Ještì ne¾ se zaètete do ní¾e uvedeného pøíbìhu je zde podìkování za ohlasy pana Josefa Èermáka na døíve uveøejnìný èlánek „Kdo byl Michael Jackson?“. (redakce)
Vá¾ení a milí pøátelé!
Ohlasù na své èlánky si v¾dy nesmírnì vá¾ím: obyèejnì se z nich dozvím víc ne¾ ètenáøi z mých èlánkù. Pøi mém posledním pøíspìvku „Kdo byl Michael Jackson?“ mne zaujal postøeh ètenáøe “von”, ¾e horentní sumy penìz, které protékají byznysem popmusic, ale i sportu chybí jinde, na pøíklad pro práci v ¾ivotnì dùle¾itých transplantech.
Potìšila mne rytíøská obrana pana Pokorného, který se domníval, ¾e Lenka P. v své reakci na mùj èlánek o Jaksonovi si mne nespravedlivì “vypùjèila”, co¾ Lenka P. popøela. Klaním se panu Pokornému ne proto, ¾e bránil mne, ale, ¾e pova¾oval za nutné reagovat za nutné reagovat na nìco, co pova¾oval za nespravedlivé a co urá¾elo jeho smysl pro pravdu.
Zajímavý je komentáø “Bohuny” - “Jak mohou uva¾ovat milovníci a milovnice Michaela Jacksona: “Kdy¾ mohl brát narkotika mùj miláèek Michael, tak proè bych nemìla brát já?”
Naštìstí nenapodobujeme všechno poèínání ani nejmilovanìjších lidí. Kolik lidí by asi napodobilo Jacksona, kdyby se býval obìsil? Všem dìkuji za ohlas.
Josef Èermák
Otec svého syna Uveøejnìno na czechfolks.com/plus Na pamì» Jana Waldaufa st.
Platí-li, ¾e syn je hodným nástupcem svého otce, je snad mo¾no také dedukovat, ¾e otec si svého syna zaslou¾il. Suïte sami…
Mìsto Borovany (mìstem se stalo v roce 1973) v kraji èeskobudìjovickém má dlouhou historii. Listina èeského kní¾ete Bedøicha ze 16.èervna 1186 se zmiòuje, ¾e borovanští sousedé byli svìdky pøi vymezování hranic pozemkù, které kní¾e daroval klášteru v Svìtlé.
Tuto informaci najdete ve sborníku k osmistému výroèí prvé zprávy o obci Borovany. V tomté¾ sborníku také najdete (v èlánku Františka Kadlece) záznam o událostech, které následovaly obsazení zbytku území bývalého Èeskoslovenska v bøeznu 1939: “Ihned po obsazení našeho území vyvinuli Nìmci nemalé úsilí k tomu, aby zde upevnili své pozice a moc. Verbovali proto do svých øad jednak lidi nìmecké národnosti a jednak národnostnì nepevné Èechy, kteøí byli ochotni pøijmout nìmeckou státní pøíslušnost… První, kdo pøijal nìmeckou státní pøíslušnost v Borovanech, byl Jan Tyrpekl.”
Tyrpekl se sna¾il získat obèany (hlavnì sociálnì slabší rodiny) slibem balíèkù. Ve Vrcovì se mu na prázdný papír podepsalo 32 rodin. Tyrpekl jim øekl, ¾e text pøihlášky bude napsán dodateènì. Nìkteøí se šli poradit s èlovìkem, ke kterému mìli velikou dùvìru, zamìstnanci podniku Colofrig, Janu Waldaufovi. Jan Waldauf jim øekl, ¾e balíèková akce je podvod. Šel s nimi do hostince, kde ještì Tyrpekla zastihli. “Mezi Waldaufem a Tyrpeklem došlo k prudké výmìnì názorù, jejich¾ výsledkem bylo, ¾e… Tyrpeklovi zùstaly upsány pouze dvì rodiny… Krátce po této události zaèátkem èervence 1939 pøijel Tyrpekl s nìkolika gestapáky do Waldaufova bytu, kde ho vyslýchali. Dne 13. záøí 1939 byl Jan Waldauf zatèen a tento den byl pro nìho zaèátkem pouti nacistickými vìznicemi a koncentraèními tábory.”
Waldaufova pou» zaèala na gestapu v Èeských Budìjovicích. Další zastávky: Pankrác, Lipsko, Halle, Berlín, Sachsenhausen (kde byl zranìn), Dachau. Z Dachau se vrátil s podlomeným zdravím 22. kvìtna 1945. V nálezu a posudku o zdravotním stavu, vystaveném státním lékaøem MUDr. Emilem Váchou s datem 20. listopadu 1945, je citován Waldaufùv popis týrání, kterým byl èastován.
Napøíklad v Sachssenhausenu: “Tam hned po pøíchodu a sdìlení, proè tam je dopraven, byl pohrabáèem povalen na zem a rolován po zemi asi 20 minut, pøièem¾ dostával kopance do zad. Ještì tého¾ dne byl nucen udìlat asi 350 døepù, naèe¾ byl se všemi ostatními doveden do koupelny, kde na nì bylo støíkáno horkou vodou støídavì se studenou a hadicí na citlivá místa na tìle (varlata) a ihned po koupeli byli nuceni státi 2 hodiny na mrazu /v roce 1941 v únoru/…pro poznámku, ¾e na ten klín bylo (dozorcem) špatnì udeøeno, vrhnul se dozorce na nìho a mlátil ho klackem, t.j. násadou z krumpáèe do oblièeje a po tìle, a¾ se svalil, naèe¾ na nìho skoèil a šlapal po nìm tak, a¾ pøišel do bezvìdomí a musel býti odnesen. Mìl krvácející rány v oblièeji, nohou, zlomená ¾ebra, vyra¾ené zuby v horní i dolní èelisti a nalomenou klíèní kost levou. .”
Sdru¾ení bývalých politických vìzòù DACHAU v Praze vydalo 15.bøezna 1946 potvrzení, v kterém se øíká: “Potvrzujeme, ¾e Waldauf Jan, nar. 4. 9. 1902, bytem Borovany, okres Èeské Budìjovice, byl zatèen nìmeckými úøady 13. 9. 1939 z politických dùvodù. Byl internován v koncentraèních táborech v Sachsenhausen a Dachau a¾ do konce války. Po celou dobu jeho pobytu v koncentraèních táborech jeho chování jak po stránce národní tak po stránce morální bylo bezúhonné. Aè sám v tì¾ké situaci, v¾dy pomáhal svým spoluvìzòùm, obìtoval se, riskoval tì¾ké tresty a v poslední dobì, kdy byl zamìstnán v táborové nemocnici, obzvláštì vyznamenal se sebeobìtováním a prací ve prospìch èeských lid.
Proti jeho státní a národní spolehlivosti nemù¾e být námitek.“
O pìt mìsícù pozdìji (28. 8. 1945) tatá¾ organizace, ji¾ pøejmenovaná na Svaz osvobozených politických vìzòù a pozùstalých po obìtech nacismu Obvod Velká Praha, podobné potvrzení zakonèila vìtou: “Má zásluhu o to, ¾e zachránil mnoho lidských ¾ivotù svìdomitým vykonáváním své slu¾by.”
A MUDr. František Bláha, pøedseda nár. výboru èeskoslovenských vìzòù v K. L. Dachau, ve svém svìdectví napsal: “Potvrzuji tímto bratru Janu Waldaufovi, t.è. úèetnímu internaèního støediska v Èeských Budìjovicích, ¾e byl jako politický vìzeò od roku 1941 v koncentraèním táboru Dachau, kde jsem mìl pøíle¾itost pozorovat jeho chování po celou dobu, a¾ do osvobození.
Chování bratra Waldaufa bylo jak v pracovním komandu tak i na bloku v¾dy kamarádské a dùstojné politického èeského vìznì Obzvláštì pøi jeho slu¾bì jako ošetøovatele vìzòù na táborovém revíru vykonal jmenovaný pro vìznì všech národností bez rozdílu velikou, poctivou a namáhavou práci a patøil mezi nejlepší a nejosvìdèenìjší ošetøovatele v posledních létech. Stejným zpùsobem se choval, i kdy¾ byl z trestu poslán do tábora v Allachu, kde byl pro své èeské a odvá¾né chování týrán, zavøen v bunkru a bylo mu znaènì na zdraví ublí¾eno.
Po osvobození jsem jako vedoucí lékaø tábora a táborové nemocnice ustanovil bratra Waldaufa jako osvìdèeného a zkušeného ošetøovatele vedením ambulance, kde v nepøetr¾ité práci ka¾dodenní od rána do veèera vykonal veliký kus záslu¾né práce.
Veliká øada vìzòù všech národù hlavnì vìzòù èeských, jihoslovanských i ruských, vzpomíná vdìènì a mnozí dìkují mu za záchranu svého ¾ivota.”
