Paradoxy češtiny

eština je krásný a bohatě květnatý slovanský jazyk, dle názoru většiny cizinců jeden z nejtěžších. Škodolibě by se dalo utrousit, že alespoň tak si může malý národ vyrovnat účty s těmi národy velkými. Pro všechny Čechy, Moravany, Slezany, Češky, Moravanky, Slezanky a také Češata, Moravaňata a Slezata je navíc jazykem mateřským a doufejme, že i často otcovským.

Odhaduje se, že existuje více než 250 000 českých slov a paradoxy v nich nacházíme opravdu přemnoho. Jedním z největších nešvarů našeho rodného jazyka však je jeho nesmírná nesystematičnost. Začíná hned tím, že pro něj používáme jediný termín – mateřština a zcela byla zavržena nabízející se otečtina! Možná že už hodně dávno vystrkovaly první růžky feministky. Přitom se zcela paradoxně podobný termín – otčina - někdy užívá pro naši matku vlast! Ale asi to bude tím, že pouze matka je jistá, otec pak často nejistý. A když už jsme se dotkli rodinných vztahů, je jistě zajímavé, že sice máme macechu a otčíma, ale o pokolení zpět nemáme bacechu ani babcechu, děčíma ani dědčíma. No a o rodinných vztazích také něco vypovídá, že vlastně nepoužíváme termíny tchánek a tcháneček, natož pak tchýnička!

Abychom se ale nezamotali do rodinných problémů, obraťme svou pozornost jinam.
Už podle Bible stvořil Bůh nejprve Adama a z jeho žebra pak Evu. A tak jistě právě proto tvoří čeština různá podstatná jména ženského rodu příponami k základu jmen rodu mužského. I zde ale nacházíme, celou řadu problematické tvorby a různé paradoxy. Jedná se zejména o případy slov, která pojmenovávají ženská povolání a pak také u příslušnic něžného pohlaví jednotlivých národů. Posuďte prosím sami, jak čeština nakládá s příponami –a, –ka, -yně, -ovka, -ice, -ička. Jistě jsou v pořádku dvojice lékař- lékařka, kuchař – kuchařka, ale což takhle pradlen – pradlena, nebo švadlen – švadlena? Vždyť zde ty „mužské tvary“ jsou vlastně druhé pády čísla množného jejich ženských protějšků!

Velmi zajímavé pak je, že náš počítač často ty odvozeniny zavrhuje tím, že nám je podtrhává! Podívejme se, jak si ten náš výtvor techniky poradil s dalšími možnými příponami. Četník – četnice, ale nikoli četnička, podobně číšník – číšnice, ale ne číšnička. Samozřejmě ale platí nosič – nosička i nosnice! Zde je navíc třeba upozornit, že tato slova nejsou odvozena od nosu, nebo ano? Zajímavé možnosti nastávají v případech vědec, učenec, strážce a honec. Máme vědce a vědkyni, ale nemáme vědku, a to snad proto, že by to připomínalo spojení štětec – štětka! Herec zní sice podobně jako vědec, jeho ženský protějšek však není ani herkyně ani herka, ale herečka, i když opět herka počítač zmátla a on ji přijal, ovšem zřejmě jako ošuntělého koníka či staré auto.

Máme ale učenkyni i učenku, i když ta druhá je odvozena od učně, máme strážce i strážkyni a ne strážku. Ale pozor, od honce nemáme ani honkyni, ani honku, ještě tak možná samohonku, a podle počítače dokonce nemáme ani honačku, ačkoliv v podvědomí bychom ji přijali a honáka počítač samozřejmě bere! Pozoruhodné jsou pak i další dvojice: vědma – vědmák, nebo vševěd – vševědka, vše počítačem přijatelné! Čeština si pak vůbec nedovolila utvořit ženský rod od slov jako je potomek, jedinec či šašek, ačkoliv by bylo jistě hezké, kdybychom měli i potomku, jedinku, šašici nebo šaškovou, i když počítač, opět ze známých „pádových“ důvodů, tu podtrhl a odvrhl pouze šačici a jedinku.

A nyní příslušnice jednotlivých národů. Přípony stejné, ale připínané trochu bez ladu a skladu. Zde jsme na velkých rozpacích jak se to vlastně tvořilo. Nejčastější příponou je jistě –ka: Fin – Finka, Nor – Norka, Čech – Češka, Němec – Němka, Polák - Polka a tak dále, ale nikoliv Žid – Židka, ač ji počítač nezavrhl! Zdálo by se, že Řek vyžaduje Řečku a Turek pak Turku, či Turečku, a přitom máme pouze Řekyni a Turkyni. No a Němkyně na rozdíl od Němky zní dosti pejorativně a Čechyně by snad neřekl nikdo, i když počítači se líbí! Ano – to jsou paradoxy! Zajímavé také jistě je, že se může říkat Polka i Polačka a Slovenka i Slovačka. Také by se zdálo, že podle vzoru Žid – Židovka by se mohlo postupovat i v některých dalších třípísmenných názvech příslušníků různých národů. Pak bychom mohli mít třeba: Finovku, Norovku nebo Rusovku a také Irovku. Ale – neujalo se a tak to nechejme koňovi, ten má větší hlavu!

Zajímavé patálie přinášejí i některé předpony. Podívejme se tedy nakonec na několik velmi zajímavých významů a aplikací některých českých slov, úsloví a sousloví. Tak třeba hned toto poslední slovo a jemu podobná, jako sousoší, souhvězdí a další, samozřejmě znamenají skupinu nebo určitou množinu slov, soch anebo hvězd. A naskýtá se známá mužská poťouchlost, tedy že množina žen znamená soužení a nevím, zda existuje soumuží! Dále – družstvo mužů je, jak známo, mužstvo, ale bohužel málokdo použije termínu ženstvo u sportovního družstva žen. Podobně je zajímavé, že muž se ožení, ale žena se neomuží, nýbrž se vdá. Tím se jedna, ta lepší polovina lidstva dostane pod čepec a ta druhá, horší - do chomoutu. No – oběma polovinám to patří! Korektní pánsko-dámské vztahy pak také narušují některé úzusy. Tak třeba máme panství a nikoliv dámství, máme panování a ne dámování, a dokonce prý jsme pouze pány tvorstva a na dámy tvorstva se bohužel zapomíná!

Paradoxů češtiny je samozřejmě celá řada habadějů, že by to dalo na celou knížečku. Dokonce ji mám schovanou - ne v šuplíku, ale na flešce…

Vladimír Vondráček

* * *

Zobrazit všechny články autora