ZRCADLO, ZRCADLO, POVÌZ MI...
Co je nejkrásnìjší vìc na svìtì? To je otázka hodná filosofù. Napadla mì jen tak, znièehonic, právì kdy¾ jsem zapínal notebook a sna¾il se marnì vymyslet nìjaký alespoò trošku inteligentní námìt na fejeton. Lup a najednou mì trkne tohle! Okam¾itì zaèínám zbìsile »ukat do kláves a sna¾ím se zachytit to, co se mi právì honí hlavou. V tu chvíli si øíkám: A není to právì tohle?
Ano, nápad, to je skvìlá vìc. A co dál? Zvolil jsem si tì¾ký úkol. No schválnì, zkuste nìco navrhnout vy. Urèitì u¾ se vám v hlavì rojí jeden návrh za druhým. Mnì taky a dokonce si bláhovì usmyslím, ¾e nevypnu laptop døív, ne¾ je všechny vyjmenuju.
Co tøeba vítìzství? Ta euforie po vyhraném utkání, oslavy vstøeleného gólu, pocit triumfu nad svým protivníkem po tìsném a vyrovnaném souboji, který nakonec strhnete na svou stranu?
Úspìch! Další ú¾asná vìc a je úplnì jedno v èem. A» u¾ se daøí doma, v práci nebo kdekoli jinde, úspìch je pøece úspìch.
Umìní nadchnout se pro nìjakou vìc. Zbláznit se do nìèeho. Jít si za svými sny a dìlat co mì baví nehledì na úskalí a nesnáze.
Mít vlastní názor a stát si za ním. Prosadit správnou vìc navzdory pøeká¾kám.
Pøátelé. Rodina. Pohoda. Klid. Štìstí. Zdraví. No dobøe, svìdomí, i láska…
Uf, u¾ nemám sílu psát dál. Doèista mì pøešla chu», v¾dy» takhle bych mohl pokraèovat poøád a stejnì bych se konce nedobral, proto¾e by mì poøád napadaly nové a nové vìci, pro které stojí za to ¾ít. To bych u¾ nikdy nevstal od poèítaèe... a vida, to je pøece taky krásné zjištìní, ¾e je tolik krásných vìcí kolem nás. Staèí si jich jen všímat…
Na druhou stranu bych to mohl vzít i z opaèného konce. Seznam špatných vìcí by zabral zrovna tolik místa… No, aspoò ¾e ne víc. I rovnováha je pìkná.
Koneckoncù, ono po pravdì, tenhle èlánek je poøádný nesmysl. Copak existuje nìco takového jako nejkrásnìjší vìc na svìtì? Jistì¾e ne. To nejde urèit. Pro ka¾dého to je nìco jiného a hlavnì je tìch vìcí tolik, ¾e pro jednu nelze vybrat druhou. Tak¾e co závìrem? Svìt je krásný, i kdy¾ má spoustu much…
