SeniorTip

Biblické příběhy (4)

Starý zákon - ZASLÍBENÁ ZEMĚ

Abram prožil v nové domovině již 24 let, táhlo mu již na devětadevadesátý rok a přál si potomka, který by mohl být počátkem slíbeného národa. Prvého syna Izmaela, od něhož jako od praotce odvozují svůj původ Arabové, povila Abramovi otrokyně. Druhého potomka, který se měl stát pokračovatelem rodu, slíbil praotci sám Bůh, který se Abramovi zjevil v lidské podobě. Stalo se tak v údolí Mamre (Mambre) u Chebrónu (Hebronu). Hospodin přitom uzavřel s Abramem smlouvu, v níž byla mimo jiné dohodnuta obřízka chlapců osmého dne po narození - viditelné to znamení uzavřené smlouvy. Podstatnou částí Hospodinových slov je však tato pasáž: "Já jsem! A toto je má smlouva s tebou ..." (Gn 17,4) Od té chvíle se z Božího příkazu Abramovi začalo říkat Abraham. Bůh svůj slib potomka a rozhojnění národa splnil do roka - Abraham se stal otcem syna Izáka, pravého pokračovatele rodu. Než se však život Abrahamův uzavřel, proběhly ještě dvě velké události: životní zkouška Abrahamovy víry a zkáza Sodomy. Když se Abraham dověděl o chystaném zničení hříšného města, obrátil se na Boha s prosbou, zda by padesát spravedlivých mohlo zachránit Sodomu před zkázou. Tvůrce slíbil, že padesát, ba i čtyřicet, třicet nebo dvacet spravedlivých bude stačit ke zrušení ortelu. Abraham, který se postupným snižováním počtu spravedlivých dostane až k otázce, zda jen deset poctivých občanů odvrátí hrozbu, se dovídá: "Nezahladím je ani kvůli těm deseti." (Gn 18,32)

Avšak ani deset spravedlivých občanů se v Sodomě nenašlo... Abraham však pochopil, že i malá míra dobra může vyvážit nastřádané zlo a že dobré váží mnohem více než špatnost. Z celého města Sodomy byl ovšem vyvolen k záchraně jen Lot a jeho nejbližší. Poslové Hospodina vyvedli v den záhuby Lotovu rodinu daleko za obzor zahalený mraky pustošené obce. Jen žena Lotova, která se naposledy ohlédla, se proměnila v solný sloup. Zachráněný Lot nakonec zhřešil také: zplodil potomstvo s vlastními dcerami. Z jedné větve, od dcery Moáb, vznikne pokolení Moábců, od druhé dcery rod Amónců či Amónovců. Z někdejších pokrevních příbuzných se po čase stanou nepřátelé izraelského lidu a Abrahamovo pokolení, jak uvidíme, s nimi bude mít ještě mnoho co do činění.

Zmiňme se však ještě o druhé události Abrahamova života - o zkoušce poslušnosti. Bůh jednoho dne přikázal Abrahamovi, aby obětoval vlastního milovaného syna Izáka. Tehdy žil Abraham v Beer-šebě (Bersabe), 46 kilometrů na jih od Chebrónu. Kde ke zkoušce došlo, nevíme - někteří znalci Písma se domnívali, že vrškem, na němž měl být obětován Izák, bylo návrší Mórija, vzdálené 80 kilometrů od Bersabe. V tom případě by událost proběhla symbolicky v místech, která v budoucnu přikoupí král David k Jeruzalému, aby zde vyrostl legendární Šalamounův chrám...
Písmo věnuje pozornost především finále zkoušky: Izáka, který nesl na zádech dřevo, doprovází Abraham s ohněm a nožem. V osudném okamžiku zadrží Bůh obětní nůž a konstatuje: "Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." (Gn 22,12)
Bůh se na rozdíl od pohanských božstev této oblasti světa zříká lidských obětí. Jak čteme v knize Geneze, obětoval Abraham nakonec beránka, který uvízl v nedalekém křoví. Místo lidské krve byla tudíž prolita krev obětního zvířete a beránek sám se pro hodně vzdálenou budoucnost stal symbolickým vyjádřením Kristovy oběti pro spásu lidského rodu... Jinak obětování Izáka je jedním z velmi častých a vděčných motivů výtvarného umění - malířského i sochařské výzdoby chrámů.

Abraham zesnul ve 175 letech a syn Izák jej pohřbil na rodinném pozemku východně od Chebrónu. V těchto místech, nad jeskyní machpúelskou (makpelskou), stojí dnes mešita, v níž věřící uctívají nejen památku Abrahama, ale také Sáry, jejich syna Izáka a jeho ženy Rebeky, vnuka Jákoba a pravnuka Josefa a Jákobovy manželky Ley. Ti všichni byli údajně pohřbeni na jednom a témže místě.

Izákova choť Rebeka nám nyní připomene dávné východiště Abrahamova rodu, totiž Haran či Cháran v povodí Eufratu. Tady totiž zůstal Abrahamův bratr Náchor, jeho syn Betúel a vnučka Rebeka. Úlohy prostředníka mezi Izákem a jeho nastávající se ujal Abrahamův správce Eliezer, který se vydal na cestu dlouhou 900 kilometrů. Po čase se vrátil s nevěstou, která pak Izákovi porodila dvojčata - prvorozeného Ezaua a o chvíli mladšího Jákoba či Jakuba.

