Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
Dal mi také mo¾nost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou èipù a drátkù, tím zázrakem dvacátého století. Zaèátky s ní mi ulehèil dárek – CD s nìkolika tisíci klipartù. Pøi jejich prohlí¾ení se mi zaèaly vybavovat rùzné zá¾itky z pro¾itých let, které jsem se sna¾ila v nìkolika vìtách zachytit. To, co jsem bìhem let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávìní, nìkde skoro pohádky, povzdechnutí, pøíslibu. A proto¾e stojí na samé hranici reality a bajky a proto¾e jejich autorkou je babièka, dostaly název BABIBAJKY.
Ne ka¾dá se povedla, pøísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale pøesto doufám, ¾e se najde i dost ètenáøù, kteøí se zasmìjí, souhlasnì pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v naèrtnutém dìji. Pøeji všem dobrou náladu.
Mara
* * *
Babibajky
* 28 *
Kdesi daleko a¾ na druhé stranì svìta v Mexiku se na severu zemì rozkládá kaktusový ráj. Kaktusùm se tam dobøe daøí, je to samá pouš» a polopouš» a prší tak jednou za uherský rok. Jsou na to klima speciálnì vybavené, kvetou jenom v noci, místo listí jim narostly poøádné trny a nikdo si na nì netroufne. Je to ovšem trochu nuda, jsou všechny stejné, všechno si u¾ povìdìly a celý ¾ivot dr¾et bobøíka mlèení, kdo to má, prosím vás, vydr¾et?!
Jednoho dne se ale stane vìc nevídaná, neslýchaná. Nejstarší kaktus dostane dopis a¾ z daleké Evropy od jednoho mladšího brášky, na kterého si u¾ skoro nepamatuje. A ten mu teï píše, ¾e si velice pohodlnì ¾ije ve velikánském skleníku se spoustou všelijakých jiných kaktusù z pouští celého svìta. Dopis je to velice podrobný, a tudí¾ dlouhý, ètení trvá dlouho, ale to nikomu nevadí, všichni si rádi poslechnou novinky a ještì radìji o nich budou poøád dokola nìkolik let hlasitì diskutovat a potichu ka¾dý za sebe závidìt.
Nikdo ale nemá odvahu se taky pustit do neznáma za dobrodru¾stvím. Co kdyby se jim cestou polámaly ostny?!
* * *
To tedy opravdu ale opravdu nevím, co by si beze mì ten poèítaè poèal! Bude se tady vychloubat, co všechno umí, kolik má pamìtí a nejnovìjší verzi otevøených oken ve vìtru, ¾e si pøepne na internet, kdy se mu zachce, chachááá, tuhle si z toho vychvalovaného internetu stáhl jakousi malou potvùrku, co vypadala nevinnì jako andìlíèek, a ta se mu na ploše tak rozmno¾ila, ¾e skoro nic nevidìl! A jak mìl nahnáno, kdy¾ mu milovaný internet propašoval do souboru virus! No, nemám z toho zase a¾ tak moc velkou legraci, v¾dy» ta virusová mrcha nièila i moji práci a na tu jsem moc háklivá. Pracuji preciznì, èistì, úhlednì, barevnì! Mám ze své práce radost, moje tisky by klidnì mohly na výstavu. Tak mi prosím doplòte papír do zásobníku, kupte koneènì novou kártriè, proto¾e došel èerný inkoust, a honem ze mì utøete prach. Jako byste nevìdìli, jak mi škodí!
* * *
Bylo jednou jedno krásné poèasí, kolem se to zelenalo a èervenalo a ¾lutilo, na modrém nebi pluly bílé mráèky a ve vzduchu bylo tolik zlatého jasu, ¾e si všichni museli nasadit tmavé brýle, aby nemuseli pøivírat oèi a krèit nos. Vidìlo to Sluníèko a docela se mu líbilo, jak má ka¾dý veliké oèi a vypadá úplnì cizokrajnì. V módním obchodì si sehnalo ty nejtmavìjší a nejvìtší brýle, aby všechny trumflo. Jen¾e kdy¾ si je nasadilo, najednou se krásné poèasí ztratilo, z bílých mráèkù se staly èerné mraky a paní Bouøka Sluníèku ukázala, zaè je toho loket, kdy¾ se opièí po lidech.
* * *
Kdysi jedna trojkolka byla moc pyšná na to, ¾e ji pro svého vnouèka vyrobil šikovný dìdeèek. Slibovala si, ¾e nikdy neškobrtne o kámen, ani nesjede do pøíkopu, aby se chlapeèkovi nic zlého nestalo. Co slibovala, to plnila a taky se nauèila všechny znaèky kolem silnice, aby nemusela platit pokutu. S chlapeèkem napøed jezdila velice opatrnì, a kdy¾ se pøestal bát, frnèeli si to spolu jako vítr, který jim chladil koleèka i èelíèko. A jednou si to spolu dofrnèeli a¾ za humna, kde uprostøed cesty sedìla ¾abka.
Ale to u¾ je zase jiná pohádka!
* * *
Ta ¾abka ráda poslouchala pohádky a zaèala si myslet, ¾e je vlastnì zakletá princezna. Moc se jí to líbilo a ani jí nevadilo, ¾e nemá na hlavì zlatou korunku. Kdy¾ trochu povyrostla, odhopkala z rodné kalu¾e do svìta, aby si vybrala ¾enicha. A tak se stalo, ¾e jednou na cestì za humny potkala chlapeèka na trojkolce. Pìknì se na nìho usmívala, aby se jí náhodou nepolekal.
Také chlapeèek znal pohádku o princeznì ¾abce, jen¾e tahle nemìla zlatou korunku, proto si ji vzal aspoò do rybníèku na zahradì. Kdo ví, tøeba se z ní ta princezna pøece jen vyklube.
* * *
To vám kdysi byla jedna koèka, která ani nevìdìla, ¾e je na svìtì proto, aby chytala myši. Poøád si jen èistila ko¾íšek, brousila si drápky a prohlí¾ela se v zrcadle.
Ostatní koèky jí závidìly, ¾e nic nedìlá, má na sebe tolik èasu a jen si jezdí po výstavách. Naše koèka se s nimi ani nebavila, byla moc pyšná na modrou barvu svého ko¾íšku, myslela si, ¾e je šlechtièna a ¾e ten kocouøí krasavec odvedle by se k ní velice hodil.
Jen¾e kocour playboy nebyl hloupý a vybral si tu nejobyèejnìjší mourovanou koèku. Umìla toti¾ nachytat myši pro oba.
Seniorský vìk dostihl i mne a vìnoval mi ÈAS – èas na odpoèinek po hektickém pracovním období, èas na vnouèata, na relaxaci nad záhony v zahradì, na knihy bìhem let kupované a odkládané bez ètení na dobu, a¾ na nì zbude èas...