Boh. Opoèenský, jiný dachauský vìzeò, v dokumentu z 10. bøezna 1946 dosvìdèuje, ¾e Jan Waldauf se v táboøe Dachau choval “vzornì jako na slovo vzatý a uvìdomìlý Èech a také pro toto své vyhranìné vlastenecké cítìní byl od nadøízených a strá¾cù velmi èasto pronásledován a týrán. Jan byl v táboøe èlenem podzemní ilegální organizace ‘Mafie’, která dostávala tajnì zprávy, z nich¾ pøipravovala letáky, které Jan dále v samém táboøe šíøil a naprosto nedbal nebezpeèí, které jemu z toho hrozilo a pøi prozrazení znamenalo jistou smrt. Pøímo vynikající pak byla práce Jana Waldaufa, kterou konal jako ošetøovatel nemocných na prvním bloku revíru /nemocnice/. Øada pøíslušníkù našeho národa mu vdìèí za záchranu svých ¾ivotù…
Zvláštì sluší vyzvednout obrovskou obìtavou slu¾bu, „kterou pan Jan Waldauf prokazoval panu Františku Korandovi, štábnímu strá¾mistrovi státní policie v Chebu, který le¾el na oddìlení Jana Waldaufa více jak dva roky a po celou tu dobu se mu dostalo takového ošetøení a pomoci, jak je vùbec jen mo¾no. Pan Jan Waldauf jej chránil, jemu pomáhal, ¾ivil jej, vaøil jemu a byl ochoten pøinésti pro nìho ka¾dou obì».”
Kdo vlastnì byl tento Jan Waldauf, o nìm¾ tolik oèitých svìdkù podalo tak obdivná svìdectví? Jeho curriculun vitae (alespoò prvních tøiceti let jeho ¾ivota) mnoho nepomù¾e: narodil se 4. záøí 1902 v Dluhošti, okres Kaplice; (zemøel 11. listopadu 1949 v Èeských Budìjovicích); ve ètrnácti letech zaèal pracovat jako dìlník v cihelnì svého otce; vojenská presenèní slu¾ba; listonoš; sokolník; dìlník u firmy Calofring; úèetní… A¾ na jeho sokolskou èinnost:náèelník sokolských jednot v Nových Hradech, v Olešnici a v Borovanech; místonáèelník a ¾upní vedoucí dorostu v Sokolské ¾upì Husovì; závodil v náøaïovém tìlocviku, v lehké atletice, v plavání a v ly¾ování; cvièil na všesokolských sletech IX, 1932, X. 1938, XI. 1948; organizoval a øídil sokolská veøejná cvièení, závody, cvièitelské školy, vystupoval v sokolském ochotnickém divadle. Tedy èinnost, která vy¾adovala vlastnosti jako odvahu a obìtavost, vlastnosti, které se projevily v incidentu s Janem Tyrpeklem brzy po okupování zbytku Èeskoslovenska nìmeckou armádou. Jan Waldauf musel vìdìt, ¾e riskuje zatèení gestapem, a, aèkoliv akce nacistického kolaboranta se ho pøímo netýkala, byl ochoten obìtovat svou svobodu.
O tom, jak vlastenecká byla generace té doby, píše ve své vzpomínce na døívìjší ¾ivot v tìlocvièné jednotì SOKOL II. v Èeských Budìjovicích, datované 25. kvìtna 1993 Josef Kubát: “Záøí 1938 – zrada na našem národì!! Celý národ byl ochoten bránit svoji drahou vlast a svobodu. Tá¾i se sám sebe: Mohou to pochopit mnozí mladší lidé, co za duševní muka jme pro¾ívali? Milovat svùj národ, milovat svoji vlast, být ochoten kterýkoliv okam¾ik obìtovat pro nì vše, i to nejcennìjší!…”
A o kus dále vzpomíná na kvìten 1945: “Vraceli se i bratøí z koncentraèních táborù. Z tìch bych chtìl vzpomenout alespoò Vladimíra Hlaváèe, ¾upního náèelníka, bratra Jana Waldaufa staršího, ¾upního náèelníka dorostu (jeho syn Jan Waldauf zùstal v¾dy oddán a vìren ideám svého otce)…” (Mezi tìmi, kteøí se nevrátili, byli starosta, náèelník, vzdìlavatel, pokladník a osm dalších èlenù jednoty).
Byly doby, kdy národ, k nìmu¾ patøíme, mìl èestné místo mezi národy nejpøednìjšími… Díky lidem jako byl Jan Waldauf starší. A díky lidem jako je Jan Waldauf mladší, ani jeho generace není beze cti.
Josef Èermák
* * *
Josef Èermák
Doktor práv, partner významné právnické kanceláøe, královský konzultant (QC – èestný titul udìlený vládou), novináø, spisovatel, básník, herec a celo¾ivotní organizátor a inspirátor veøejného i vìdeckého ¾ivota èeských a slovenských krajanù v Kanadì…
V zásadì o nìm platí slova, která kdysi vyøkl Arbes o Nerudovi: „Celý ¾ivot dr¾el ruku na tepnì Prahy”. Josef Èermák na tepnì krajanského Toronta.
.jpg)