Pamìti starého bolševika
Dlouhý a neobyèejnì pohnutý ¾ivot pro¾il prof. Arnošt Kolman (1892 – 1979), o 
nìm¾ by se dalo øíci, ¾e byl jedním z nejkontroverznìjších Èechù minulého století. Èlovìkem, který však na sklonku svého ¾ivota pochopil své ¾ivotní omyly a veøejnì to vyhlásil.
Arnošt Kolman vyrostl v pra¾ském intelektuálním prostøedí, vystudoval Fakultu strojírenství a elektrotechniky ÈVUT, ale i katedru matematiky FF UK. Stýkal se Einsteinem i Jaroslavem Haškem, byl pøíbuzným spisovatele Františka Langra a Maxe Broda. U¾ na studiích se seznámil s marxismem, a tak není divu, ¾e poté, co upadl v r. 1916 do ruského zajetí, pøipojil se k Øíjnové revoluci a vstoupil na Bucharinovo doporuèení do bolševické strany. Znal osobnì témìø všechny sovìtské vùdèí èinitele, vèetnì Lenina. Byl èlenem moskevského výboru strany a stal se komisaøem 5. Rudé armády. V této funkci byl nadøízeným J. Haška, s ním¾ spolupracoval. V letech 1921 – 22 se stal èlenem ÚV nìmecké komunistické strany, byl zatèen, vypovìzen a vrátil se do SSSR. Ve dvacátých a tøicátých letech zastával vysoká místa ve stranickém i státním aparátu SSSR, a vzhledem ke svému vzdìlání a širokému rozhledu v rùzných vìdních oborech, i ve vìdeckém ¾ivotì. Jako takový se zúèastnil èetných zahranièních cest, na nich¾ reprezentoval SSSR. Stalinské èistky pøed válkou se mu kupodivu vyhnuly, i kdy¾ postihly jeho bratra Rudolfa a švagra Koncevého. Za války pracoval v politickém vedení Rudé armády pro práci s nìmeckými zajatci a stýkal se i s èeskými komunisty v èele s Gottwaldem, Švermou aj. V roce 1945 se vrátil do Prahy, stal se øádným profesorem filosofie na UK a vedoucím
agitpropu ÚV KSÈ. Na podzim 1948 byl zatèen, odvezen do Moskvy, Stalinem obvinìn z trockismu a nìkolik let vìznìn v Lubjance, zatímco jeho rodina byla ve vyhnanství a syn odsouzen k mnohaletému vìznìní. Jednoho dne mu znièehonic sdìlili, ¾e zatèení bylo nedorozumìní, propustili ho a mohl se vrátit k vìdecké práci. Zaslou¾il se o rehabilitaci kybernetiky, která byla oznámkována jako bur¾oasní pavìda a v roce 1959 se vrátil do Prahy, kde se stal akademikem ÈSAV a øeditelem Filosofického ústavu. Po dosa¾ení 70 let resignoval na všechny funkce a odešel do dùchodu. Podporoval Pra¾ské jaro 1968, vrátil se do Ruska, kde byl podroben pro své názory stranickému øízení. V letech 1973 –74 pracoval tajnì na svých pamìtech, které byly zásluhou zetì Františka Janoucha propašovány do Švédska. Kdy¾ se mu podaøilo získat povolení k návštìvì dcery Ady ve Švédsku, odešel nav¾dy z SSSR a napsal Bre¾nìvovi otevøený dopis, uveøejnìný svìtovými deníky, jím¾ mu oznámil, ¾e po 58letém èlenství vystupuje z komunistické strany a svùj èin zdùvodnil. ÈSAV ho poté vylouèila ze svých øad a rehabilitovala ho a¾ v prosinci 1989.
