Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Leopold,
zítra Otmar.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Zastávka

Šel jsem z práce zamyšlený, proti pozdnímu odpolednímu proudu chodcù, na zastávku tramvaje k Dìtskému domu Na pøíkopì. Míjel jsem chodce, které jsem pøíliš nevnímal a tìšil jsem se na teplou domácí veèeøi.
„Pane doktore, dobrý den!“ uslyšel jsem u proluky Myslbek nesmìlý hlas za sebou.

Rychle jsem se otoèil a podíval nechápavým pohledem na starší paní s chodítkem, se kterou jsem se právì minul.
„Dobrý den!“ odpovìdìl jsem pøekvapen, „promiòte,“ omlouval jsem svùj udivený výraz, „my se známe?“
„Pane doktore, vy se na mì nepamatujete?“
„Je mi líto,“ omluvnì jsem ze sebe soukal slova rozpakù, „ale opravdu nevím.“
„Petráková,“ pøedstavila se struènì, „pomohl jste mé sestøe se zastávkou autobusu, v Jablonci. Je vám za to moc vdìèná a spokojená.  Já jsem taky ráda. Chtìla, abych vám pøedala nìjakou odmìnu, ale vy jste ji vrátil.“
„Ano,“ probleskla mi hlavou ta chvíle, kdy jsem od ní dostal pøed vchodem do úøadu obálku v pøítomnosti mnoha kolegù, kterou jsem spìšnì strèil do kapsy a podal ji ruku s podìkováním. Nikdy pøed tím jsem od nikoho nedostal ¾ádnou obálku nebo úplatek. Ještì k tomu v tak nevhodnou dobu a místo. Tìsnì pøed zaèátkem pracovní doby, kdy je u vchodu nejvìtší nával. Pøedpokládal jsem, ¾e si toho urèitì nìkdo všiml a øekne si, hleïme, takhle si stí¾nostníci pøivydìlávají. Nevadí jim pøijímat úplatky pøed veøejností. Nestydí se brát od starých lidí, chudých dùchodkyò. Hrùza. Nìkdy jsem si nebyl jistý, jestli je to závist nebo skuteèný morální odsudek.

Pøišla tehdy do kanceláøe a vyprávìla o problémech své nemocné sestry, která bydlí v pøízemním domku v Jablonci. Po stavebních úpravách vozovky byla novì zøízena autobusová zastávka u jejího domku, kde je úzký chodník. Shlukují se tam lidé èekající na autobus, kuøáci i opilci, má tam plno smetí a odpadkù, stálý hluk a zápach plynu z výfuku. Prosila, jestli by nešla zastávka pøesunout trochu dál. Pùvodnì tam vùbec zastávka nebyla. Místní národní výbor prý s tím nic dìlat nemù¾e a sama neví, na koho se má obrátit o pomoc.

Vysvìtlil jsem paní, ¾e ministerstvo dopravy ji¾ tehdy mìstskou hromadnou dopravu nemìlo v kompetenci, ale slíbil jsem ji, ¾e se pokusím pomoci. Mìl jsem ještì stále své kontakty na pøátele na Správì silnièní a mìstské dopravy. Zavolal jsem tam a po¾ádal kolegy, aby se na to podívali. Spokojil jsem se s jejich slibem a více jsem se pøípadem nezabýval. Kolegynì uzavøela osobnì podanou ¾ádost do spisu, který zalo¾ila.
„U¾ si vzpomínám. To pøece nestálo za øeè. Byl jsem také rád, ¾e se to tak brzy vyøešilo. Ta odmìna mi v ¾ádném pøípadì nepatøila. ®ádnou zásluhu jsem na tom nemìl. Jen jsem po¾ádal kolegy ze správy, aby se na to podívali. Jsem rád, ¾e vaše sestra je spokojená, pozdravujte ji ode mne, prosím.“
„Dìkuju,“ odpovìdìla s milým úsmìvem, „urèitì jí pozdrav vyøídím, ona vás stále chválí, jakej jste hodnej èlovìk. Pane doktore, vy ani nevíte, co to pro ni znamenalo. Má teï klid, poøádek a pokoj od tìch nepøíjemností.“

