Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Muzikantský trable ®ivot muzikanta není peøíèko. Nìkdy, i kdy¾ se to nezdá, dojde ke kolizi neèekané. Tak si to pøeètìte. Mohl za to socialismus, ne jak je dneska moderní - pravdoláskaøi.
Pøijel jsem na oslavy prvního máje ze školy domù. Nevím jak to kapelník muziky ze sousední vsi zjistil, ale pøijel. “Ty Toníku, víš ty, nešel bys s náma na prvního do Humpolce?"
"A proè bych strejko nešel?"
“Jen¾e víš ty, ty Toníku ale na F bas.“
"No tak to ne, já bas nemám."
"Já ho pøivezl, je venku v autì.!
Na amba¾uru zbývaly dva dny, tak jsem pøivolil. Bas se pøestìhoval z auta k nám domù. Projí¾dìl jsem si stupnice a¾ se soused pøišel zeptat, jestli se mi nic nestalo.
Mamka tu potvoru trochu vzala sidolem a jel jsem. Na horním rynku bylo u hospody vytvoøeno øeèništì pro všelijaké delegáty. Kdy¾ se po dlouhé dobì vypovídali došlo na nás. Tak kluci Píseò práce-tøi štyry. Vše èeho èlovìk u¾ívá-bas tady jde tuba na pedál.
Pøede mnou se postavily dvì holky, které jsem tady nikdy nevidìl. Kdy¾ se funí do basu nadouvaj se tváøe. To ty potvory to krásnì po mì opakovaly.
Vylezl z toho kiks jak hrom. Skonèili jsme a pan kapelník pøišel a øíká.“No Toníku víš poï do prùjezdu.“ Tam mi dvì vlepil a dál jako by nic. Jak se zaèalo Vod Tábora a¾ k nám bylo všechno OK.
Ubìhl rok a já byl zase doma. Dostavil se strejka. „Ty Toníku, no vloni to nedopadlo nejlíp ale šel bys? Tentokrát na píš»alu na esík." Ten jsem mìl doma a v té dobì na nìj hudnul v naší dechové sedmièce. "Ale jo, du."
Humpoleckej Horní rynk, stejný místo pod balkonem, stejní øeèníci jen s delšími projevy. Povel kapelníka:Píseò práce-tøi štyry!
Vše èeho èlovìk u¾ívá a esík nìkde kolem vysokého F. Jen¾e ty samý holky. A šklebjej se potvory.
Kdy¾ kiksne bas je to ostuda, ale je hodnì lidí, kteøí to nepoznají. Ale kdy¾ kiks zakokrhá nedorostlý klarinet esík, je to hrùza. Jen to námìstím zahuèelo.
Po skonèení strejka pøišel a hned hlásil.“Víš Toníku, proè“. V prùjezdu mi vlepil zase ty dvì, tak byl hodný. Èekal jsem, ¾e to je konec exekuce. Nebyl. “Kluci, jestli tenhle moula s námi nìkdy bude mít hrát tuto skladbu, ten kdo bude nejblí¾ mu sebere hubièku nebo nátrubek. No jedeme Vod Tábora a¾ k nám-Dva-tøi.“
Ty holky jsem v ¾ivotì nepotkal a té písni jsem se pokud mo¾ná vyhýbal.
Pamìtníci, vzpomínejte!
®ivot muzikanta není peøíèko. Nìkdy, i kdy¾ se to nezdá, dojde ke kolizi neèekané. Tak si to pøeètìte. Mohl za to socialismus, ne jak je dneska moderní - pravdoláskaøi.