Vladimír Megre se narodil 23. èervence roku 1950. Pøedtím nikdy nepublikoval. Je proslulým podnikatelem, prezidentem Meziregionální asociace podnikatelù Sibiøe. V roce 1994 - 1995 organizoval na své náklady dvì velké obchodní expedice na lodích po øece Ob trasou Novosibirsk - Salechard – Novosibirsk. O jeho první expedici "Kupecká karavana" se psalo v novinách na Sibiøi, i v dalším tisku.
Po dlouhou dobu bylo pro pøátele a pøíbuzné záhadou, co donutilo podnikatele s desetiletou praxí utratit shromá¾dìný kapitál, a k tomu zastavit majetek na pøípravu expedicí, které nemìly ¾ádný zisk, ale ani se nevyplatily.
V jeho knihách se otevírá tajemství intuitivního hledání. On pøivezl z expedice to, co nelze ocenit v penì¾ním ekvivalentu. V øadì centrálních novin zveøejnil senzaèní materiály, které mìly velké ètenáøské ohlasy a komentáøe vìdcù. Sám autor sdìlil následující: "Nejsem spisovatel, nemám literární zkušenosti a omlouvám se ètenáøùm za styl mého psaní. Tyto knihy nepatøí do øady publicistiky, fantastiky nebo dobrodru¾né literatury, nehledì na neobvyklost a neskuteènost toho, co se stalo. Tento ¾ánr se mi nepodaøilo urèit."
Vydávaje se na pracovní cestu autor ani nepøedpokládal, ¾e se mu tohle pøihodí. V zapadlém kousku tajgy potkal ¾enu jménem Anastasia, které byl Bohem dán dar prozøetelnosti, otevøena velká tajemství podstaty všeho zemského. Cesta k fyzickému a duchovnímu zdraví, jak øíká Anastasia, je úplnì jiná, ne¾ si myslí mnozí z nás. A nejen øíká, ale i hodnì dìlá pro lidi.
Anastasia pøi rozmluvách s Vladimírem dává praktické návody na to, jak se èlovìk má chovat k pøírodì, její floøe i faunì, jak se stavìt k moderní technice. Jsou zde i návody jak sít èi pìstovat rostliny, aby byly u¾iteèné k uzdravování èlovìka. Stejnì i jak chovat vèely a pod. A snad ze všeho nejdùle¾itìjší: jak se chovat k ostatním lidem a všemu ¾ivému na této planetì, aby zùstala zachována i pro další generace.
Samozøejmì, ¾e nezùstalo jen u jedné cesty. O všech svých novì nabytých poznatcích vydává velmi ètivé knihy pod souhrnným názvem - Zvonící cedry Ruska. Dosud jich vyšlo osm, poslední pøelo¾ená do èeštiny asi v srpnu 2005.
Proè byl soubor tak nazván je patrno z pøilo¾ené ukázky
Stalo se, ¾e jsme po dobu nìkolika dnù nezahlédli ¾ádné obydlené místo. Jenom tajga a jediná dopravní tepna na hodnì kilometrù - øeka. Tenkrát jsem ještì nevìdìl, ¾e na jednom z tìchto kilometrù na mì èeká setkání, které zmìní celý mùj ¾ivot.
Jednou jsem naøídil pøistát se štábní lodí u malinkaté vesnièky, která mìla nìkolik chaloupek a byla vzdálená na desítky kilometrù od velkých mìst. Naplánoval jsem tøíhodinovou zastávku, aby se posádka mohla projít a místní obyvatelé u nás mohli nakoupit zbo¾í a potraviny, a my u nich laciné plody z divoké pøírody a ryby. Bìhem zastávky se na mì jako vedoucího výpravy obrátili s velmi podivnou prosbou dva místní staøíci. Jeden starší, druhý trochu mladšÍ. Starší po celou dobu mlèel. Mluvil ten mladší. Pøemlouval mì, abych jim dal k dispozici asi padesát lidí (posádka lodi jich mìla jenom 65), které chtìli provést tajgou zhruba 25 kilometrù od místa zakotvení lodi proto, aby uøízli, jak se vyjádøili staøíci - "Zvonící cedr". Pøedpokládalo se rozøezat cedr, jeho¾ výška podle jejich slov dosahovala ètyøiceti metrù, na kousky, které se dají odnést na loï v rukou. Bylo nezbytné sebrat všechno. Staøíci navrhovali rozøezat ka¾dou èást na menší kousky. Jeden si nechat pro sebe, zbytek rozdat svým blízkým, známým, zkrátka všem tìm, kdo si je bude pøát dostat je jako dar. Staøík øíkal, ¾e tento cedr je zvláštnÍ. Jeho kousek se musí nosit na krku. Pøièem¾ se má navlékat stojíce bosýma nohama na trávì, a dlaní levé ruky jej tisknout k obna¾ené hrudi. Za minutu se pocítí pøíjemné teplo, pak po tìle probìhne lehké chvìní. Èas od èasu, podle pøání je potøeba brousit koneèky prstù tu èást kousku cedru, která nemá styk s tìlem, pøièem¾ palci rukou dr¾et za opaènou stranu. Ji¾ za tøi mìsíce èlovìk vlastnící kousek "Zvonícího cedru" pocítí mnohem lepší náladu, vyléèí se z hodnì nemocí.