Rozlouèil jsem se s ní srdeèným stiskem ruky, a ještì se otáèela, kdy¾ já jsem ji¾ stál na refý¾i pøed Dìtským domem. Pøemýšlel jsem o nìkolika lidech a momentech, které se udály ve spojení s tou obálkou, respektive s mojí domnìlou pomocí staré paní se zastávkou.
Tehdy, hned po pøíchodu do kanceláøe, jsem otevøel obálku a nalezl v ní stokorunu. Jak se øíká, hanba mì fackovala. Proè jsem si tu obálku od ní vùbec vzal. Pøed lidma. Proè jsem ji neodmítl. Ze strachu, ¾e to nìkdo uvidí, jsem ji rychle zastrèil do kapsy.
Kdy¾ pøišla moje kolegynì, øekl jsem jí o tom a po¾ádal, aby našla v archivu spis týkající se pøemístìní zastávky autobusù v Jablonci. Nejdøíve mnì øekla, ¾e jsem blb, a mù¾u být jistý, ¾e to nìkdo urèitì vidìl a práskne to.

 

Spis mi našla. Mnì šlo hlavnì o adresu té paní z Jablonce, proto¾e jsem se rozhodl obratem jí úplatkovou stokorunu vrátit. Na jednu stranu jsem její skutek chápal, mìla pocit vdìènosti a dosa¾ení urèitého sebevìdomí. Já stará bába, která ji¾ nic neznamená, a zabývají se se mnou a¾ na ministerstvu, a pomù¾ou i obyèejnému èlovìku. Chtìla ze svých mo¾ností a zkušeností vyjádøit svoji spokojenost nìjakým skutkem. Zvolila pro ni nejdostupnìjší mo¾nost. Vedla ji k tomu stará zkušenost. Peníze. Je to mocný nástroj, jak dosáhnout svého, nebo jak ohodnotit splnìní ¾ádosti.
Uva¾oval jsem nad výší penì¾ního daru. Stokoruna. Pøi tehdejších dùchodech to nebyla malá èástka. V urèitém pomìru to bylo jako kdyby nìkdo jiný dal do obálky tisícikorunu, nebo i více. Zde to nebylo o výši èástky, ale o pocitu. Pocit, ¾e se chci odmìnit nìkomu, koho neznám, ani ho nikdy neuvidím, ale chci mu podìkovat, ocenit jeho úèast s mým problémem a jeho rychlé vyøešení.

Napsal jsem struèný, krátký dopis:
Vá¾ená paní,
Vaše paní sestra mnì pøedala pozdrav a podìkování za úspìšné a rychlé vyøízení vaší ¾ádosti o pøesunutí zastávky autobusù dále od domku. Jsem rád, ¾e jsem pøispìl k vaší spokojenosti a pomohl tak odstranit problémy, které byly zpùsobovány novì zøízenou zastávkou. Moji pomoc pova¾uji za svou povinnost, kterou není nutno v ¾ádném pøípadì oceòovat penìzi, které vám vracím. Vá¾ím si vašeho uznání a díkù a pøeji vám dobré zdraví a klid pøi u¾ívání vašeho domova. S projevem úcty a podpis
...

 

Kolegynì dopis naklepala na svém historickém psacím stroji a jeho kopii vlo¾ila do spisu s poznámkou o vyøízení. Vlo¾il jsem stokorunu do obálky a s ostatní poštou pøedal do podatelny k odeslání.
Zde by mohl celý pøíbìh skonèit. Stará paní potøebovala vyøešit její problém se zastávkou. Zastávka byla u jejího okna zrušena a pøesunuta. S pocitem vdìènosti poslala po své sestøe odmìnu, kterou pøíjemce sice pochopil, ale poèestnì vrátil.

