Jižní Turecko - 2

Třetí den pobytu odjíždíme po bohaté snídani z hotelu ve Fethiye, kouzelného městečka s krásným malebným přístavem, nacházející se na pobřeží Egejského moře do Dalyan, malé rekreační vesnice, asi 80 km vzdálené. Na pobřeží, kolem kterého projíždíme, se nacházejí skutečně nádherné pláže, které se pozvolna svažují do překrásně modrého moře. Cestou máme, jako vždy, několik zastávek, na fotografování a toaletu. Náš turecký průvodce Bűlant, hovořící německy, s významných pohledem na hodinky udával čas návratu do autobusu.
18 a půl minuty například! Vždy se nám podařilo pár vteřin usmlouvat.

Turci vůbec rádi smlouvají. Na bazarech, které jsme navštívili jsme to zkoušeli, zprvu nedůvěřivě, ale pak jsme se v tom zdokonalili. Na jedné se zastávek fotíme čápy, kterých je tu bezpočet, na dalších pohledy na moře s ostrovy . Cesta je lemovaná pohořím Taurus, jehož skály berou dech. Zahlédli jsme i několik stanů, ve kterých žijí nomádi, tento polokočovný způsob života je v Turecku vlastní už jen malé skupince obyvatel.
Po zániku osmanské říše v roce 1923, byla založena Turecká republika Kemalem Atatűrkem, který zavedl reformy s dalekosáhlými důsledky. Zavedl i povinnou školní docházku, do školy musí chodit i děti nomádů. Tam poznají jiný způsob života a k tomu kočovnému se už nevrací. V autobuse jsem seděla poblíž průvodce, tak jsem ho mohla vyptávat, Anneta, překladatelka, tlumočila.
O politice se Bűlant bavit nechtěl. Jen poznamenal, že z ní není zrovna nadšen. O životní úrovni se vyjádřil kladně, i když průměrný plat Turků je kolem 200-300 €. Vyjádřil obavy ze vstupu do EU, pak už prý se jim nebude dobře žít. Obyvatelstvo se v té části Turecka, kterou jsme projížděli, živí převážně zemědělstvím a turistickým ruchem. Do důchodu se odchází po 25. letech práce, ale i tam vláda přitvrzuje. Zdálo se nám to brzy, ale průměrný věk Turků je mnohem nižší než u nás. Kemal Atatűrk mimo jiné zakázal i mnohoženství, rozvody jsou povoleny. Ženy nesmí být v obličeji zahaleny, ale šátek nosit mohou. Děti chodí do škol v jednotných uniformách, které jim musí pořizovat rodiče.

Na nejkrásnější a nejznámější pláž v okolí městečka Dalyan, Iztuzu, kam klade svá vajíčka ohrožený druh želv karety obecné, se dostáváme člunem. Pluli jsme široce rozvětvenou říční deltou hustě porostlou rákosím. Cestou jsme spatřili královské skalní hrobky, staré asi 2500 let. Jsou vytesány ve velké skále, těla se spouštěla dolů po laně. Duchové mrtvých z hrobek dávno unikli okny ven. V Turecku není zavedena kremace, mrtví se pohřbívají hlouběji do země a to bez rakve. Hřbitovy nevypadají jako u nás, hroby jsou označeny kameny a zarůstají trávou. Důraz se klade na duchovní spojení s mrtvými, ne na vnější okázalost .

V říční deltě žije modrý krab, viděli jsme rybáře, kteří se živí jeho lovem, nabízeli nám čerstvé úlovky. Bohužel nepochodili, jídla jsme měli hojnost, takže jsme lákavé nabídce snadno odolali. Na pláži Iztuzu jsme sice želvy karety neviděli, bylo už na ně pozdě, ale zato jsme tam měli zhruba dvouhodinovou přestávku, kterou jsme využili na vykoupání v moři, a sbírání mušliček.
Ani se nám odtamtud nechtělo. Ale čas byl neúprosný, náš člun čekal. Po obědě v Daylan jsme pokračovali autobusy dál do Kusadasi, kde byl náš příští nocleh.
Cestou jsme odbočili do nějaké vesnice v horách velmi strmou cestou, která vedla mezi plantážemi olivovníku. Tam jsme navštívili orientální bazar, kde jsme nakoupili suvenýry levněji než později v Antalyi, krásně jsme při tom smlouvali. V hotelu Marbel v Kusadasi jsme nocovali dvě noci. Večer, po vydatné večeři, jsme strávili procházkou nebo posezením u hotelového bazénu . Příští den nás čekala prohlídka Efezu,( Ephesus) na kterou jsem se zvlášť těšila.

Marta Heraltová

Další foto najdete zde