Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Leopold,
zítra Otmar.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak slou¾ili jsme za Èepièky aneb Kdy¾ vìzeò musel hlídat strá¾e …(2)  
 
Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemøel. Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky z nevydané kní¾ky  "I to se mù¾e stát... Aneb nevá¾nì o vá¾ném."
Václav ®idek
 
Jakoby hebouèkým sametem byla pokryta obloha a na ní tisíce hvìzdièek. Všechny se zúèastnily, ¾ádná nechybìla, ¾ádná se neulejvala. Mezi nimi dominoval jako veliký kotouè na¾loutlého holandského sýra obrovský mìsíc v úplòku. Nádherná podívaná u¾ proto, ¾e široko daleko nebylo jediného umìlého svìtla, které by narušovalo jedineènost té letní noci.
 
Stál jsem na mírné vyvýšeninì na strá¾i, na prsou ostøe nabitý samopal. Po pravé stranì ponìkud pode mnou se rozkládal vojenský tábor, samé stany, blí¾e k lesu. Z levé strany se vinula jediná pøíjezdová cesta k táboru, kterou jsem mìl støe¾it. Kolem tábora byly rozestaveny i další strá¾e, ale ¾ádná z nich nemìla nevýhodu mého postu. Na zvýšeném místì proti mìsícem ozáøenému obzoru jsem byl zdaleka viditelný ka¾dému pøíchozímu, zatímco pro strá¾ného se okolí polo¾ené ní¾e, vèetnì pøíjezdové cesty, utápìlo ve tmì a bylo velmi obtí¾né pozorovat, co se tam dìje.

Kdy¾ jsem se po chvíli podíval na mìsíc, zjistil jsem nepochybnì, ¾e jej kousek ubylo. Jakoby ho nìjaká neviditelná mohutná tlama kousek ukousla. Dìj pokraèoval. Po další dobì opìt mìsíce kus ubylo a to u¾ bylo úplnì jasné, oè jde. Zatmìní mìsíce a vzhledem ke smìru, kterým stín pokraèoval, bylo mo¾no stanovit, ¾e jde o zatmìní úplné. Pozoroval jsem ten nádherný pøírodní úkaz navíc v podmínkách, jaké se mi ji¾ nikdy více nenaskytly a nenaskytnou. Vùbec jsem si neuvìdomil, ¾e moje levá ruka skonèila v kapse, co¾ je zcela nepøípustné, proto¾e má odpoèívat v¾dy na zbrani. Uvìdomil si to ale nìkdo úplnì jiný. Ze tmy se po pøíjezdové cestì pøiblí¾ilo vojenské auto, tiše, se zhasnutými svìtly. Vidìli mì døíve ne¾ já je, navíc rozptýlen úkazem mìsíèního zatmìní. Vojáky samozøejmì nikdo na zatmìní neupozornil, nakonec, proè také.

Auto se pøiblí¾ilo, zastavil jsem je a ukázalo se, ¾e jde o vojenskou inspekci tábora z vyššího velitelství. Hned jeden z dùstojníkù zaèal mít pøipomínky ohlednì ruky v kapse. S nikým jsem se nebavil, to strá¾ný nesmí, zavolal jsem smluveným znamením velitele strá¾í, pøedal mu tu nevítanou návštìvu a strá¾ní dobu dokonèil. Vystøídán na postu jsem nebyl, co¾ se dìje v¾dy pøi hrubém porušení pøedpisù, a tak jsem po zkušenostech s anabází krabice od margarínu pøedpokládal, ¾e všechno projde podobnì, tedy bez následkù. Ale chyba lávky!
 
Po nìkolika dnech jsme zrušili tábor a vrátili se do mateøských kasáren v Havlíèkovì Brodì. Hned pøi prvním veèerním nástupu jsem pøi ètení rozkazu musel zbystøit pozornost. Koneènì, vìtšinu rozkazù jsme poslouchali pozornì i pro jejich zvláštní pùvab a èasto zábavnou formulaci. Ka¾dý rozkaz zaèínal vìcí, kdy bylo struènì uvedeno, co je podstatou a potom, co se má provést. Ve zmínìném táboøe byl èten rozkaz: Latrína – vykopání – provedení. Pak bylo urèeno, která èeta, kde, jak hlubokou, širokou, dlouhou má vykopat latrínu hned zítra a opatøit ji trámem k sezení tak a tak dlouhým a jak má být podepøen. Pùvabný byl závìr rozkazu: „Provedení rozkazu osobnì zkontroluji a pøezkouším. Podepsán zodpovìdný velitel“. Nectné huby vojáèkù naèichlých švejkovštinou se potom dohadovaly, jestli pøi tom „osobním pøezkoušení“ budeme muset nastoupit v pøehlídkovém ustrojení do dvojøadu a salutovat, a¾ pan velitel vystrèí holý zadek nad latrínu. Jiní tvrdili, ¾e nastoupíme ve zbrani a budeme pøi té pøíle¾itosti dávat „k poctì zbraò“. Další, ¾e budeme muset vystøelit èestnou salvu.