Kolmanovy pamìti pøedstavují nejen cenné historické svìdectví, ale i psychologickou sondu do osobnosti zaníceného revolucionáøe, který pøišel do revoluce s nejvyššími etickými nároky a ideály, a jemu¾ se nepodaøilo zabránit degeneraci systému, který pomáhal budovat. A to všechno navzdory tomu, ¾e to byl mimoøádnì nadaný a vzdìlaný èlovìk, který znal mnoho jazykù, byl profesorem matematiky a filosofie, vyznal se v moderní fyzice i filosofii, matematice, logice, dìjinách pøírodních vìd i
v dìjinách nábo¾enství.Jediným vysvìtlením, proè zùstával tak dlouho zaslepeným je, ¾e se komunismus pro nìj, tak jako pro mnoho jiných, stal nábo¾enstvím, církví, vìcí víry. A v církvi se o vìcech víry nediskutuje.
Kolman a¾ do své smrti neznal všechna fakta o zloèinném Leninovì a Dzer¾inského jednání, a domníval se, ¾e svìtlé myšlenky socialismu zdiskreditoval a¾ Stalin. Nikdy u¾ se nedovíme, jak by reagoval, kdyby se seznámil s materiály, které nenechávají kámen na kameni na základech jeho komunistické víry i na poèestnosti èi neposkvrnìnosti jejích svatých apoštolù.
Pamìti, nazvané Zaslepená generace, jsou velice zajímavým, ale nároèným ètením o epoše, ji¾ jsme pro¾ívali, a» u¾ jako stoupenci èi odpùrci vládnoucí ideologie. Všichni jsme však byli jejími úèastníky a také jejími obìtmi. Stojí za to si je pøeèíst.
Ivo Krieshofer
Arnošt Kolman: Zaslepená generace, Pamìti starého bolševika
Copyright František Janouch, pøeklad Vladimír Tosek, vydalo Host – vydavatelství s.r.o., 2005, 428 stran
Otevøený dopis
Generálnímu tajemníkovi
Ústøedního výboru Komunistické strany
Sovìtského Svazu L. I. Bre¾nìvovi
Moskva - Kreml
Oznamuji Vám, ¾e vystupuji z KSSS.
Je mi 84 let a jsem èlenem komunistické strany u¾ 58 rokù. Vstoupil jsem do strany, abych bojoval za sociální spravedlnost, za š»astný ¾ivot lidí. Nyní jsem po dlouhých a trýznivých úvahách dospìl k tomuto rozhodnutí, které pro mne není snadné.
Narodil jsem se v Praze, do Ruska jsem se dostal za I. svìtové války jako váleèný zajatec. Za Kerenského jsem strávil pùl roku na samotce za protiváleènou propagandu a osvobodila mne Øíjnová revoluce. Za sovìtskou moc jsem bojoval v Rudé armádì na ètyøech frontách. Ve dvacátých letech jsem pracoval ilegálnì v Nìmecku, byl jsem èlenem Ústøedního výboru Komunistické strany Nìmecka, byl jsem odsouzen k pìti letùm káznice, která byla po pùl roce vymìnìna za samotku. Zastával jsem odpovìdné ideologické posty v Kominternì, v Ústøedním výboru KSSS jako èlen moskevského výboru strany, v Akademii vìd SSSR, byl jsem zvolen èlenem moskevské kontrolní komise a moskevského oblastního výboru. Znal jsem osobnì V. I. Lenina, spolupracoval s N. K. Krupskou, s N. S. Chrušèovem a dalšími. V poslední válce jsem pracoval v politickém vedení armády, které se zabývalo rozvracením ozbrojené moci protivníka. Právì v té dobì mi v Hitlerovì koncentraèním táboøe spálili sestru a Stalin mi zavra¾dil bratra - jednoho ze zakladatelù èeskoslovenského Komunistického svazu mláde¾e.Od roku 1945 jsem v Praze vedl tøi roky oddìlení propagandy Ústøedního výboru Komunistické strany Èeskoslovenska. V roce 1948 mne zatkli, pøedali do Moskvy, kde jsem sedìl bez soudního rozsudku tøi a pùl roku v Lubjance, z toho první tøi roky na samotce. V té dobì poslali mou ¾enu a mou mladší dceru do Uljanovska, kde ¾ily ve strašných podmínkách. Po rehabilitaci jsem zaèal znova - v Èeskoslovensku jsem pracoval jako øeditel Filozofického ústavu Akademie vìd. Od roku 1963 ¾iji jako penzista v Moskvì.
