Teze o Václavu Hankovi

jako tvůrci Rukopisu královédvorského (RK) je velmi nepravděpodobná, nadále neudržitelná, a po skutečném autorovi RK bude tedy třeba i nadále pátrat

To jsou poslední slova rozsáhlé studie Lubomíra Sršně „Příspěvky k poznání osobnosti Václava Hanky“, která vyšla letos ve Sborníku Národního muzea v Praze, řada A – Historie v číslech 1 až 4. Nejsem povolán, abych hodnotil tuto práci, jež je výsledkem desítky let trvajícího autorova pečlivého studia, a tak dovolte z hlediska novinářského volněji uvést a komentovat jeho myšlenky.

Už v úvodu uvádí, že Václav Hanka je pro nás i dnes, téměř půldruhého století od jeho smrti, člověkem záhadným, a pokusy o jeho zhodnocení jsou stále značně rozporuplné nebo přinejmenším rozpačité. Moderní věda mu již dokázala spoustu závažných prohřešků, které jsou z hlediska etiky vědecké práce neodpustitelné, v encyklopediích a populárnějších pracích bývá běžně uváděn jako odstrašující případ falzátora, byť pracujícího bona fide a ve prospěch slabého a obtížně se rodícího se národa. Ze školy si vzpomeneme, že bývá označován za tvůrce či spolutvůrce Rukopisů královédvorského a zelenohorského (RKZ). Ale jak připomíná Lubomír Sršeň, jen málokdy je v jeho případě ctěna presumpce neviny a jen málokteří dovedou objektivně přiznat, že přes mnohé indicie nám zatím chybí jediný jasný důkaz toho, že se Hanka na zhotovení RK či RZ skutečně podílel.

Jedna kapitola je věnována charakteristice Václava Hanky, jeho schopnostem, vzhledu a povaze (tady je na dokreslení citát Havlíčkova epigramu „Karle, již těch hádek nech,"/ povídala Fanka, / „buďsi Slovan nebo Čech,/ jen když nejsi Hanka!“) . Zaujme i poznámka o nebývalé Hankově popularitě – v jeho pohřebním průvodu, který prošel Prahou 15. ledna 1861 od budovy Muzea Na Příkopě na Vyšehrad, se sešlo údajně 50 tisíc lidí.

Neskutečně podrobná a dokladovaná je ikonografická část studie. Pár příkladů: V Schulzových sadech ve Dvoře Králové nad Labem měli Hankovu bustu, práci Antonína Wagnera, odhalenou 28. září 1867 u příležitosti 50. výročí Hankova nálezu rukopisných zlomků ve věži děkanského kostela. Ta byla v roce 2005 z obavy před odcizením deponována v tamním městském muzeu a nahrazena odlitkem patinovaného výdusku z umělé hmoty z roku 2006, prací Jaroslava Černého.

Dejme do souvislostí, proč ta výměna – tři roky předtím byla v Rychnově nad Kněžnou ukradena bronzová busta Otmara Vaňorného, překladatele z řečtiny a latiny. Pachatelé bustu chtěli nejdříve prodat, aby měli peníze na diskotéku do Králík; to se jim však nepovedlo, ani prodej ve Sběrných surovinách, a tak putovala z místa na místo, až byla nakonec prodána mimo rychnovský okres za 2 tisíce korun; přitom její hodnotu ocenil soudní znalec na víc než 150 tisíc. Policie uloupenou bustu vypátrala a v červenci ji pak z rukou ředitele rychnovské policie převzal starosta města.

Základní kámen k Hankovu divadlu, známého jako Hankův dům ve Dvoře Králové nad Labem, byl položen ve stejný den 1867.

Ve východočeské Hořiněvsi mají před Hankovým rodným roubeným stavením také jeho sochu (pod krkem má na stuze Řád svaté Anny a na levé klopě pláště Řád svatého Vladimíra), dílo M. Černila. Ty byla odhalena 1890, ale navzdory poctivému úsilí organizátorů nedokázala ona slavnost přehlušit podvědomé rozpaky nad vlastním smyslem pomníku – dopad aktuálních ostrých bojů o pravost Rukopisů se projevil zejména v tom, že událost nevzbudila větší než regionální zájem.

Přejděme do Prahy: Zemský výbor, který řídil stavbu nové budovy Muzea Království českého a zajišťoval i její výzdobu, zadal zhotovení Hankovy busty rodákovi z východočeské Nové Paky Stanislavu Suchardovi, tehdy profesoru Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Instalována byla v roce 1901 na hlavním schodišti Muzea.

Nás může zaujmout i současnost – oboustranně raženou medaili na paměť 200. výročí Hankova narození a 30. výročí založení pobočky České numismatické společnosti v Ústí nad Orlicí vytvořil v roce 1991 Zdeněk Kolářský z Kostelce nad Orlicí. A proč že ji vydali právě numismatici? Hanka byl správcem numismatické sbírky Národního muzea a autorem několika odborných numismatických článků, mj. o ražbách Albrechta z Valdštejna.

Lubomír Sršeň připomíná také ilustrace pro komiks Tomáše Hibiho Matějíčka Šifra mistra Hanky – pravdivá historie Rukopisů královédvorského a zelenohorského, akvarely kombinované s kresbou perem černou tuší, vydaná 2007. Obdobně provokativně a s nespoutanou fantazií zpracoval Miloš Urban téma RKZ do skvělé mystifikace.

Jako detektivka se čte kapitolka „Václav Hanka a Wenceslaus Hankonides“. V ní se dočteme mj. i to, že Hankovi nebyla nevázaná manipulace s originálními sbírkovými předměty vůbec cizí. Je obecně známo, že běžně sám rozebíral staré vazby knih, obtahoval špatně čitelná místa středověkých rukopisů a dělal v nich korektury podle svého uvážení. Dovedl prý své opisy starých textů provádět s dokonalostí faksimile, rekonstruoval volně, podle svého citu, torzální památky. I kapitola „Václav Hanka a berlínská modř v RK“ je velice zajímavá a zaujme např. Sršňova hypotéza – co když se novodobá berlínská modř dostala do rukopisu Královédvorského až v polovině 19. století? Nemluvě o tom, že za určitý posun v bádání a za pozitivní přínos považuje Lubomír Sršeň zjištění o úloze Jana Dvořáčka, rodáka z Dobrušky, jako Hankova spolupracovníka z doby kolem roku 1852; na straně druhé není známo, že by o své někdejší spolupráci s Václavem Hankou zanechal nějaké písemné svědectví.

Zakončeme zase volně – ostatně celý text je opřen o Sršňovu práci: O Hankově dětství a mládí toho víme tak málo, že nám to pro pochopení procesu tvarování jeho osobnosti nestačí. Ze stručných údajů jeho životopisu o jeho opožděném, ale překotně rychlém sebevzdělávání, které ho vyneslo v krátké době na společenské výsluní, vyplývá, že právě zázračná proměna zanedbaného venkovského kluka v oslavovaného znalce slovanské filologie a v uznávaného českého vlastence musela Hankovu povahu ovlivnit velmi silně.

P. S. Budiž řečeno, že historik umění, zaměřený na výtvarné umění v Čechách 16. - 19. století, především na problematiku portrétní tvorby, PhDr. Lubomír Sršeň, kurátor oddělení starších českých dějin v Národním muzeu Praha, je původem z Habrové, městské části Rychnova nad Kněžnou. Jeho výběrová bibliografie uvádí 127 prací.

Josef Krám