koneènì mám za sebou taky ultrazvukem vyšetøenou ¾ilní soustavu pravé nohy a to jen proto, ¾e jsem vèera ráno musela k mojí opravdu milé a vstøícné doktorce, abych ji po¾ádala o zmìnu objednaného vyšetøení na chirurgii z 8. 8. t.r. kamkoliv jinam. Vyhovìla mi ráda, vyšetøení usmlouvala a¾ na konec srpna, ale pak ji ještì napadlo poslat mne preventivnì na vyšetøení krve, ¾e by tam tøeba mohl být i zánìt. I stalo se, odmítla jsem ale víc jak hodinu èekat na výsledek a odfrèela nakoupit, co¾ zabralo víc ne¾ tu hodinu. Kdy¾ jsem se blí¾ila ke kruháèi na temeni kopce, zaèal mi zvonit telefon a zvonil neúprosnì ještì celou cestu z kopce a¾ ke bránì. To mi volala doktorka, ¾e v krvi byl nález zánìtu a ¾e mì jako akutní pøípad znovu pøeobjednala a ¾e tam musím pokud mo¾no hned. Tak¾e jsem vynosila nákup a obrátila oøe zpátky na polikliniku pro dokumentaci a pak PÌŠKY do nemocnice Atlas na druhé stranì silnice cca pùl kilometru, proto¾e i tady je jejich mini parkovištì pøeplnìné. Senza, ordinace v pøízemí, ale a¾ na konci chodby pøes pùl bloku a nacpané rezignovanými èekajícími naštìstí k nìkolika rùzným lékaøùm.
Pøeskoèím podrobnosti, zhruba po další hodinì èekání na mì pøišla øada. Šarmantní pan doktor, asi tak mezi 30 - 35, Slovák mluvící u¾ skoro dobøe èesky, èernovlasý s bíbrem a nesmlouvavým pøíkrým hlasem, neb vìdomý si svého postavení, si dal zále¾et a NIC nenašel, dokonce nevidìl ani ty dvì boule na lýtku. Dìlal mi pøednášku o slo¾ení lýtkových svalù a o èemsi mezisvalovém a tuku... tak jsem mu nakonec podìkovala a øekla, ¾e tomu rozumím, ano, sval je maso, ale já kdy¾ se toho hrbolku, který on nevidí, dotknu, tak necítím svalovinu, tedy maso, ale nìco jako sulc.
Ale podìkovala jsem mu za ujištìní, ze kterého bude mít radost i moje paní doktorka, a silou vùle jsem zvládala stejnou cestou zpátky na polikliniku, vystoupala tøi poschodí, pøes nìkolik èekajících pacientù jsem šla pøímo ke dveøím ordinace a dost silnì zaklepala. Za zády se mi ozval naštvaný hlas, ¾e "tam nìkoho mají", na který jsem nereagovala, sestøe, která si mì od rána ještì pamatovala, jsem vrátila dokumentaci a na otázku, jestli chci ještì mluvit s paní doktorkou, jsem øekla, ¾e ne, ¾e všechno pan doktor napsal a ¾e je to v poøádku.
K autu jsem se potácela z posledních sil, jak mi dovolilo moje pochroumané dýchání, a taky proto, ¾e mì tenisky šílenì tlaèily do palcù. Po celou tu kalvárii jsem si pøeøíkávala: ...mlha pøede mnou, mlha za mnou, slunéèko, mrcha jedna tøiceti pìti stupòová, nade mnou...
Doma, pøivítána hopsající Windou, jsem odhodila kabelku, odkopla ty hnusné tenisky, a padla jsem na lo¾e, kam se samozøejmì za mnou Winda nastìhovala. Spaly jsme jako šípkové Rù¾enky dvì hodiny.
Ovšem den ještì nekonèil, bylo teprve pozdní odpoledne, kdy jsem na mobilu našla jeden nepøijatý hovor od doktorky. To mi nasadilo do hlavy brouka, ¾e ráno musím zase na polikliniku, a i kdy¾ jsem kolem pùlnoci zkusila usnout, spánek nebyl dlouhý, probudila jsem se o pùl druhé, hodinu jsem luštila køí¾ovky a nad nimi zase usnula, a pak místo o šesté ranní jsem se probudila o pùl sedmé. Vyletìla jsem rychlostí blesku, abych pøed ordinací byla co nejdøív, stihla jsem to do deseti minut po sedmé a byla jsem první, abych zjistila, ¾e to byl hovor ze vèerejšího rána, který jsem pøi jízdì pochopitelnì nevzala, proto¾e mobil v tašce zazipovaný, na silnici ¾ádná mo¾nost zastavit...
Tak jsme se všechny tøi zasmály, já jim podìkovala za všechno, co pro mì udìlaly, a popøála krásnou dovolenou, pokud na nì ještì èeká. K parkovišti jsem málem dotanèila (pøed pùl osmou byl vzduch ještì skoro svì¾í a opánky mne nikde netlaèily) a u¾ v euforii ze šesti týdnù „volna“, kdy teprve posléze zase budu muset na DIA a do vedlejší ordinace pro léky, jsem si vychutnávala senza jízdu od Zlína do kopce a pøes kruháè dolù, kde mne èekal „sweet Home”.
A tak Ti tady o tom píšu, abys vìdìla, ¾e se neulejvám. V troubì mám první dávku škvaøení na sádlo a škvareèky, hodlám pøevlékat spoleèné lo¾e sdílené s Windousem, vše vyprat a zamìstnat slunce sušením. Taky hodlám z nakoupených švestek vytvoøit domácí povidla a lá¾oplá¾o dìlat všechno, co se kolem domácnosti musí, i kdy¾ se moc nechce.
Tak se mìj moc hezky a všechno si u¾ívej s radostí a chutí.
Ahojky ®o¾ko,