Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ev¾en,
zítra Martin.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupnì se poznáváme, zvykáme si na sebe a stáváme se pøáteli. Je tak na místì, kdo chce (není podmínkou), pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy, pocity atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.


Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Tentokrát je to pohled neobvyklý...


Pohled... toti¾ pád z okna


Leden bývá takové nanicovaté období. Po vánoèních radovánkách a mimoøádném hodování pøichází vystøízlivìní, pokání, ba dojde i na rùzná nápravná opatøení. Penì¾enka je hubená, postava naopak. Od Vánoc si zapínám sukni nebo kalhoty jenom kdy¾ je na dohled sanitka rychlé pomoci, proto¾e pøi tom musím zatajit dech a hrozí mi udušení. Samozøejmì, ¾e dr¾ím pøísnou dietu, nìkdy i dvì-tøi hodiny. V lednièce mám - pro jistotu - jenom svìtlo. A jak skromnì a opatrnì vcházím do našeho útulného supermarketu! Mají tam kilometry regálù s potravinami, ale ¾ádnou takovou, která by se mi hodila. Mìlo by to být nìco lehkého jako letní vánek, hebkého jako lístek magnólie, pikantního jako vtip pro dospìlé, mìlo by to mít míò kalorií ne¾ kohoutková voda a taky by to mìlo být laciné, z polovice zadarmo, proto¾e jsem v pùli cesty mezi Vánocemi a dùchodem...


Postì¾ovala jsem si na svoji rozpínavost postavy kamarádce Nadi a ta mi poradila:
"Musíš cvièit "jehlièí"!"


Já znám z jógy jenom "lotosový kvìt" a i to jen od vidìní. O cviku "jehlièí" jsem nikdy neslyšela.


"To je jednoduché", povídala Naïa. "Choï po bytì a kde uvidíš jehlièí, tøeba jenom jednu jehlièku, sehni se a zvedni ho. Budeš pøekvapená, jaký to má úèinek na figuru, a ještì víc, kde všude jehlièí najdeš, i kdybys vysávala celý byt desetkrát po sobì..."


Neøíkám, ¾e jsem cvikem zvaným "jehlièí" zhubla. Ale u¾ tolik nemyslím na svoji postavu, spíš pøemýšlím, jak se mohlo dostat jehlièí i do mého památníku z dìtství, který le¾el léta nedotknutý ve spodním šuplíku komody, v krabici, zabalený do prùsvitné folie...

Nic pøíjemného jsem v lednu neza¾ila, jenom samé nepøíjemnosti a tak spìchám, abych se s vámi o nì podìlila.
Tak napøíklad mi zavolal mobilní operátor, aby mi nabídl zmìnu re¾imu. Zøejmì chtìl moje dobro, ale já jsem si ho nechtìla nechat vzít. Marnì mi sliboval výhody, bonusy, slevy, znìlo to, jako ¾e mne budou stravovat, šatit a obouvat a já budu volat a¾ po Hong-Kong úplnì zadarmo...Zùstala jsem neoblomná, proto¾e v Hong-Kongu moc známých nemám a mobil, který mi poslednì prodal v akci, nestojí za nic. Vypadává mu zvuk. Stì¾ovala jsem si na to i synovi, ale ten tuto moji stí¾nost zamítl.
"To není mobilem, babi", øekl hlasitì s pøehnanou artikulací, "to je tvým uchem! Musíš poslouchat levým! Na to daleko lépe slyšíš!"


Trochu se mne to dotklo. My, senioøi, si bez problémù postì¾ujeme, ¾e nám neslou¾í oèi, ale neradi pøiznáváme, ¾e špatnì slyšíme. Jako by poruchy zraku budily soucit, ale zhoršený sluch jenom posmìch.


"Nevím, chlapèe, kdo tì vychoval", odvìtila jsem synovi dùstojnì, "ale moc se s tebou pøi výchovì nenamáhal! A nemusíš na mne køièet, já slyším docela dobøe na obì uši. Øíkám ti, ¾e buï mám špatný mobil, anebo je tu slabý signál!"


Šalvìj lékaøská - neboli Babské ucho

 

Syn se zasmál, pohladil mi levé ucho a odkráèel.


Uplynulo pár dní, všechny byly stejné, podobaly se sobì jako tabletky acylpyrínu. Venku bylo šedohnìdo, teplo, mlhavo, rozbøedle, obèas m¾ilo, obèas padal nìjaký záhadný sliz. Z tepla útulných domovù vycházeli ven jenom zoufalci, pejskaøi a neš»astníci, kteøí jsou v ¾ebøíèku nejbohatších lidí svìta na úplnì spodních áprušlích, tak¾e musejí chodit do práce. Vùkol panovalo absolutní ticho. Lidé, znièeni a vyèerpáni po svátcích jídlem, pitím a pøíbuznými, le¾eli anebo bezmocnì posedávali doma na sedaèkách, køeslech, ba i na postelích... I já jsem se lehce pohodila na válendu a usilovnì jsem pøemýšlela a pøemýšlela...


