Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Sáva,
zítra Leopold.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
 

Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda, odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na vaše pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 


LÉTO NA HOUBY
aneb
Vzpomínka na prázdniny v roce 2011

Zaèaly letní prázdniny. Medardova kápì (8. èervna) nezklamala. Pranostika o ètyøiceti dnech deš»ù se naplnila v celé své mokré kráse. Kapalo dokonce pøes èas. Alespoò víme, jak si naši pøedkové zaplavali, ne¾ nám tuhle ¾ivotní zkušenost odkázali.

Celé dny silnì a vytrvale prší. Souèasníkùm se zdá svìt èím dál tím šedivìjší. Zdá se jim, ¾e nebe pláèe nad zmaøenými dobrými úmysly, nad nenaplnìnými láskami, nad lidskou krátkozrakostí, malicherností a chamtivostí. Jejich srdce jsou vyschlá jako køí¾aly, všude jinde voda, ve sklenièce vodka, v hlavì chaos, v duši melancholie. Ve mìstech se po pravidelných linkách prohánìjí prázdné mìstské autobusy, nikdo nikam nesmìøuje, aèkoliv se ka¾dý z lidí cítí být na svìtì sám. Tupì zírá pøed sebe a sèítá èas, který mu vypršel.

Myslím na to, co by u protino¾cù daly ¾áby schované pod zemí pøed sluneèním ¾árem za poøádný liják aspoò na jediný den.

Zatímco naše ¾áby se mohou štìstím ukvákat.

V zahradách se tvoøí jezírka pøipravená pro lekníny. Je èas lou¾í. Konají se defilírky paraplat. Dìti rostou jako z vody, stromy rostou do nebe, metrové rù¾e se objímají s dvoumetrovými kopøivami, šneci s karavany na zádech se vydali na dlouhé prùzkumné túry mezi záhony. Okapy získaly na dùle¾itosti. Zahradní stoly a ¾idle pøipomínají kulisy, ve kterých se ¾ádné letní pøedstavení neodehraje. ®ádné grilovací orgie se konat nebudou. Strète klobásy k ledu a navléknìte si vlnìné pono¾ky. Na pískovištích se povalují opuštìné barevné formièky. Bazény pøetékají a nahánìjí husí kù¾i všem, kdo by snad do nich chtìli vlézt. Revmatikùm skákání pøes kalu¾e také velkou radost neèiní.

Kdyby ¾il spisovatel Vladislav Vanèura, napsal by k Rozmarnému létu druhý, ještì rozmarnìjší díl.

Zajisté je tøeba uznat, ¾e déš» je spravedlivý. Prší na všechno, co se mu dostane pod kapky.

Kapky. Deš»ové kapky. Zní to tak vesele, stakato, škádlivì.

Stékají zvenèí po sklenìných tabulích oken a dveøí. Nezkušená štìòata, která jsou uvnitø, je chtìjí mermomocí slízat a diví se, ¾e to nejde. Štìòata jsou legraèní, ¾e ano pejsku Brede?
Ovšem, kdy¾ se dají kapky deštì dohromady, doká¾ou poøádnì zazlobit. Taková potopa svìta, to byl poøádný kapièèí mejdan! Neviòouèké kapièky deštì si dovedou na pozemš»any, mo¾ná i na Mar»any poøádnì dokápnout.

„Pane, podemlely jsme vám chlupu, právì pluje po øece s hor do údolí.“
„Paní, máte vodu ve sklepì, topí se vám zavaøeniny.“
„Pane starosto, podaøilo se nám ve vašem mìsteèku vytvoøit z ulic vodní kanály a z aut docela pìkné lodièky.“
„Pane øidiè, je nám hrozná zima, mrzneme, pøipravte se na krupobití a na dolíèky v kapotì vaší švarné škodovky!“
„Paní, zaèaly jsme se kumulovat. U¾ je z nás kumulonimbus. Nevíte, co to je? Dáte se poddat? Je to bouøkový oblak velkého vertikálního rozsahu. Dejte pozor!“