Prvorozenství v právním smyslu znamenalo dvojnásobný dědický podíl - v našem případě však šlo spíše o prvorozenectví v duchovním smyslu, neboli o pokračování základní větve vyvoleného lidu. Tuto volbu, jak ještě uvidíme, si ve svých rukou ponechával Bůh sám, a bylo tedy zbytečné, že si Jákob, který o tento primát usiloval, zatížil svědomí nečistými intrikami proti vlastnímu bratrovi.
Podívejme se však na průběh dvou epizod, které rozhodovaly o budoucích osudech obou bratří. V první se Ezau vzdal svého zděděného prvorozeneckého práva, ve druhé byl Jákobem připraven i o otcovské požehnání. Především je třeba říci, že matka Rebeka zvýhodňovala spíše pobožného Jákoba než tvrdého lovce Ezaua, který si na oplátku dokázal získat náklonnost otcovu. Ezau sám však doplatil především na vlastní postoj k životnímu poslání: žil pro okamžik a pro okamžité potřeby, a tedy, když mu, hladovému, slíbil Jákob misku čočovice výměnou za postavení prvorozeného syna, Ezau směnu přijal. Sám opustil svá práva, výsady a povinnosti. Protože prvorození patřili Bohu, bylo to totéž, jakoby pohrdal samotným Stvořitelem.

Pak dochází ke druhé epizodě: Otec Izák oslepl a v předtuše blízkého konce vybídl Ezaua k ulovení zvěřiny. Po lovu chtěl svému prvorozenému udělit otcovské požehnání. Ezauovy nepřítomnosti využila ovšem matka Rebeka a bratr Jákob, kteří připravili dvě kůzĺata; Jákob pokrytý kozlečí kůží, aby se podobal na dotek chlupatému Ezauovi, si přitom vyprosil od nevidomého otce požehnání. Ezau, který se vrátil pozdě z lovu, se od otce dozvídá: "Ode všeho jsem pojedl, dříve než jsi přišel. A požehnal jsem mu! A požehnaný také zůstane." (Gen 27,33) Ne náhodou jméno Jákob znamená tolik co "úskočný".

Není divu, že Ezau na vlastního bratra zanevřel - a Jákob ze strachu před pomstou uniká zpátky do Cháranu, k matčinu bratrovi Lábanovi. I Jákob, jako kdysi jeho otec, tu nalézá nevěstu; podmínky, za nichž si dobývá milovanou Ráchel, mu ovšem v mnohém musí připomínat jeho někdejší nepoctivé jednání s vlastním bratrem. Budoucí tchán totiž nechal Jákoba sloužit sedm let - po sedmileté službě mu však místo Ráchel podstrčil druhou dceru, Leu. Teprve odpracováním dalších sedmi let Jákob vyplatil i druhou ženu, Ráchel, a ještě pak zůstal vázán v Lábanových službách celých šest roků.

Jákobova manželství byla ovšem plodná. Zrodili se z nich zakladatelé dvanácti kmenů Izraele. Lea porodila šest synů, jejichž jména byla Rúben, Šimeón, Lévi, Juda, Isachar a Zabulón. Ráchelina otrokyně dala Jákobovi syny Dana a Neftalího, služka Ley zvýšila pak počet synů na deset: porodila ještě Gáda a Ašera. A konečně Ráchel uzavřela počet populárním Josefem a nejmladším Benjamínem. Dvanáct synů a jejich jména vytvořili pak dohromady uzavřené společenství Izraele. Tady bude ovšem na místě říci, že nejvýznamnější větve přivedla na svět přece jen Lea: z rodu Lévi pocházel totiž Mojžíš, největší prorok a tlumočník Zákona. Rod Juda pak spěl k největším vladařům Davidovi a Šalomounovi a na konci řetězu k nejvýznamnějšímu z článků izraelských dějin - ke Kristovi.

Abychom mohli uzavřít kapitolu o Jákobově pobytu v Cháranu, budeme muset dodat, že si Jákob ze stád svého tchána vymínil všechny skvrnité a strakaté jedince; během několika málo let se však stalo strakatým celé stádo, majetek přešel na zetě a Jákob na Boží pokyn opustil zemi svého vyhnanství. "Vyjdi teď hned z této země," (Gn 31,13) přikázal Hospodin a Jákob po dvacetileté zkoušce ve službách tchána zmizel s celou rodinou a se vším majetkem...

Ezau po zprávě o návratu Jákoba vyjel zástupu žen a dětí vstříc. Fakt, že jej na této cestě provázelo 400 mužů, nevěstil pro zástup repatriantů nic dobrého. Jákob se ovšem rozhodl usmířit bratra bohatými dary, které poslal před svým zástupem.

V předvečer setkání zůstal docela sám. V poněkud neobvyklém vidění, k němuž se ještě vrátíme, se mu zdálo, že zápasí se samým Bohem. I když mocný protivník poranil Jákobovi kyčelní kloub, Jákob se nevzdával: "Nepustím tě, dokud mi nepožehnáš." (Gn 32,27) I když pozadí zápasu zůstává dodnes nejasné, zdá se, že jde o obrazné zobrazení boje o víru a boha.

Ne náhodou Bůh Jákobovi právě v této souvislosti sděluje: "Nebudou už tě jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls." (Gn 32,29) Jákobovi ovšem zůstala po zápase stopa v ochromeném kyčelním kloubu. S bratrem Ezauem se Jákob nakonec smířil; z Ezaua však později vzešli Edomité nebo též Idumejci, jedni z velkých nepřátel Izraele. Dávná averze se tedy promítla s neslábnoucí silou do pozdějších věků.

Příště: Josef a jeho bratři

Slavomír Pejčoch-Ravik

Datum	Jméno	Téma
27.04. 18:22	Jitka
27.04. 10:00	Von
27.04. 05:04	zdenekJ

Navigace

Svátek

Klub

Anketa

Statistika

Podporují nás