Rozkaz u¾ v kasárnách zaèínal jinak. Porušení vojenských pøedpisù ve strá¾i – potrestání – uvìznìní! A u¾ to bylo tady. Vyfasoval jsem deset dní vìzení po slu¾bì, kterému se ve vojenské hantýrce øíkalo „s dekou“. Spoèívalo v tom, ¾e voják absolvoval celodenní výcvik a zamìstnání se svojí èetou, ale odpoledne po skonèení výcviku, kdy zaèínala „masová èinnost“ (ta si zaslou¾í zvláštního pojednání), si vzal ze svého kavalce deku a odebral se do vìzení. Tam zùstal do druhého dne, kdy byl zase propuštìn, aby se opìt zúèastnil výcviku. V sobotu a nedìli, kdy byl den úklidu a ne zamìstnání, zùstal vìzeò v cele celou sobotu a nedìli. Pro ty, kteøí neprodìlávali vojnu za nejvyššího velitele Gottwalda a ministra národní obrany armádního generála Èepièky, musím doplnit, ¾e k dispozici byly ještì dva další druhy vìznìní. „Vìzení prosté“ spoèívalo v tom, ¾e vìzeò byl uvolnìn z cely pouze v pracovní dny po dobu zamìstnání, ale pod strá¾í s ostøe nabitým samopalem vykonával sám rùzné pomocné práce: vynášel odpadky, uklízel dvùr a okolí kasáren, vyvá¾el hnùj, pokud se v rámci vyššího útvaru chovala domácí zvíøata a podobnì. Pak ještì „vìzení zostøené“ spoèívalo v tom, ¾e vìzeò neopouštìl celu vùbec a teplou stravu dostával pouze ob den, jinak byl o chlebu a vodì. Je tøeba zdùraznit, ¾e pøes den nebylo v celách vùbec nic. Kavalec, který tvoøila døevìná deska o velikosti vojenské postele, byl na pantech pøiklopen ke zdi a zajištìn visacím zámkem, od kterého mìl klíè pouze velitel strá¾í. Vìzeò si tedy nemìl ani na co sednout bìhem dne, pokud ovšem vylouèíme holou cihlovou podlahu. Kavalec se smìl odemknout teprve tehdy, kdy¾ byla v útvaru vyhlášena veèerka. 

Tak si to také zkusím, øíkal jsem si, koneènì, prý kdo nebyl na vojnì zavøený, ¾ádný voják není. Také se øíká, ¾e všechno zlé je pro nìco dobré a to vše se mi honilo hlavou, kdy¾ jsem se po skonèení zamìstnání druhého dne po rozkaze ubíral do kriminálu. Šedá je ka¾dá teorie, ale vìènì zelený je strom ¾ivota – øíká moudré pøísloví a mìlo se obratem osvìdèit. Vojenské øády a pøíkazy je vìc jedna, praxe vìc druhá.

Ukázalo se, ¾e slu¾bu velitele strá¾í, závodèího i strá¾ných mají hoši od sousední èety, tak¾e jsme se dobøe znali a platilo pravidlo: Dneska jsi vìznìm ty a já tì hlídám, zítra mohu být vìznìm já a ty mì budeš hlídat – tak co jsme si, to jsme si, proè bychom si tu slu¾bu nìjak ztrpèovali. Podle pøedpisu mi však byl odebrán opasek a tkanièky do bot, tak¾e jsem ve vysokých botách bez šnìrování vypadal velmi modernì jako skinhead. Velitel mi ukázal celu, nechal ji otevøenou, abych se tam mohl hned uchýlit, kdyby šel „posada“. To byl dozorèí dùstojník posádky jmenovaný do slu¾by pouze z øad vojákù z povolání, který mìl na starosti kontrolu všech slu¾eb a strá¾í v celé posádce. Zpravidla dorazil na ka¾dé stanovištì pouze jedenkrát za ètyøiadvacet hodin, tak¾e kdy¾ odešel, byl obvykle vzduch èistý. Odebírání tkanièek do bot a opasku byl rituál, jeho¾ dùvod prý byl v tom, aby se vìzeò v cele neobìsil. A» jsem koumal, jak jsem koumal, nedovedl jsem si nikdy pøedstavit, jak by se to dalo vùbec provést. Ale pøedpis je pøedpis a selský rozum musí pøed ním stát v haptáku.
 