...a¾ mne vzbudil mobil. Vidìla jsem, ¾e mne volá stará kamarádka Judita. Zvyk je ¾elezná košile, pøitiskla jsem mobil k pravému uchu a slyšela jsem:
" lièkou chvili jenom jsem se oto bal nata nebyl není nic vid hned pøijeï ho sama neune dokto støedis !"
A potom u¾ bylo ticho...


Oblékala jsem se rychlostí hasièe ve slu¾bì, ani jsem neuva¾ovala nad barevným sladìním svého zjevu. Ani Jack Rozparovaè by se ve mnì krve nedoøezal, tak jsem se lekla. Judita toti¾ ráno odmítla mùj návrh jít na procházku po mìstì se zastávkou v èajovnì "Kvìt lotosu", proto¾e prý jí pøinesou pravnuka Jakuba, aby ho trochu pohlídala. Já, samozøejmì, Kubu znám. Je to dvouletý roš»ák, vyrobený z rùzných pohyblivých a pérujících materiálù, pota¾ený hebounkým rù¾ovým sametem. Má daleko víc energie, ne¾ kdy vyrobil Temelín. Kdykoliv je vzhùru, bìhá, køièí, skáèe, poskakuje, mluví mnoha neznámými jazyky, smìje se, pláèe... a mlèí jenom tehdy, kdy¾ mu nacpete nìco dobrého do pusy, anebo kdy¾ ho pøemù¾e spánek. (Mimochodem podotýkám, ¾e Jakuba ještì nikdo nevidìl spát vle¾e: spí v kleèe, ve visu z postele, vsedì s troubícím hasièským autem v rukách... prostì tak, jak ho spánek pøepadne...) Trochu se divím, ¾e Jakuba prababièce pùjèují, ona podle mne nemá na jeho hlídání kvalifikaci. Mìl by ho hlídat krotitel tygrù, dùstojník cizinecké legie, anebo karatista, takový, co má hodnì tìch "danù" a nosí èerný opasek...


Co se tam mohlo stát..?


®e by Kubík spadl a ublí¾il si? Tøeba se Judita nemù¾e dovolat k jeho rodièùm... Urèitì øíkala nìco o doktorovi!


Taxi pøedjelo. Napìchovala jsem se k taxikáøi, udala Juditinu adresu a poprosila: "Nevšímejte si èervenou a pøejeté chodce sbírejte a¾ na zpáteèní cestì, já moc pospíchám!"
Ještì nikdy netrvala cesta tak dlouho, ještì nikdy nebyl výtah v Juditinì paneláku tak pomalý a ne¾ se po zazvonìní otevøely dveøe jejího bytu, pøestalo mi srdce tlouct na dobu nejmíò šesti úderù.


Koneènì stála moje oblíbená stará kamarádka ve dveøích. Vztáhla jsem k ní ruce s výkøikem:
"Drahá kamarádko! Mù¾u ti nìjak pomoct?"
"To je dost, ¾e jdeš!" odvìtila Judita nevrle a ustoupila, abych mohla vejít do pokoje. "Vypadá sice, ¾e mu nic není, ale pùjdeme ho ukázat na støedisko, aby se na nìho doktor podíval!"


Vešla jsem opatrnì do místnosti, kde nebyl nikdo, jenom Juditin kocour, velký jako tygr šavlozubý. Judita je do toho kocoura zamilovaná a pokøtila ho "Miláèek". Prý Miláèek! Mìl by se jmenovat Golem. Anebo Godzilla. Nejlíp Go-go.


Jakub nikde.
"Jenom si obleèu kabát a potom ho strèíme do tašky. Ale dej pozor, on to nemá rád, bude se bránit!" pokraèovala Judita.


"Zešílela ¾alem, ubohá!" blesklo mi hlavou. "Mluví nesmysly! Chce nacpat Jakuba do tašky? "Rozhlédla jsem se po místnosti a hledala pacienta. Nebyla tam ¾ádná stopa po nìjaké tragedii, kdy¾ nepoèítáme havarované letadlo, pøevrácené nákladní auto a trosky vì¾e.


Sebrala jsem všechnu svoji duševní sílu a tiše jsem se zeptala:
"Jakuba u¾ odvezli? Co se mu stalo, bude v poøádku?!
"No, dovol!" urazila se Judita. "Vychovala jsem dvì dìti a pìt vnouèat, snad doká¾u pohlídat pár hodin i pravnuka, aby se mu nic nestalo!... Kdy¾ si pro nìj pøišla máma, ani nechtìl jít domù!"


