Fontaine-de-Vaucluse dostalo jméno po mohutném prameni, který tryská na kraji soutìsky, kde øeka Sorgue konèí svou pou» podzemím a vystupuje na povrch. Na námìstíèku, kde nás autobus vysypal a kde tedy zaèíná naše pìší putování za pramenem, je u¾ Sorgue docela velká øeka, která rozhodnì není klidná. Naopak! Øítí se pøes balvany i mezi nimi a hukot, který její cestu provází, napovídá, ¾e její proud je velmi silný. Okam¾itì nás upoutá její barva. Øeka Sorgue má nádhernou prùzraènou smaragdovì zelenou vodu. Tak krásnou vodu jsem snad ještì nevidìla! Cesta nás vede proti proudu øeky. K prameni prý je to asi dva kilometry. Volíme ze dvou mo¾ných cest tu, která èásteènì vede jakousi krytou pasá¾í, a tak procházíme kolem obchùdkù se suvenýry, sklem, kolem malých výstavních síní, v nich¾ na obrazech èervenì a fialovì záøí to, co je pro Provenci tak typické: vlèí máky a levandulová pole. Na konci oné pasá¾e nacházíme to, kvùli èemu jsme si tuto cestu zvolili. Je to zrekonstruovaná výrobna ruèního papíru. Stála zde nepøetr¾itì od roku 1522 do roku 1968. Nyní se vrátila na své místo a je vyhledávanou turistickou atrakcí.V pøilehlém obchodì je mo¾no si koupit výrobky z ruèního papíru. Mne okouzlila stínidla na stolní lampy s typickým kvìtinovým vzorem.
Za papírnou u¾ cesta vychází na otevøené prostranství. Na kamenité lesní cestì vedoucí mírnì do vrchu je sice hodnì ¾ivo, ale je to cesta pøíjemná. Na jednom místì nám pamìtní deska pøipomíná, ¾e jsme v místech, kde v létech 1337 - 1353 ¾il italský renesanèní básník Francesco Petrarca. Tady psal sonety, jimi¾ zajistil nesmrtelnost své velké lásce Lauøe. Jdu pomalu, kochám se pohledem na nádhernou divokou øeku, obèas se leknu, kdy¾ zjistím, ¾e mùj mu¾ s kamerou zase nìkam zmizel, ale vzápìtí se uklidním, proto¾e ho uvidím, jak dole u vody hledá ty nejlepší zábìry pro kameru. Koneènì pøicházíme na místo, kde soutìska zaèíná a já nemohu uvìøit svým oèím! Nìkolik oèitých svìdkù mi tvrdilo, ¾e se pùjdeme podívat „na nic“, proto¾e pramen je ukrytý hluboko v jeskyni. Jen¾e my místo jeskynì vidíme vysokou zelenou hladinu jezírka. Tak vysokou, ¾e vyhlídková plošina je sotva dva metry nad hladinou. I náš prùvodce tvrdí, ¾e v této podobì pramen ještì nevidìl. Prý dùsledek deš»ù, které pøedcházely našemu pøíjezdu…
Jezírko je nesmírnì hluboké i v období sucha. Dlouho se vùbec nedaøilo jeho hloubku zmìøit. A¾ v dobì nedávné dálkovì øízená ponorka namìøila hloubku 315m. Nemohu se pohledu na nádhernì zbarvenou vodu nasytit, ale je potøeba se pomalu vydat nazpìt a vyhledat místo, kde bychom se naobìdvali.Vítìzí nevelká restaurace, její¾ døevìná terasa, na ní¾ se usazujeme ke stolku, je sotva metr nad vodou. A tak aby byl i pokrm stylový, objednáváme si filet z lososa s bylinkovým máslem. Øeka, hospùdka ani obìd nemají chybu, mù¾ete se tedy divit, ¾e se nám toto místo nechce opouštìt?
Ale autobus u¾ èeká, aby nás zavezl za dalšími zajímavostmi dnešního dne.
pramenem, je u¾ Sorgue docela velká øeka, která rozhodnì není klidná. Naopak! Øítí se pøes balvany i mezi nimi a hukot, který její cestu provází, napovídá, ¾e její proud je velmi silný. Okam¾itì nás upoutá její barva. Øeka Sorgue má nádhernou prùzraènou smaragdovì zelenou vodu. Tak krásnou vodu jsem snad ještì nevidìla! Cesta nás vede proti proudu øeky. K prameni prý je to asi dva kilometry. Volíme ze dvou mo¾ných cest tu, která èásteènì vede jakousi krytou pasá¾í, a tak procházíme kolem obchùdkù se suvenýry, sklem, kolem malých výstavních síní, v nich¾ na obrazech èervenì a fialovì záøí to, co je pro Provenci tak typické: vlèí máky a levandulová pole. Na konci oné pasá¾e nacházíme to, kvùli èemu jsme si tuto cestu zvolili. Je to zrekonstruovaná výrobna ruèního papíru. Stála zde nepøetr¾itì od roku 1522 do roku 1968. Nyní se vrátila na své místo a je vyhledávanou turistickou atrakcí.V pøilehlém obchodì je mo¾no si koupit výrobky z ruèního papíru. Mne okouzlila stínidla na stolní lampy s typickým kvìtinovým vzorem.
Za papírnou u¾ cesta vychází na otevøené prostranství. Na kamenité lesní cestì vedoucí mírnì do vrchu je sice hodnì ¾ivo, ale je to cesta pøíjemná. Na jednom místì nám pamìtní deska pøipomíná, ¾e jsme v místech, kde v létech 1337 - 1353 ¾il italský renesanèní básník Francesco Petrarca. Tady psal sonety, jimi¾ zajistil nesmrtelnost své velké lásce Lauøe. Jdu pomalu, kochám se pohledem na nádhernou divokou øeku, obèas se leknu, kdy¾ zjistím, ¾e mùj mu¾ s kamerou zase nìkam zmizel, ale vzápìtí se uklidním, proto¾e ho uvidím, jak dole u vody hledá ty nejlepší zábìry pro kameru. Koneènì pøicházíme na místo, kde soutìska zaèíná a já nemohu uvìøit svým oèím! Nìkolik oèitých svìdkù mi tvrdilo, ¾e se pùjdeme podívat „na nic“, proto¾e pramen je ukrytý hluboko v jeskyni. Jen¾e my místo jeskynì vidíme vysokou zelenou hladinu jezírka. 
Tak vysokou, ¾e vyhlídková plošina je sotva dva metry nad hladinou. I náš prùvodce tvrdí, ¾e v této podobì pramen ještì nevidìl. Prý dùsledek deš»ù, které pøedcházely našemu pøíjezdu…