Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Leopold,
zítra Otmar.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mùj pes má rád drobeèky...

Mùj pes má rád DROBEÈKY, tak jako já. Váš taky? Nééé, já nemyslím ty drobeèky, které vám nìkdy spadnou na zem od stolu, ale „Drobeèky (Drbeèky) z pùjèovny lidských duší“ od pana Vlastimila Brodského. Abych to ještì upøesnil, tak Kolja má v této knize rád povídání pana Bródi o jeho psu Hugovi. On si ho zkrátka zamiloval a pøedstavte si, ¾e bych mu moh´ tyhle pøíbìhy èíst poøád dokola. Asi mu Hugo zaimponoval svou chytrostí i smyslem pro roš»aèinu. Byl to náš spoleèný nápad, ¾e Hugo nesmí v ¾ádném pøípadì v téhle knize chybìt. Jen¾e nìco jiného je chtít a nìco jiného je to pak uvést ve skutek. Dvakrát jsem panu Marku Brodskému napsal, jestli by souhlasil s otištìním pøíbìhù jeho bájeèného táty. I pøesto, ¾e jsme s Koljou zdùraznili, ¾e se na kní¾ce nemíníme nijak obohatit, ale výtì¾ek z prodeje pùjde na pomoc jiným pejskùm, odpovìï jsme nedostali. Byli jsme oba z toho moc smutní.
 
Jednoho dne dostal mùj chlupáè Kolja skvìlý nápad, který psi dostávají tak jednou za sto let.
„Poslouchej, nìco mì napadlo!“ zaèal zèistajasna mùj moudrý pes. „V¾dy» pøece Hugo ¾ije! Tak proè ho nenavštívíme? Proè s ním neudìláme nìco jako – no jak se to jmenuje? Tak mi pøece pomoz – to inter, iternici nebo jak tomu øíkáte?“
 
„Myslíš interview?“ usmál jsem se a podíval se Koljovi do oèí, rozzáøených a šibalských jako v¾dycky, kdy¾ má za lubem nìjakou klukovinu. Pak jsem ho rovnou objal kolem krku, a¾ v nìm zapraštìlo jak ve staré psí boudì a dal mu velikánskou pusu na èelo.
„Kdepak, ty nemyslíš jenom na ¾rádlo, jako nìkteøí lidé na peníze! Ty máš za ušima!“ musel jsem ho hned pochválit. 
 
„No vidíš a pøitom proti mnì poøád nìco máš!“ zahoøekoval chytrácky Kolja.
Ale od nás do Prahy je cesta dlouhá a pro jeden interview se psem, i kdy¾ velice známým, se nevyplatilo jezdit. Ale od èeho máme kamarády, ¾e ano? Redaktorka a novináøka Marinka Hu¾várová má pejsky nejen moc ráda, ale jednoho s roztomilým jménem Rozinka dokonce vlastní. Kdy¾ jsem jí zavolal, moc nadšená se mi právì nezdála: „Nezbláznil jsi se? Já - a interview se psem?!“ 
 
Chvilku jsem ji pøemlouval, ale proto¾e jsem známý tím, ¾e bych i hubenou kozu umluvil, tak nakonec se smíchem souhlasila.
 
Za nìkolik týdnù jsme dostali po vlnách internetu rozhovor se slavným doposud ¾ijícím Hugem pana Brodského. Asi to byl jeho první interview s novináøkou, právì tak jako Marinky se psem.  
 
Václav ®idek
 
* * *
 
Pan pes Hugo

Pak jsem na té procházce od lucerny k lucernì, od rohu k rohu, od stromu ke stromu a od patníku a kandelábru k dalšímu patníku a kandelábru, dumal o tom, v èem je ten zakopaný pes,  ¾e pouhým instinktem obdaøený èokl se chová rozumnìji ne¾ rozumem obdaøený èlovìk.
 
(Vlastimil Brodský: Drby a dr(o)beèky)
 
Pootevøely se dveøe a za nimi se radostnì vrtìl a usilovnì štìkal malý hnìdý hrubosrstý jezevèík. Se psí vehemencí pomocí celého dlouhého tìla, s neumdlévajícím kmitáním ocásku za doprovodu staccata drápkù na podlaze, vyjadøoval všechnu moudrost a filozofii svého rodu. Štìkal a štìkal, lidskému slovu nebylo rozumìt. Ale nás – psí lidi, pejskaøe, milovníky štìkavých kamarádù, èi chcete-li psí blázny – nás u¾ si naši ètyønozí pøátelé k porozumìní a oddané poslušnosti vycvièili.
 
A co mi vyštìkal Hugo v kuchyni u své panièky, paní Švingerové, se Vám pokusím volnì pøevyprávìt…

 
Byly doby, kdy mi dalo dost práce mého páníèka Bróïu, jinak mezi lidmi slavného èeského herce Vlastimila Brodského, pìknì po svém, po psovsku vychovat. A dlu¾no podotknout, ¾e byl tvrdohlavý skoro jako jezevèík. Asi proto jsem ho mìl tolik rád.
 