"Z AIDS také?" zeptal jsem se a trochu jim vysvìtlil, co jsem znal o této nemoci z novin.
On s jistotou odpovìdìl: "Z ka¾dé nemoci!"
Ale to, podle jeho mínìní, bylo lehkým úkolem. Dùle¾itìjší je to, ¾e èlovìk vlastnící tento kousek se stane lepším, úspìšnìjším a talentovanìjším.
O léèivých úèincích cedru jsem trochu vìdìl, ale, aby mìl vliv na city, schopnosti - to mi tenkrát pøipadalo zcela nepravdìpodobné. Zaèal jsem vysvìtlovat staøíkùm, ¾e ve "Velké zemi", aby se ¾eny zalíbily, nosí výrobky ze zlata a støíbra.
"Nosí, proto¾e nevìdí," následovala odpovìï. "Zlato je prach ve srovnání s jedním kouskem tohoto cedru."
Se ctí k jejich létùm, nechtìl jsem diskutovat, a proto jsem øekl: "Mo¾ná... Pokud velký umìlec pøilo¾í k tomu svou ruku a vytvoøí nìco krásného."
Na toto staøík odpovìdìl: "Je to mo¾né, ale je lepší brousit svými prsty, kdy to bude chtít duše, tehdy cedr i navenek bude krásný."
Staøík vyprávìl: „Bùh stvoøil cedr jako shroma¾ïovaè energie kosmu“...
Vladimír Megre se narodil 23. èervence roku 1950. Pøedtím nikdy nepublikoval. Je proslulým podnikatelem, prezidentem Meziregionální asociace podnikatelù Sibiøe. V roce 1994 - 1995 organizoval na své náklady dvì velké obchodní expedice na lodích po øece Ob trasou Novosibirsk - Salechard – Novosibirsk. O jeho první expedici "Kupecká karavana" se psalo v novinách na Sibiøi, i v dalším tisku.
faunì, jak se stavìt k moderní technice. Jsou zde i návody jak sít èi pìstovat rostliny, aby byly u¾iteèné k uzdravování èlovìka. Stejnì i jak chovat vèely a pod. A snad ze všeho nejdùle¾itìjší: jak se chovat k ostatním lidem a všemu ¾ivému na této planetì, aby zùstala zachována i pro další generace.
dosahovala ètyøiceti metrù, na kousky, které se dají odnést na loï v rukou. Bylo nezbytné sebrat všechno. Staøíci navrhovali rozøezat ka¾dou èást na menší kousky. Jeden si nechat pro sebe, zbytek rozdat svým blízkým, známým, zkrátka všem tìm, kdo si je bude pøát dostat je jako dar. Staøík øíkal, ¾e tento cedr je zvláštnÍ. Jeho kousek se musí nosit na krku. Pøièem¾ se má navlékat stojíce bosýma nohama na trávì, a dlaní levé ruky jej tisknout k obna¾ené hrudi. Za minutu se pocítí pøíjemné teplo, pak po tìle probìhne lehké chvìní. Èas od èasu, podle pøání je potøeba brousit koneèky prstù tu èást kousku cedru, která nemá styk s tìlem, pøièem¾ palci rukou dr¾et za opaènou stranu. Ji¾ za tøi mìsíce èlovìk vlastnící kousek "Zvonícího cedru" pocítí mnohem lepší náladu, vyléèí se z hodnì nemocí.