Èasný podzim svými barvami ještì podtrhl krásy okolní pøírody a výhled, který se skýtal, byl opravdu ú¾asný. Køiš»álovì èistý vzduch umo¾nil dohlédnout a¾ k témìø 20 km vzdálenému letišti. Na okolních vrcholcích kvetly jakési keøe, umìle vytvoøené zahrady, jezírka, potùèky, vodopády, vše s ú¾asným citem pro prostor… no prostì – další šok.
Vrátil jsem se zpátky do pokoje, pustil si televizi a zaèal se vybalovat. Vyzkoušel jsem telefon a zjistil, ¾e si mohu pøímo z hotelu zatelefonovat domù, a tak jsem to udìlal. Man¾elka byla pøekvapená. Já jsem právì vstával, ale doma bylo o dvanáct hodin ménì – veèer.
Pøes obrovskou vzdálenost bylo spojení perfektní, a¾ na jednu malièkost, bylo nutno chvilku poèkat na odpovìï ne¾ slova obìhnou pùlku svìta, rozhovor se tím jaksi kouskoval.
Jednou se mi také stalo, ¾e jsem se dovolal sám sobì. Zøejmì se pøenos nìkde zauzloval a tak jsem slyšel ze sluchátka po nìkolika sekundách prodlevy své vlastní slova: Haló – Haló, kdo je tam – kdo je tam, tady Aleš – tady Aleš, nedìlejte si legraci – nedìlejte si legraci, teprve teï mi to došlo a tak jsem zavìsil. I to patøí k technice.
Docela mi vyhládlo a tak jsem èekal na pøíjezd Jamaguèho.V hotelu samozøejmì byla restaurace, ale po zkušenostech z letištního hotelu jsem nemìl odvahu znova provìtrat svou penì¾enku. Pøijel, posnídali jsme a jeli do práce.
Teï jsem mohl sledovat krajinu, kterou jsme veèer projí¾dìli. Nedá se to srovnat s nièím, co jsem a¾ dosud vidìl. Jiné rostliny, bambusové houští, všudypøítomné bonsaje v miniaturních zahrádkách u domù. I kopce mají jiný tvar ne¾ u nás, navíc kolem cest jsou upraveny betonovým potìrem, aby se nesesouvaly. Silnice mají jiné pøíkopy – betonové, hranaté, hluboké a tak tìsnì u okraje, ¾e jsem nìkolikrát vidìl auto, které po sjetí do pøíkopy vytahovali pomocí jeøábu.
První dojmy z Japonska u¾ jsem vstøebal, a tak jsem koukal jak vypadá ta ménì technická stránka a bì¾ný ¾ivot. A bylo na co.
svými barvami ještì podtrhl krásy okolní pøírody a výhled, který se skýtal, byl opravdu ú¾asný. Køiš»álovì èistý vzduch umo¾nil dohlédnout a¾ k témìø 20 km vzdálenému letišti. Na okolních vrcholcích kvetly jakési keøe, umìle vytvoøené zahrady, jezírka, potùèky, vodopády, vše s ú¾asným citem pro prostor… no prostì – další šok.
zauzloval a tak jsem slyšel ze sluchátka po nìkolika sekundách prodlevy své vlastní slova: Haló – Haló, kdo je tam – kdo je tam, tady Aleš – tady Aleš, nedìlejte si legraci – nedìlejte si legraci, teprve teï mi to došlo a tak jsem zavìsil. I to patøí k technice.