Byli jsme si podobní. Nejen tou jezevèíkovitou tvrdohlavostí. Také vousy jsme mìli oba, jen já jsem si je neholil. Však co bych byl za hrubosrstého jezevèíka bez mu¾né ozdoby na bradì a tváøi! K nìèemu takovému bych se nikdy nedal zneu¾ít! Povídali jsme si, ka¾dý po svém, a vyhovovalo nám to. Taková krásná symbióza to byla.
 
Obèas mìl Bróïa pocit, ¾e musí uplatnit své letité pedagogické (nebo snad cvièitelské, èi dokonce krotitelské) zkušenosti ze sou¾ití èlovìka a psa, proto¾e ho ètyønozí kamarádi provázeli skoro po celý ¾ivot. Ve své kní¾ce Drby a drbeèky nám vìnuje celou kapitolu a já vùbec ne¾árlím na mé ètyønohé pøedchùdce: ratlíka Obra, pokus o kolii Buøta, výsostnou pozici zaujímajícího foxteriéra Pé»u, køí¾ence Bobíka, maltézaèku Báru, basetku Luki, kolegu „v rase“ – drsnosrstého jezevèíka Brita, èi Bróïovo „cvièitelské fiasko“ Ïuriho. Zapomínal ale, ¾e v našem pøípadì se jednalo o sou¾ití psa velkého formátu – jezevèíka – a èlovìka (musím uznat, ¾e taky) velkého formátu. Bróïa byl mùj a ¾ili jsme ve svìtle ramp. Kdy¾ pøestával být pro média a¾ tak atraktivní, vylepšil jsem mu image. Pózoval jsem mu na fotografiích a zlobil jsem se, kdy¾ jsem mìl pocit, ¾e mi snímek kazí. Bral jsem ho s sebou skoro všude. Co by pes pro svého milovaného páníèka neudìlal!
 
Èas od èasu Bróïa usoudil, ¾e si musím od slávy odpoèinout, a nebo spíš, ¾e tu jeho hvìzdu zastiòuji (znáte nìjakého jezevèíka, který by nebyl vynikajícím hercem?) a ponechal mì nìkomu na hlídání. Nebylo to nic neobvyklého a nevadilo mi to. Rád jsem ale takové chvíle trávil ve Sluneèné na zahradì u paní Švingerové. Nakonec jsem usoudil (a kdy¾ jezevèík usoudí, pak si na svém trvá!), ¾e „dálkový“ páníèek na návštìvy vùbec není špatný nápad a pøesadil jsem se k panièce, svìøil se její péèi a její kuchyni (však to tak dìlávají i lidé mu¾ského pohlaví. Nebo se snad mýlím?). V létì s panièkou bydlíme na chalupì ve Sluneèné, v zimì v Praze – u¾ nám to tak pìknì funguje pár let.
 
Mìl jsem, pravda, trochu výèitky svìdomí, ¾e já, kapitán domácnosti a absolutnì nepostradatelná bytost, opouštím palubu. Všechno, co jsem já umìl sám od sebe, se dnes uèí ètyønozí adepti ve škole pro psí asistenty. Umìl jsem ohlašovat poš»aèku, to ostatnì zvládne kdejaký voøíšek. Ale já jsem Bróïovi øíkal, ¾e píská konvice, ¾e se pálí hrnec, ¾e pøetéká voda. Øíkal jsem mu i jiné vìci. Ale lidé nám psùm k jejich (lidské) škodì nerozumìjí zdaleka tolik, kolik rozumíme my jim. A co všechno my psi víme, kolik toho cítíme, co všechno slyšíme, co pøedvídáme… A kolik nespravedlností musíme vytrpìt, kdy¾ jsou lidé z pozice moci pøesvìdèeni, ¾e jsme se nìjak provinili proti jejich (èlovìèím) pravidlùm. A jen nìkdy jsou ochotni pøiznat chybu, jako tøeba kdysi Bróïa, kdy¾ mì neprávem podezøíval, ¾e jsem udìlal schválnì nìkolikrát za sebou lou¾ièku. Teprve pak zjistil, ¾e na vinì byla hadice. Ka¾dé malé štìnì by cítilo, ¾e je to obyèejná voda, slyšelo by, ¾e uniká z praskliny. Jenom èlovìk to hned svede na psa! Dlouho a dlouho se mi musel páníèek omlouvat, ne¾ jsem mu velkoryse odpustil.
    
Pøišla chvíle, kdy u¾ i Huga štìkání unavilo a usoudil, ¾e je tøeba pumpnout panièku o rohlík, kdy¾ u¾ mu nic jiného nechce s výmluvami na dietu vydat – pøesnì takhle se dá pøetlumoèit Hugùv výmluvný výraz. Problém je, vysvìtluje paní Švingerová, ¾e Hugo u¾ je pøeci jen letitý pejsek a mìl teï veliké zdravotní problémy. Pan doktor mu naøídil pøísnou dietu, chodíme na injekce...  A Hugo by tak rád jedl!