Tak jsem strávil pøíjemné odpoledne v rozhovorech se strá¾emi, které se stále støídaly, ka¾dý vìdìl nìco nového, brzy jsem se doèkal veèeøe, kterou mi slu¾ba musela donést a ještì za mì umýt ešus a jídelní pøíbor. Nakonec se jako vìzeò nemám tak špatnì, øíkal jsem si. Po veèeøi jsem po¾ádal velitele strá¾í, aby mi odemkl kavalec, zavøel mì v cele a nenechal svítit svìtlo, jak bylo pøedepsáno, aby slu¾ba mohla vìznì kontrolovat i v noci. Stalo se, pod hlavu jsem si sroloval zimní pláš», který jsem si proti pøedpisu pøinesl zabalený do deky s sebou, dekou se pøikryl a snad ne¾ by se do deseti napoèítalo, dohánìl jsem to, co mi dlouho chybìlo, obyèejné vyspání. Noèních poplachù bylo hodnì, a tak se èasto stávalo, ¾e rota pùsobila z dùvodu nevyspání velmi máto¾ným dojmem, co¾ bylo zase pøedmìtem kritiky velitelského sboru, který ovšem takovým deficitem spánku posti¾en nebyl. Druhý den, do rù¾ova vyspinkaný jsem se vrátil k rotì, abych se dovìdìl, ¾e v noci byl bojový poplach s kratším pochodem. Na uèebnì se mnohým hochùm kymácela hlava, co¾ nechal vyuèující dùstojník „léèit“ politím studenou vodou. Já jsem byl ale svì¾í a dokonce se zdálo, ¾e mi nìkteøí ten kriminál závidí.

 
 
Další den byla sobota, bì¾nì se dopoledne vìnovalo úklidu svìtnice, ošetøování výzbroje, výstroje a zbranì. To probíhalo celé dopoledne, a ne¾ se šlo na obìd, dostavil se velitel roty, doprovázený ni¾šími veliteli a zkontroloval, zda úklid probìhl k jeho spokojenosti. Èasto se stávalo, ¾e spokojen nebyl, potom úklid musel pokraèovat i v sobotu odpoledne a celé svìtnici byly zara¾eny vycházky jak v sobotu, tak èasto i v nedìli. Za zmínku stojí mytí podlahy. Byla z døevìných prken, místy hodnì vyšlapaná a zpùsobem mytí ji¾ èásteènì nahnilá. Mytí toti¾ probíhalo tak, ¾e vojáèek pøinesl dva kbelíky vody a všechnu vodu vylil na podlahu. Jiný do té potopy nasypal prášek na mytí a jiní dva rý¾ovými koš»aty na dlouhé násadì zuøivì podlahu drhli. Voda se pøelévala sem tam, trochu to pøipomínalo ¾ivelnou katastrofu. Kdy¾ se zdálo, ¾e drhnutí je dost, vzal jeden z údr¾báøù lopatu uhlíøského formátu a z proláklých míst na podlaze vodu vybíral rovnou do kbelíku. Hadr pøišel ke cti a¾ nakonec. Zpravidla se ke dvìma rohùm pøivázaly provázky a dva procházeli místností sem tam a na provázcích táhli hadr za sebou. V¾dy na konci jim další posádka hadr vy¾dímala a proces se opakoval. Dávali jsme si však pozor, aby podlaha zùstávala dlouho mokrá, a tak jsme to s tím vysušováním podlahy nebrali tak vá¾nì. Pøíèina byla jednoduchá. Na vojnì platilo – co je mokré, to je èisté! Nejlepší bylo, kdy¾ podlaha byla úplnì mokrá ještì tehdy, kdy¾ ji¾ pøicházela velitelská kontrola. A toho všeho jsem byl ušetøen. Úklid nebyl pokládán za zamìstnání, a tak jsem celou sobotu strávil pøíjemným hovorem a diskuzemi opìt se strá¾emi. Jen o vycházky jsem pøišel.

Veèer se všechno opìt opakovalo, jen v polospánku se mi zdálo, ¾e jsou slyšet nìjaké hlasy, povely a zvuk motorù. V podvìdomí jsem si øekl s uspokojením: „Jsem vìzeò, mì se to netýká.“ A spal klidnì dál. Pøekvapení èekalo ráno. Od strá¾í jsem se dozvìdìl, ¾e brzy po návratu všech vojákù z vycházek byl bojový poplach s plnou polní a celá rota odpochodovala neznámo kam. Vrátili se a¾ ráno, utahaní jako konì. Pochodovali z Havlíèkova Brodu a¾ na Lipnici nad Sázavou, do rána museli dobývat hrad obsazený jinou rotou a potom zpátky do kasáren. V nohách mìli asi tøicet kilometrù. Ono je nìco jiného jít jako turista nebo jako voják s plnou polní, lopatkou zákopnickou, plynovou maskou, se zbraní a náboji, i kdy¾ slepými (hodnì vá¾í!), se vším tím vybavením na nìjaký pitomý hrad a ještì k tomu proti odporu obráncù. Zaèal jsem si svého vìzení vá¾it!