Ji¾ od chvíle, kdy Chrušèov odhalil krvavé zloèiny Stalina, dvornì zvané „kult osobnosti“, jsem zaèal pozvolna chápat, do jakých rozmìrù se zmìnila KSSS a sovìtská moc a ¾e za to nesu i já, jako èlen strany, svùj díl odpovìdnosti.
Zlomovým okam¾ikem však pro mne byl rok 1968, proto¾e jsem mìl mo¾nost na vlastní oèi pozorovat „pra¾ské jaro“ a vidìt, s jakým nadšením a jednotou podpoøil èeskoslovenský lid snahu Komunistické strany Èeskoslovenska o obnovu socialistických ideálù a o budování socialismu s lidskou tváøí. Kdy¾ však Vaše tanky a armády Èeskoslovensko okupovaly, aby ho podrobily Vašemu politickému diktátu i nemilosrdnému ekonomickému drancování a aby ho fakticky pøemìnily ve Vaši kolonii, ztratil jsem koneènì jakoukoliv iluzi o charakteru Vašeho re¾imu.
Pochopil jsem, ¾e KSSS pøestala být dávno politickou stranou a promìnila se ve spoleènost pro podporu „pøedèasného splnìní pìtiletých plánù“. Její èlenové, sjezdy a dokonce Ústøední výbor nemají vùbec ¾ádný vliv na politiku strany, kterou urèujete osobnì s malièkou vládnoucí vrstvou.
A o jakém socialismu mù¾e být v Sovìtském svazu vùbec øeè, kdy¾ místo døívìjší vykoøis»ovatelské tøídy kapitalistù a velkostatkáøù vznikly privilegované kasty stranických a sovìtských byrokratù, kteøí ¾ijí v blahobytu, jsou izolování od lidu, stojí nad lidem a pohrdají jím a nejsou schopni a nechtìjí chápat jeho potøeby a ¾al? O jakém socialismu se dá mluvit, kdy¾ nadále trvá stalinistická totalitní diktatura uvnitø zemì a velmocenská politika navenek?
V Sovìtském svazu neexistují elementární demokratická práva: místo voleb se odevzdávají hlasy pro shora vnucené kandidáty, v politickém ¾ivotì neexistuje veøejnost, jsou zakázány stávky, odbory jsou podøízeny zájmùm státu, politická diskuse je zakázána, všude panuje univerzální cenzura. Pravdivá informace je nahrazována propagandistickou l¾í nebo polopravdou. V Sovìtském svazu jsou hrubì porušována základní lidská práva. Odlišnì smýšlející jsou krutì pronásledováni, tisíce z nich strádá ve vìzeních, táborech, psychiatrických léèebnách, a to i kvùli nábo¾enskému pøesvìdèení. V 60. roce sovìtské moci v zemi chybí elementární intelektuální a tvùrèí svoboda. Není to hanba, ¾e nejlepší osobnosti kultury Sovìtského svazu jako Sol¾enicyn, Rostropoviè, Nìkrasov a tucty dalších jsou nuceni k emigraci do zahranièí?
V oblasti národnostní politiky je sama historie Sovìtského svazu nepøerušeným øetìzcem teritoriálních anexí, násilných pøivtìlení cizích území, útlaku a diskriminace mnoha národností - krymských Tatarù. Povol¾ských Nìmcù, ®idù, Ukrajincù, pobaltských národù jako kdysi za caristického Ruska.
Zatímco vede Sovìtský svaz velké øeèi o „mezinárodním uvolnìní“ a o „mírovém sou¾ití“, posiluje ve skuteènosti ve velkém mìøítku své jaderné a raketové zbranì, vyrábí nové prostøedky hromadného nièení a pøipravuje se na agresivní války. Sovìtský svaz udr¾uje na hranicích silné vojsko, vytváøí stále nové vojenské základny v Evropì, Asii a Africe, pøipravuje okupaci Rumunska a Jugoslávie a pod pláštíkem „nezištné pomoci“ národním osvobozeneckým hnutím a rozvojovým zemím podniká nesèetné pokusy proniknout do rùzných èástí svìta a zøídit tam své vojenské a politické panství, dodává zbranì a podporuje reakèní re¾imy a mezinárodní teroristy. Politické a spoleèenské struktury zemì jsou ve stavu trvalé stagnace. Sovìtský svaz pøedstavuje jeden z nejkonzervativnìjších re¾imù na svìtì s pøestárlým vedením.
Jeho nároky na hegemonii v mezinárodním komunistickém hnutí, na jeho úplné podøízení konjunkturálním zájmùm Sovìtského svazu a sovìtské vlády vedly k tomu, jak se to ukázalo pøed nedávnem na konferenci komunistických stran v Berlínì, ¾e øada nejvlivnìjších komunistických stran západní Evropy u¾ se zaèala otevøenì od KSSS a sovìtského modelu socialismu distancovat. Je zcela zákonité, ¾e se za tìchto podmínek a pøi kolosálních, stále rostoucích výdajích na udr¾ování armády, na obrovský aparát tajných slu¾eb, ale i na státní a stranický aparát, ¾e se stále zhoršuje hospodáøská situace v zemi. Inflace a zdra¾ování, oficiálnì popírané, ve skuteènosti narùstají. Produktivita práce v prùmyslu je obzvláštì nízká, zaostává prùmyslová výroba špatné kvality, mìøeno technickým mìøítkem analogické produkce Západu. Není snad tragédií, ¾e v 60. roce po revoluci zemìdìlství, døívìjší obilnice Evropy, není schopno zásobit obyvatelstvo chlebem, masem, rybami a dokonce bramborami? Sovìtská moc není schopna zorganizovat normální zásobování velkých mìst potravinami, ovocem, obleèením, nábytkem, prùmyslovým zbo¾ím a dokonce léky - a to ani nemluvì o vesnicích a malých mìstech.
Copak se všechny tyto skuteènosti dají pøecházet mlèením, ani¾ by z nich byly vyvozeny dùsledky?
Nechci popírat nìkteré úspìchy, kterých bylo v Sovìtském svazu dosa¾eno v oblasti odstranìní analfabetismu, v oblasti vzdìlávání, vìdy, techniky, zlepšení podmínek bydlení významné èásti obyvatelstva. Ale èlovìk není ¾iv jen chlebem… Musí mít mo¾nost øíkat veøejnì, co si myslí, psát, co si myslí, èíst, co chce, psát, kam a co chce, mìnit podle svého pøání bydlištì a cestovat, kam chce - my se však dnes bojíme jako za Stalina, skrýváme své písemnosti, pøestáváme si navzájem dùvìøovat, z obavy pøed cenzurou píšeme nic neøíkající dopisy, pøerušujeme styky s pøáteli… Copak není nelidské, odebírat rodièùm dìti, bránit opìtovnému spojování rodin, cestování za pøíbuznými do zahranièí, odpírat mìsíce a roky pøíbuzným politických vìzòù shledání a dokonce výmìnu korespondence? Co to je? A dá se za takových podmínek ¾ít? A jak dlouho je to mo¾né? Já u¾ to nedoká¾u.
Mé rozhodnutí vystoupit z komunistické strany vùbec neznamená, ¾e opouštím ideály socialismu, které jsem si osvojil ji¾ v roce 1910 a které od té doby pøedstavují hlavní obsah mého dlouhého a bouølivého ¾ivota.
Právì naopak. Dospìl jsem k pevnému pøesvìdèení, ¾e mé setrvání v øadách KSSS by bylo zradou ideálù sociální spravedlnosti, humanismu a vybudování nové, dokonalejší lidské spoleènosti, jich¾ jsem se sna¾il celý ¾ivot dosáhnout, pøes všechny své chyby a omyly.
22. záøí 1976
Arnošt Kolman, øádný èlen ÈSAV, profesor Moskevské a pra¾ské univerzity, doktor filozofických vìd
Popisky k obrázkùm:
S Leninem na Rudém námìstí 1918 (oznaèen køí¾kem)
S rodinou v Praze 1948
Pøednáška o kybernetice
S man¾elkou v Moskvì 1976
Se zetìm Fr. Janouchem ve Švédsku