 
 
Zpoèátku jsem se docela lišil od lidské pøedstavy hodného pejska, pustil se Hugo opìt do štìkání, srdce bojovníka mi velelo likvidovat jakéhokoliv soupeøe a nepøipouštìt si psí kolegy k tìlu. Erotickou duši románového milovníka jsem ale asi nedotáhl do vítìzného konce –nevím alespoò o ¾ádných dìtech, které bych byl stvoøil. ®il jsem š»astnì, bez závazkù, spokojen sám se sebou.

Teï však, na stará kolena, mì panièka nìjak zaèala zlobit – nechce mi poøádnì uvaøit a vydat k jídlu všechny dobroty, na nì¾ mám chu». A ¾e mám neustále chu»! Dokonce musím poslouchat øeèi o vìku – já, pan jezevèík! V¾dy» je mi teprve 14 let. Ještì horší jsou øeèi o dietì (lidi mì obtì¾ují s doktory – ó, jak já nesnáším, kdy¾ na mì nìkdo sahá s jiným úmyslem, ne¾ je hlazení a obdiv k mé osobnosti – èi snad psovnosti? To bych ho roztrhal a se¾ral (asi po èástech – jsem pøeci jen trpaslièí jezevèík). A úplnì nejhorší je, ¾e dietu dodr¾ují. Kdy¾ jsem si vybíral panièku s chalupou a teplou kuchyní, netušil jsem, kam se to zvrhne!
 
Co takhle ještì kousek rohlíèku, namoèeného, úplnì dietního? V¾dy» jinak mì to interview doèista znièí. A ještì se mám fotit, ¾adoní tmavohnìdé psí oèi, jim¾ nelze odolat.
 
Jsou lidé, kteøí mají romantickou pøedstavu o tom, jak teskním po smrti bývalého páníèka Vlastíka Brodského. Ale víte, ono to zas a¾ tak v bì¾ném psím ¾ivotì není. V¾dy» já u¾ jsem dávno Hugo Švingerù a Brodský jsem byl jen pøi návštìvách Bródi. Musel jsem do celé akce vlo¾it znaènou dávku svého hereckého talentu, ne¾ Bróïa usoudil, ¾e je to jeho vlastní nápad, abych se pøestìhoval. On se bál, ¾e u¾ se o mì nemù¾e tak dobøe starat (pøitom jsem to byl já, kdo peèoval o nìj a zachraòoval jeho finanèní rozpoèet). Ale který hrubosrstý chlap – jezevèík – by odolal ¾enské náruèi a kuchyni?
 
Po smrti mého milovaného Pana herce a páníèka jsem dokonce zaslechl, ¾e nìkdo fantazíruje, proè nejdu k Terezce nebo Markovi, Bróïovì dìtem! Copak bych mohl opustit panièku a peèovatelku, její¾ domácnost u¾ zdobím tolik let? Copak by bylo mo¾né mì, mou psovnost, proti mé vùli pøestìhovat do Terezèiny domácnosti s psím halamou a nebo ještì hùøe – k Markovým koèkám…?
 
Lidé mají nìkdy divné nápady. Chybí jim rozum jezevèíka!
 
Rozhovor s Hugem pøelo¾ila Marina Hu¾várová
 
* * *
 
Vlastimil Brodský èeský herec narozený 15. 12. 1920 v Ostravì, za války hrál v malých avantgardních scénách. Po osvobození se stal spoluzakladatelem Divadla satiry (1946 – 1947) a od roku 1947 – 1948 pùsobil v D 34. Od roku 1948 a¾ do 1983 byl èlenem Divadla na Vinohradech. Celý svùj ¾ivot vynikal jako herec pronikající do slo¾itých hlubin lidské psychiky jak v komických, tak i tragikomických postavách.
 
Jeho úctyhodný výkon, ¾e natoèil za celý svùj ¾ivot pøes sto filmù a mimo toho zahrál bezpoèet hereckých rolích v divadle, televizi a v rozhlase, jasnì dokazují, o jakého šlo špièkového umìlce. Hlavním smyslem jeho ¾ivota bylo herectví, bez nìj nemohl ¾ít. Naposledy exceloval v roce 2001 ve filmu re¾iséra Vladimíra Michálka Babí léto, kde zahrál se svými vrstevníky Stellou Zázvorkovou a Stanislavem Zindulkou, ve svých osmdesáti letech, zcela bravurnì roli starého mu¾e odmítajícího se smíøit s údìlem stáøí. Za herecké výkony všichni tøi dostali cenu Èeského lva.
 
Jeho vztah ke psùm se nejlépe odrá¾í v jeho z posledních kní¾ek „Dr(o)beèky z pùjèovny duší“.
 
Tragicky zemøel 20. dubna 2002.
 
***

Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 13.01.2016  15:07
 Datum
Jméno
Téma
 13.01.  15:07 kusan
 13.01.  11:53 Ctirad Panek Krásná vzpomínka
 13.01.  10:41 Von
 13.01.  08:44 Václav ®idek Podìkování ...
 13.01.  00:15 Blanka K.