V nedìli odpoledne nastoupila po rozdílení nová strá¾, rekrutovaná z tìch, kteøí absolvovali lipnickou vojnu. Ospalí byli pøesto urèeni do strá¾í (dopoledne si mohli odpoèinout, ale museli dát do poøádku výzbroj a výstroj). Vypravovali, jak polovina roty má krvavé puchýøe na nohách a jak je ještì pøed svaèinou „prošívala“. To byl oblíbený zpùsob – puchýø se prošije nìkolikrát sem tam silnou nití, která se tam nechá. Pùsobí jako knot, který vysaje všechnu tekutinu v puchýøi nashromá¾dìnou. Kdy¾ puchýø vyschne, nit se vytáhne a je všechno v poøádku. Lékaøi by s tímto postupem asi moc nesouhlasili, ale fakt je, ¾e jsme „prošívání“ pou¾ívali bì¾nì a nikdo nedostal ani ¾ádnou infekci.
 
Veèer jsem se doèkal na strá¾nici rozhodujícího hlasu velitele: „A» tì ani nenapadne, ¾e bys šel chrápat do cely! Utahaní jsme my, a tak my budeme spát a ty budeš hlídat. Jestli pùjde „posada“, tak nás všechny rychle vzbudíš, vrazíš mi klíèe od cely do ruky, sám tam zmizíš a já tì zamknu. A bude to!“ 

Vùbec nic jsem nenamítal. Bylo jasné, ¾e kluci jsou opravdu k politování, a kdy¾ u¾ jsem se provinil tolika pøestupky, tak jeden nebo nìkolik navíc u¾ nehraje ¾ádnou roli. Ne¾ bys napoèítal dvacet, otøásala se strá¾nice bohatýrským chrápáním a vìzeò, tedy já, jsem hlídal. Nemohl jsem se ubránit úsmìvu, jak je na vojnì mo¾né, ¾e se dané role tak snadno úplnì otoèí. Tím spíše, ¾e jsem mìl vlastnì k dispozici nejen deset samopalù i s mno¾stvím nábojù, ale dokonce tì¾ký kulomet s kulometnými pásy. Lecjakému veliteli by asi vstávaly vlasy hrùzou na hlavì, kdyby si uvìdomil, ¾e to vše má k dispozici vìzeò a strá¾e chrápou, a¾ se okna strá¾nice tøesou. 

Okny jsem mìl dobrý výhled nejen na dvùr kasáren, ale i na silnici pøed kasárny, kde bylo mo¾no sledovat, jestli nìkdo nepøijí¾dí. Jezdilo ale i dost civilních aut a mìl jsem èasto obavu, abych s tím buzením strá¾í nezaèal moc pozdì. 

Najednou jsem poznal blí¾ící se vojenské auto a bylo jasné, ¾e musím zpùsobit poøádný poplach. Nebylo to ale jednoduché. 
„Vstávej!!!“ zatøásl jsem velitelem. 
„A proè?“ zam¾oural ospale jedním okem. 
„Musíš mì zavøít, tady jsou klíèe!“ 
„A proè?“ 

Bylo jasné, ¾e takhle se nikam nedostaneme. Shodil jsem postupnì velitele, závodèího i strá¾e z kavalcù na zem, rána je pøivedla k vìdomí a k tomu jsem zakøièel: „Poplach, posada jede!“ 
Jen tak tak se to povedlo, velitel ani nestaèil podat hlášení ve dveøích a musel se vymluvit, dlu¾no øíci, ¾e pohotovì, ¾e byl kontrolovat vìznì v cele. Prošlo to a další pokraèování si lze snadno domyslet. V pondìlí pøi nástupu do zamìstnání jsem byl ospalý já. Tak jsem si øíkal: „Safra, safra, budu muset zase nìco provést, aby mì zavøeli a já se v cele vyspal.“ 
Inu svìt tropí hlouposti a na vojnì to platí dvojnásob. 
 
Pokraèování za týden...

Jak slou¾ili jsme za Èepièky - 1
Vladimír Kulíèek

* * *
Ilustrace © Eva Rydrychová


Komentáøe
Poslední komentáø: 01.09.2016  16:09
 Datum
Jméno
Téma
 01.09.  16:09 ferbl
 01.09.  12:19 Von