Pamìtníci, vzpomínejte!Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Podnìt ke vzniku této rubriky dal Karel (kmet), který mi napsal: Píši Ti z jiného dùvodu. V našem kraji jsem se narodil, mezi zdejšími Nìmci strávil i celou dobu války a tím mám nikdy nepøerušované kontakty k nim. V posledním roce jsem pro jednu zdejší agenturu pøelo¾il asi 250 stránek osobních vzpomínek našich Nìmcù na období od tøicátých let a¾ do poslední doby. Teï nìjak nejsou prostøedky uvedené vzpomínky vydat kni¾nì, snad budou vycházet na pokraèování v mìstských novinách. Snad jen dvì nezní èeským uším dobøe, jsou takové nìmecko-nacionalistické. Jinak opravdu je vše lidské. Mezi vzpomínkami jsou i velmi úsmìvné èi pøekvapující. Kdyby Ti nìkdy chybìla náplò, dej mi vìdìt.
Náplò sice nechybí, pøesto se teï s námi do jednoho „pøíbìhu“ pøeneste…
Ludmila Holubová
Hubertova poslední cesta
Ze vzpomínek Manfreda Peukera z Broumova
Znám ji z vyprávìní otce. Nechci tvrdit, ¾e se vše událo pøesnì tak, ale ten pøíbìh urèitì nebyl vycucán z prstù. A tak proè bych nemìl, pieta sem, pieta tam, nìco, co má dle mého posouzení svou vyprávìèskou hodnotu, svìøit ostatním.
Zemøel jistý Hubert z Broumova, Horního Poøíèí. Byl starým mládencem, ¾il úplnì sám a mìl jen vzdálené pøíbuzenstvo. Za to mìl ale hodnì pøátel, hlavnì mezi stálými hosty místních hospod. V jednom se však podstatnì lišil od ostatních broumovských spoluobèanù. Byl volnomyšlenkáøem, nevìøil tedy na zmrtvýchvstání, ani na ¾ivot vìèný.
Stalo se, ¾e jeho pøátelé i ostatní stejného smýšlení pøekvapila zpráva o náhlém úmrtí tohoto jinak tak veselého a v nejlepšího létech jsoucího spoluobèana. Vìtšina volnomyšlenkáøù ji¾ tehdy dávala pøednost pohøbu ¾ehem a toto bylo rovnì¾ pøáním pana Huberta. V Broumovì však krematorium nebylo, nejbli¾ší se nacházelo a¾ v Trutnovì. Tak¾e poslední cesta na tomto svìtì našeho Huberta mìla vést tam.
Lidé z jeho okolí mu však chtìli pøipravit dùstojné rozlouèení s jim tak milovaným mìsteèkem a krajem, a tak povìøili známé pohøebnictví Wilhelma Knauera organizací rozlouèení a pøevozem. Vše se dùkladnì pøipravilo.
Pan Knauer, jako v¾dy pøi takových pøíle¾itostech obléknut do èerného vycházkového kabátu a cylindru, nechal rakev dùstojnì ustavit a vyzdobit na nádra¾í, smuteèní spoleènost stála tiše a vá¾nì v pùlkruhu okolo rakve, pøipravené na poslední cestu Huberta. Mlèky a dùstojnì se èekalo na smuteèního øeèníka objednaného pro tuto pøíle¾itost z øad volnomyšlenkáøù. Pøijel ji¾ pøed hodinou z Trutnova a narychlo se posiloval v nádra¾ní restauraci. Takové obøady byly pro nìj vìcí pouhé rutiny a jeho, nebo¾tíka vzpomínající, rozluèkový projev byl takový všeobecný, nic neøíkající a dal se v¾dy pøizpùsobit ka¾dému pohøbu. Jedinou dùle¾itou informací, kterou øeèník v¾dy potøeboval bylo jméno zemøelého.
Kdy¾ se koneènì smuteèní øeèník objevil na nástupišti, došel dùstojným krokem k panu Knauerovi. Teï je na místì pøipomenout, ¾e pan Knauer byl silnì nahluchlý. Smuteèní øeèník z Trutnova se pana Knauera tichým hlasem zeptal: “Jak se jmenoval zemøelý?“ Majitel pohøebnictví mu nerozumìl jediného slova a pouze pøedpokládal, ¾e se mu øeèník pøestavil. „Wilhelm Knauer,“ øekl majitel pohøebnictví, pøedstavil se a pøátelsky mu podal ruku. 
Po té se pøicestovalý øeèník postavil pøed smuteèní shromá¾dìní a slavnostním hlasem zapoèal: “Louèíme se zde s našim milým spolubratrem Wilhelmem Knauerem ……..!“
Všichni pøítomní najednou udivenì rozevøeli své pøedtím pøivøené a sklopené oèi a probrali se ze svého smuteèního uva¾ování. Lehce do sebe dloubali lokty a tìkání oèí pøešlo v poškubávání rameny. Èím èastìji øeèník vyslovoval jméno Wilhelma Knauera, tím více se stupòovalo všeobecné veselí následkem nezvyklé situace. Bez jediného slova pøítomných došlo k vzájemné dohodì, ¾e øeèník nebude pøerušován, ani opravován. Zaprvé ho chtìli ušetøit trapnosti a zadruhé si všichni chtìli vychutnat nastalé a¾ do konce.
Pouze jeden se tváøil ve své vznešeností naprosto vá¾nì - Wilhelm Knauer. Stál šikmo za øeèníkem a nerozumìl jedinému slovu. Pouze z mno¾ství kapesníkù v rukou smuteèních hostù utírajících si uslzené oèi mohl on pøepokládat, ¾e ze slov smuteèního øeèníka všem puká srdce. S jistou nedoèkavostí všichni èekali na další vyslovení jména a radìji ji¾ své oblièeje schovávali za kapesníky.
Netrpìlivì èekající strojvedoucí, nervózní ze zpo¾ïujícího se a k odjezdu pøipraveného vlaku celý obøad ukonèil ostrým hvizdem píš»aly lokomotivy. A tak smuteèní øeèník uzavøel svùj projev slovy: “Milý Wilhelme Knauere vydej se na cestu, nikdy na Tebe nezapomeneme!“. Všem rychle stiskl ruce a spìšnì nastoupil do vlaku. Rakev s ostatky Huberta byla urychlenì nalo¾ena do zavazadlového vagónu a vlak s hlasitým supìním odjel. S velikou dùstojností øeèník zamával smuteèným hostù z okna vlaku svým kloboukem a oni opìtovali máváním rukou.
Teprve kdy¾ se v dáli ztrácela koncová èervená svìtla vlaku, vypuklo shromá¾dìní v osvobozující smích. Dokonce smuteèní hostina v hostinci „U Wittichù“ prý byla velmi veselá a protáhla se do pozdních hodin. Hubertovi pøátelé, pak ji¾ øádnì rozveselení, jen litovali, ¾e tu legraci nemohl za¾ít samotný Hubert. Prý by se byl usmál k smrti.
Z nìmèiny pøelo¾il Karel Bùna