Pøíbìh neskonèil. Jak u¾ to bývá, všude má èlovìk ve svém okolí lidi, kteøí si ho vá¾í, obdivují ho, nìkteré ho tajnì milují, svùj obdiv pøedstírají, ale také lidi, kteøí závidí, pomlouvají, nenávidí a ubli¾ují. V pøípadì, ¾e máte takového èlovìka svým vedoucím, je nasnadì velký problém. Nebezpeèný problém.
Byl strá¾cem èistoty ideologie a morálky nového èlovìka. Strá¾cem podezøelých stykù mezi lidmi, hlavnì s lidmi za oponou. Za ¾eleznou oponou. Vìdìl jsem, jak je nebezpeèný. Netušil jsem ovšem, ¾e jeho nebezpeènost je násobena jeho nevzdìlaností a úrovní intelektu. Z posunovaèe a signalisty na Smíchovském nádra¾í se stal pøes rùzné funkce vedoucím kanceláøe stí¾ností na ministerstvu. Od té doby, kdy jsem zachránil jednoho pracovníka pøed následky spoèívající v jeho jménu, jsem byl na pozoru.

Do kanceláøe pøišel obèan s problémem tranzitu z NDR pøes naše území do Rakouska. Byl to Syøan a èesky neumìl. Pracovník, který mìl tuto agendu na starosti, mìl zlomenou nohu a úøadoval z domova. Spojil jsem se s ním telefonicky a milého Syøana za ním poslal. Naši debatu vyslechl také mùj vedoucí. Po odchodu toho øidièe se mì vedoucí zeptal, co má s tímto cizincem spoleèného in¾enýr Smolka. Zùstal jsem pøekvapen, jak na to pøišel. Smolku jsem znal dobøe, byl to machr na sdìlovací a zabezpeèovací techniku na ¾eleznici a s nìjakým tranzitem cizích aut po republice nemìl vùbec nic spoleèného. Sna¾il jsem se jeho domnìnku vyvrátit, ale byl neodbytný. Kdy¾ u¾ debata pøešla do ostrého a¾ výhrù¾ného tónu, ¾e by se tím mìl zabývat útvar zvláštních úkolù, na mì vyhrkl, ¾e dobøe jeho jméno Smolka slyšel opakovanì pøi naší rozmluvì.

Mnì se rozsvítilo. Opravdu mohl zaslechnout slovo smolka. Pøevá¾el toti¾ nákladní auto, na kterém mìl nalo¾eny dva malé osobní automobily. V angliètinì se malé auto – small car – vysloví smolkáá. V první chvíli jsem se zaèal neuvá¾enì smát. Co, smát, já øval smíchy. Dost dlouho jsem mu nebyl schopen ten pøeslech vysvìtlit. Pak jsem se lekl. Smích mì pøešel. Uvìdomil jsem si situaci, do které se mohl vlivem toho, ¾e jsem s øidièem mluvil anglicky, skuteèný Smolka dostat. Mo¾ná i já. Vysvìtlení vedoucí pøijal, ale nebyl jsem si jistý, ¾e tomu uvìøil. Pro jistotu jsem o tom Smolkovi øekl, aby nebyl pøekvapen.

Asi po týdnu si mì vedoucí zavolal a ¾ádal vysvìtlení, jak si dovoluji pøijímat úplatky, obálky, ve kterých byly urèitì peníze, a za co to bylo. Pøedpokládané udání se ukázalo. Naštìstí jsem si vzpomnìl, ¾e ve spise je dopis, kterým byla stokoruna vrácena. Kolegynì spis rychle do jeho kanceláøe pøinesla a po stranì mi zašeptala: „Vidíš ty blbe, eštì ¾e sem tu kopii dopisu dala do spisu, von chtìl svolávat stranickou skupinu.“         
 
Pøemysl Èasar
* * *
Ilustraèní foto: Thinkstock, https://www.piqsels.com/cs https://pixabay.com/de/

Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 30.06.2022  20:13
 Datum
Jméno
Téma
 30.06.  20:13 Jaroslav
 29.06.  16:46 Vesuviana díky
 29.06.  08:21 Von