Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Mahulena,
zítra Romana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
 
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda  odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
 
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
 
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
 
®ivot tropí hlouposti aneb mé ¾ivotní paradoxy a renoncy (53)
 
Dnes se dostávám k další kategorii mých ¾ivotních paradoxù a renoncù, kdy¾ jsem se potýkal s rùznou technikou.
 
Myslím, ¾e na rozdíl od Miroslava Horníèka, který øíkával, ¾e jeho technické znalosti konèí u skoby, jsem na tom podstatnì lépe. Tedy zejména teoreticky, po stránce praktické je to u¾ znaènì slabší… Vím sice, ¾e šroub se zašroubovává doprava, ale staèí, abych mìl nasadit zahradní hadici, která se šroubuje zezdola na vodovodní kohoutek, a hned si nejsem jistý! Také vím, ¾e se nemá tlaèit na pilu, ale kdy¾ s nìkým øe¾u, tak po nìkolika tazích automaticky tento axiom porušuji. Pøesto jsem se za svého u¾ opravdu dosti dlouhého ¾ivota dokázal zdárnì vypoøádat s vìtšinou tìch technických pomùcek a¾ zázrakù, i kdy¾ nìkdy se znaènými zádrhely. A právì ty bych chtìl nyní pøipomenout.
 
Tak tøeba vlastní dopravní prostøedky.  Z tìch jsem asi nejlépe ovládal kolobì¾ku, jak jsem se u¾ pøed drahnou dobou zmínil v paradoxech jièínských. Na kole jsem se nauèil jezdit nejprve pod rámem bratrova kola a a¾ teprve asi ve tøinácti letech jsem dosáhl ze sedla na pedály. Bohu¾el jsem se nenauèil jezdit na motocyklu, i kdy¾ jsem to párkrát – a to doslova – dvakrát zkoušel. Oba mé pokusy se odehrávaly ve Vrchlabí. Ten první na dvoøe školy, kde mi kamarádova pùjèená èerná Èézeta 125 ujela a poøádnì se jí ohnula levá stupaèka. Druhý pokus – po nìkolika letech - u¾ byl nadìjnìjší. Jiný kamarád mi pùjèil èervenou Jawu 250 –„ kejvaèku -  abych si dojel z høíštì domù pro sportovní propriety.
 
Tentokráte jsem u¾ odstartoval dobøe, ale nebyl jsem si jist, jakou rychlost mám zaøazenou, no¾ní páka mi dìlala velké problémy. To by tak nevadilo, jelo to, ale horší bylo, ¾e motorka je mnohem t쾚í ne¾ obyèejné kolo a tak jsem se ji bál v zatáèce správnì naklopit! Proto jsem hned na první køi¾ovatce nemohl zahnout a projel jsem jí rovnì. Pak jsem velmi pomalouèku a bez náklonu otoèil, a teprve potom se mi povedlo správnì zaboèit! Od té doby jsem jezdil pouze na tandemu.
 


Jeden z mých nejlepších vrchlabských kamarádù – Svatík - mìl po tatínkovi pøedváleèné motokolo Jawa 100 - Robot, které mìlo za sedadlem jen plechový blatník, na který jsem si dával slo¾enou deku.
 
A na takto samozøejmì nepatøiènì vybaveném prostøedku jsme èasto „rajzovali“ - zejména o prázdninách - po okolí.                                                                                                                                       
Jednou se kamarád vsadil, ¾e takto ve dvou stihneme trasu z Vrchlabí do Špindlu – asi 17 km podél Labe s výškovým rozdílem pøes 200 metrù – za 20 minut. Sázku vyhrál, zvládli jsme to o minutu rychleji. Mnohem hororovìjší pak byla jedna noèní jízda opaèným smìrem. To jsme jeli za velké bouøky, kdy blesky oslòovaly a byly støídány naprostou tmou. Ale tu trasu mìl Svatík prostì naje¾dìnou! Na vysvìtlenou nutno dodat, ¾e to vše se odehrávalo v polovinì padesátých let, kdy provoz na silnicích byl samozøejmì nesoumìøitelný s tím dnešním.
 
Nevím, zda se tato má další vzpomínka hodí na toto místo, ale neš»! Svatík byl jednou z posledních našich obìtí dìtské obrny po válce. Jednu nohu mìl velmi slabou, vyztu¾enou kovovou podpìrou na holeni a nosil pochopitelnì ortopedickou botu. Pøesto se sna¾il na tento handicap zapomenout a v mládí pomìrnì slušnì ly¾oval i hrál basket. Byl výborný konstruktér, a jak u¾ to bývá, kdy¾ nemìl dokonalé nohy, bylo mu to vynahrazeno zruèností. Dovedl plést perfektní proutìné koše, pájkou vypaloval krásné obrázky do døeva a pro jeho písmo, které uchovávám na jeho vánoèních pohledech, nenalézám slov, nebo» pouhé slovo kaligrafie nestaèí! Bohu¾el to musím napsat v minulém èase, nebo» pøed pár lety nás všechny zarmoutil a podlehl rakovinì. Musím se ale vrátit k tìm ortopedickým botám. Jednou v padesátých letech jsme byli s kamarády ve Vrchlabí na Bardemovì španìlském filmu, jeho¾ jméno jsem sice zapomnìl, ale není dùle¾ité. Nebyla to veselohra a dùle¾ité je, ¾e tam byla jedna scéna, kterou mo¾ná velký re¾isér nedomyslel. V jakémsi mìsteèku na konci jakési slavnosti bì¾í dlouhý prùvod slavících a na jeho konci pokulhává malá postava. Vypadalo to sice komicky, kino se smálo a Svatík vedle mne nucenì veselým tónem prohodil – hele – tohoto posledního tlaèej boty! A mne zamrazilo v zádech!
 
Foto internet
 
Vladimír Vondráèek
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma