Nazítøí nás rozdìlili na dvì skupiny a pøilétnuvší Cessna nás pøesunula do parku Canaima. Kromì letecké taxy jsme zaplatili vstup do parku 35 bolívarù a místní autobus nás odvezl do kempu, kde jsme odlo¾ili všechny vìci kromì fo»ákù a obutí. Další cesta u¾ byla jen v plavkách. Zase jsme se nalodili a místní indián nás odvezl k vodopádùm. Øítící se vodní spousty nám opìt pøipomnìly, ¾e na zemi snad neexistuje nic, co by se dalo srovnat s elementární silou vody. Kdy¾ jsme digitálnì zvìènili vodopády ze všech stran, pøesunuli se ke bøehu a vydali se do d¾ungle. Cílem byly zase vodopády, ale tentokrát jsme je mìli sledovat jaksi zezadu, zpoza skalního pøevisu, pøes nìj¾ padala voda. Asi dvoukilometrová uzouèká cesta d¾unglí dala zabrat speciálnì mnì. Pøelézání koøenù, hledání vhodných kamenù k našlápnutí, cesta do prohlubní a zase nahoru po mokrých kamenech v tropickém horku a vlhku mnì pøece jen trvala trochu déle ne¾ omladinì, která tvoøila jádro party. Kdy¾ se však proflákl mùj vìk, mnozí se na obtí¾ných místech zastavili, aby mi podali ruku èi poskytli oporu a skupina se zastavila, abych ji mohl dostihnout. Pøiznávám, ¾e jsem chvílemi uva¾oval, zda to z mé strany nebylo bláznovství pustit se na takovýto výlet. Ale vydr¾el jsem, dokonce i vtipkoval a zpo¾dìní na zpáteèní cestì vysvìtlil neodolatelnou mo¾ností vyu¾ít intimity d¾ungle s krásnou prùvodkyní Oxanou, která mì neopouštìla.
Kdy¾ jsme dorazili pøed vodopády, ulo¾ili jsme fotoaparáty do igelitového pytle a boty ponechali na místì. Jen v pono¾kách, to prý tolik neklou¾e, jsme se vydali po kluzkých mokrých kamenech dál. Proudy vody houstly a sprcha se stávala a¾ masá¾í. Pøes nejnebezpeènìjší místo nás Alvaro pøevádìl za ruku, proud byl dost silný a nebylo vidìt na krok. To bylo naštìstí jen nìkolik metrù. Staèilo by prý jen o trochu málo víc vody a pøejít by se u¾ vùbec nedalo. Odmìnou nám byl pobyt na skalách za vodopádem, fotky a výhled na øeku. Zchlazení ve skalní rozsedlinì naplnìné protékající vodou mì postavilo na nohy a pøipravilo na zpáteèní cestu.
Znovu jsme se pøeplavili na lodi s indiánem u motoru na zádi a vynutili si alespoò pìtiminutové vykoupání. Alvaro byl kupodivu trochu nervózní, snad aby nás proud nestrhl èi abychom stihli obìd a odlet. V kempu jsme zasedli k pozdnímu obìdu. Moc jsem toho nepozøel, v ¾aludku jsem poci»oval nepøíjemné tlaky. To jsem ještì netušil, ¾e mì, a nejen mì, navzdory práškùm budou potí¾e trápit ještì dalších pìt dní.
Do Cessny u¾ jsme nastupovali jako ostøílení cestovatelé. Ta se s námi vznesla a u¾ po nìkolika minutách jsme mohli z oken popatøit slavné tepuís, stolové hory, které zùstaly z pravìku, aè krajina kolem se propadla o stovky a¾ tisíce metrù. Mnohé vrcholy jsou dodnes nepøístupné a neprobádané, do urèité oblasti na hranici s Brazílií není vùbec nikomu povolen pøístup a zastavena byla i stavba dálnice protínající oblast. Nedá se vylouèit, ¾e na vrcholcích pøe¾ívají tvorové, kteøí jinde u¾ dávno vyhynuli. Indiáni o tom vìdí své.
Zahlédli jsme i Andìlský vodopád Salto Angel, ale pouze jeho horní èást, proto¾e letadlo letìlo dost vysoko. Bylo pozdní odpoledne, èást údolí u¾ byla ve stínu, sestup do ni¾ší hladiny byl mo¾ná nebezpeèný. Prostì letadélko se posléze otoèilo a zamíøilo na St. Margaritu, kam jsme dorazili za pokroèilého soumraku. Po fanfárách, které o Andìlském vodopádu vytrubovaly prospekty, to bylo trochu zklamání, ale den byl natolik nároèný, ¾e to snadno pøebolelo.
Na letišti nás èekal autobus a nový prùvodce. Ukázalo se, ¾e témìø ka¾dý pár z naší desítky bydlí v jiném hotelu na jiném konci, a tak rozvá¾ení trvalo ponìkud déle. V hotelu nás ji¾ èekala po pøíletu odlo¾ená hlavní zavazadla, poèítali s námi. Nastal nepøíjemný zádrhel, kdy¾ jsem nebyl schopen nalézt voucher, poukaz na slu¾by. Dodnes nevím, zda jsem jej ztratil, èi zda mi vùbec byl vydán, nepamatuji, ¾e bych jej kdy mìl v ruce. Naštìstí v recepci z toho nedìlali ¾ádné štráchesy, okrou¾kovali si mì a dali mi klíè od pokoje s jihoamerickým maòána (zítra). Kufry nám donesli a¾ na pokoj a my se museli donutit jít vùbec na veèeøi.
u¾ byla jen v plavkách. Zase jsme se nalodili a místní indián nás odvezl k vodopádùm. Øítící se vodní spousty nám opìt pøipomnìly, ¾e na zemi snad neexistuje nic, co by se dalo srovnat s elementární silou vody. Kdy¾ jsme digitálnì zvìènili vodopády ze všech stran, pøesunuli se ke bøehu a vydali se do d¾ungle. Cílem byly zase vodopády, ale tentokrát jsme je mìli sledovat jaksi zezadu, zpoza skalního pøevisu, pøes nìj¾ padala voda. Asi dvoukilometrová uzouèká cesta d¾unglí dala zabrat speciálnì mnì. Pøelézání koøenù, hledání vhodných kamenù k našlápnutí, cesta do prohlubní a zase nahoru po mokrých kamenech v tropickém horku a vlhku mnì pøece jen trvala trochu déle ne¾ omladinì, která tvoøila jádro party. Kdy¾ se však proflákl mùj vìk, mnozí se na obtí¾ných místech zastavili, aby mi podali ruku èi poskytli oporu a skupina se zastavila, abych ji mohl dostihnout. Pøiznávám, ¾e jsem chvílemi uva¾oval, zda to z mé strany nebylo bláznovství pustit se na takovýto výlet. Ale vydr¾el jsem, dokonce i vtipkoval a zpo¾dìní na zpáteèní cestì vysvìtlil neodolatelnou mo¾ností vyu¾ít intimity d¾ungle s krásnou prùvodkyní Oxanou, která mì neopouštìla.