Cítila jsem, jak na mne zamíøil šlak, jen jen trefit...
"Ale proè jsi mi telefonovala? Myslela jsem, ¾e mìl nìjaký úraz! ®e spadl a nìco se mu stalo!"
"Taky ¾e ano", odpovìdìla Judita udivenì. "V¾dy» jsem ti to vysvìtlila do telefonu! Skoèil sousedce pode mnou na balkon.Ta ¾enská vyvádìla! Prý se lekla ¾e je to terorista. Nebo meteorit. Lidi u¾ jsou z televize úplnì sfamfrnìlí... Budu jí muset upéct ¾loutkové vìneèky...!"

 


Musela jsem si sednout. Tlak jsem mìla - odhadem - 750/430, adrenalin mi tryskal z nadledvinek jako ropa z vrtné vì¾e. Judita se na mne zadívala, napùl soucitnì, napùl otrávenì.
"Víš, on si rád hraje s Natašou a Tamarou, zkouší je obrátit na záda!"


Zøejmì jsem spíš milá, ne¾ bystrá, ale nemìla jsem ani potuchy, o èem si povídáme. Kdo je Nataša, kdo je Tamara?
Trvalo to dlouho, a¾ moc dlouho na moje køehké nervy, ne¾ jsem pochopila, co se stalo.
Kdy¾ si pravoplatná majitelka Jakuba odnesla, Judita pootevøela okno. Kocour Miláèek vyskoèil na parapetní desku, uvidìl na spodním balkonì vlevo sousedèiny ¾elvy Tamaru a Natašu, a rozhodl se je navštívit ve zkráceném øízení, ètyømetrovým skokem. Judita se lekla, kdy¾ Miláèka nevidìla, ale to nebylo nic proti tomu, jak se lekla sousedka, kdy¾ Miláèka uvidìla. Setkaly se na schodišti, došlo k formálnímu pøedání kocoura a bylo to setkání dost nepøíjemné. Judita potom usoudila, ¾e pùjde s Miláèkem na støedisko, aby ho veterináø prohlédl, jestli mu ty škaredé ¾elvy neublí¾ily a zatelefonovala mi. Tvrdila, ¾e všechno dùle¾ité mi do telefonu øekla..!


Zmítaly mnou rùzné pocity. Ulehèení, ¾e je Jakub v poøádku, chu» zaškrtit Juditu obouruè i odhodlání ¾alovat svého mobilního operátora... Ale najednou jsem svým vnitøním sluchem slyšela svého syna, jak mi pøikazuje: "..poslouchej levým uchem, babi, levým..." A já jsem tiskla mobil na svoje pravé ucho, které je více-ménì mimo provoz...! Tak¾e jsem si celou patálii zavinila sama, Judita, Miláèek i mobilní operátor jsou v tom nevinnì! Dobøe vychovaní rodièe mají poslouchat své dìti!

Docela krotce jsem popadla ucho tašky s kocourem a srovnaným krokem jsme vykroèily na cestu k veterinárnímu støedisku.
"Má aspoò dvì kila nadváhy!"zafunìla jsem po chvíli.
"Má, ale neøíkej to pøed ním, on to nerad slyší!" odfunìla Judita.
Pan doktor zjistil, ¾e kocour Miláèek se tìší bájeènému zdraví, jenom Juditì oznámil, ¾e ho pøekrmuje a ¾e musí dvì kila zhubnout. Judita se slzami v oèích slíbila, ¾e ano, ¾e budou hubnout spolu. Potom podala veterináøi bankovku zajímavé barvy a funìly jsme zase zpáteèní cestou domù. Šly jsme témìø mlèky,podle drobných poznámek jsem usoudila, ¾e Judita se chvílemi tìší z Miláèkova zdraví, chvílemi v duchu oplakává ztrátu významné èásti dùchodu. Tak jsme dorazili a¾ k jejich domovu. (Judita, já a ten dareba kocour, kvùli kterému musím napsat mìkké "i"!) Tam jsem pocítila, ¾e pro dnešek bylo dramatických událostí i dobrých skutkù dost, a místo "Na shledanou!" jsem Juditì zarecitovala citát neznámého autora:

"Cílem veteriny je udr¾et koèku pøi zdraví a jejího majitele na mizinì!"

A neèekajíc na odpovìï odešla jsem od tìch dvou do sebe zamilovaných zoufalcù daleko pryè.

 

Text: Blanka Burjanová

Grafika: Václava Arnoštová

Ilustr. foto: Ludmila Holubová

* * *

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 26.01.2014  20:12
 Datum
Jméno
Téma
 26.01.  20:12 Blanka B.
 26.01.  18:31 ZdenekJ milým Gráciím
 26.01.  13:05 TaMil
 26.01.  11:17 janina
 26.01.  10:11 Kvìta
 26.01.  09:16 Inka
 26.01.  09:12 ferbl
 26.01.  09:08 Von
 26.01.  07:24 KarlaA
 26.01.  06:33 Bobo :-)))