Nepøehánìly. Je veèer. Uhodil hrom. Blesky osvìtlují krajinu jako èínské rachejtle. Svìtlo jako ve dne. Stojím ve staré jídelnì a dívám se arkýøovým oknem na to bìsnìní venku. Pøívalový déš».
Náhle tuhnu jako èerstvì namíchaná sádra. Prší mi toti¾ na hlavu. V jídelnì!!! V jídelnì??? Šílím. Teèou po mnì proudy vody. Mohu se na koberci sprchovat. Kapky deštì, vy záškodnice jedny ušatý!
Následujícího dne, ještì za kuropìní, pøijí¾dí pokrývaè s dvìma pomocníky. Jeden se dívá, druhý dr¾í ¾ebøík a mistr, omotaný lanem, fotografuje støechu. Zjistil, ¾e se jedna støešní taška spustila s vìtrem a trošku se rozjela, uliènice. Usadil ji na místo, oznámil mi, ¾e za komínem pìstují ptáci kvìtinový záhon, spoèítal peníze, a pak všichni odjeli.

Spokojená, ¾e se mi podaøilo bleskovì zaøídit opravu støechy, lezu bleskovì do svého lo¾e s nebesy a bleskovì usínám. Zdá se mi sen.

Je tmavé, deštivé ráno, oblékám kaktusùm na balkónì pláštìnky, a pak opatrnì vstupuji do jídelny, kde vèera pršelo. Vítá mì pohádkovì intenzivní vùnì hub, jako kdy¾ Snìhurka pøipravuje trpaslíkùm sma¾enici. Také mì pøekvapuje, ¾e z pøíborníkù trèí Choroš šupinatý (Polyporus squamosus), naštìstí jedlý. Sekne mu to v obrovském bílém baretu, velikém jako porcelánová mísa zdobená tmavými šupinami. A¾ dosud jsem se mylnì domnívala, ¾e roste pouze v listnatých lesích a zahradách a ne na kredencích, stolech, na rámech obrazù a na opìradlech stoletých pohovek. Tají se mi dech. Døevìný lustr ovìnèily ¾ampióny. Ze zeleného koberce povstala armády Bedel vysokých. Na køesle v arkýøi si hoví Høib kováø. „Dal bych si dvanáctku plzeò,“ zabruèel tou¾ebnì. Kdo by mu nevyhovìl?!

Zarazilo mne, ¾e byla zapnutá televize a televiznímu hlasateli vyskakovaly z pusy jen samé jedovaté Vláknice zemní, Závojenky vmáèklé, Hadovky smrduté a jiné prašivky. Jedlého vùbec nic.

Údivem mi spadla èelist, kdy¾ do jídelny vpochodovala poèetná rodina Phlebupus portentosus v metrových kloboucích, hosté z Austrálie a s nimi jeden bratranec z Nového Zélandu. Nejvìtší høiby na svìtì. Usadili se na kù¾í polstrované ¾idle kolem dlouhatánského oválného stolu a civìli na èervenou Muchomùrku císaøku (Amanita caesareaScop.), nejvyhledávanìjší pochoutku u¾ v dobách Øímanù, která se tu hrdì usadila ve váze z èeského køiš»álu.

Ne¾ jsem se vzácných obrù staèila zeptat, co si dají k snídani, všichni do jednoho po dlouhém cestování usnuli a zaèali hlasitì chrápat. To mì probudilo.

Po nièem ani památky. Všechno je jak má být, alespoò do doby, ne¾ porostou Václavky smrkové. Jejich rozsáhlé podhoubí je staré tisíce let a urèitì sahá od úpatí Orlických hor a¾ do naší zahrady. Co kdyby?...

Jdu se osprchovat. Voda mi teèe na hlavu. U¾ zase? Musím se sama sobì smát. Zaèalo pršet. Letos byli Medardové zøejmì dvojèata.

 
Ludmila Lojdová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 29.07.2024  08:56
 Datum
Jméno
Téma
 29.07.  08:56 Von