Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Maøenka a no¾ka Troška

 
Je tomu ji¾ více jak deset let, co jsem poznal zaèínající talentovanou spisovatelku Petru Nachtmanovou z Curaçao a nìjaký èas jsme spolupracovali na stránkách Pozitivních novin.  Od toho èasu do dnešních dnù napsala celkem na 14 knih a bezpoèet povídek.  K povídkám, které ve mnì zanechaly hezké vzpomínky, patøily ètyøi pøíbìhy o Maøence, které Petra napsala pro mou maminku. Tenkrát jako i dnes bylo pro mne velmi pøekvapující, ba fascinující, jak se ve svém vyprávìní dokázala v¾ít do pocitù mé maminky – pøi ètení jsem mìl pocit, jak by to byla ona sama.

Pøed èasem jsem se ve vzpomínkách k tìmto povídkám vrátil a napadlo mi, ¾e by nebylo špatné   uveøejnit je na SenioruTipu, kde by jistì našly své ètenáøe. A tak se stalo.

Dnešní pøíbìh „Maøenka a no¾ka Troška“ zaèínal nadpisem „Za pár dnù Maøenka oslaví úctyhodných 96 let! Jupíí!“  I kdy¾ moje maminka u¾ sedm let ne¾ije, myslím, ¾e je na místì tento Petøin dopis neopomenout, zavzpomínat na ni a tak odkrýt Maøenèinu dosavadní anonymitu.
Václav ®idek
* * *
 
Ráda bych Vám, milá Maøenko,
vìnovala nejen dnešní povídku, ale i netradièní pøání, které má pøesnì podle poèítaèového poèítadla 96 slov. Mìjte se moc krásnì a nekoukejte na vìk... èlovìk je tak mladý, jak se cítí...

Mnoho radosti, lásky, kouzelných slov, zdravíèka. Tisíc políbení od vnouèat i syneèka. Chvilky pohody, ú¾asù, bezvadných nálad, rovnì¾ balíèek kvìtinových návnad. Mnoho knih ke ètení, noviny Pozitivní k pohlazení, vrnìní koèièí, štìòata mazlící, pavouèky pro štìstí, nohy fajn bìhací. Pøátelské návštìvy a ¾ádné pohromy! Ka¾dý den pilulku z úsmìvù. Na stìnì obraz z krásných snù. V okolí barevné promìny, na zemi koberec høejivý. Svìtélka svìtlušek, køidélka berušek, vìneèek lesní víly, srdce plné síly, tanec v letním mámení, podzim ¾ádné trápení, zimu plnou snì¾ných darù, jaro bez chladných rozmarù. Vùni lesní u nosu, ¾ití snadné, bez stresu!

Petra Nachtmanová
z Curaçao

 

Maøenka a no¾ka Troška

Dávno Maøenka nikam nespìchala, a pøesto ji potkala nehoda. Zlomená noha! Kdyby se to stalo poprvé, ani by nemukla, ale opìt bìhem tak krátkého èasu? Nejprve levá, nyní pravá. Bo¾ínek na nebesích s ní pìknì laškoval a ona støídala úsmìvy s povzdechy, proto¾e tušila, co ji nemine.

„Paní Maøenko, ve vašem vìku nelze jinak. Musíte do nemocnice, kde si pár týdnù pole¾íte. Však vám tam nebude zle,“ usmála se na ni lékaøka a zavolala sanitku, která ji pøevezla do bílého pokoje k nìkolika dalším pacientkám.

Sna¾ila se pro¾ívat dny spokojenì, jak se jen s usmìvavými a zároveò pøísnými zdravotními sestrami za zády mohlo. Nejvíc ji trápilo, ¾e „pár“ týdnù se pøehouplo na pár mìsícù a ona si dosud nenašla poøádnou pøítelkyni na povídání. Samozøejmì tu nele¾ela a nesedìla beze slov. Pár vìt dennì prohodila. Bohu¾el, nic zvláštního, co by zakoøenilo pøátelské babièce hluboko v srdci a na co by mohla potom v teple domova vzpomínat s úsmìvem.

Napøíklad tu dva týdny le¾ela jedna mladá sleèna. Pìknì otravná, co si bude nalhávat a omlouvat ji. Celý den listovala v módních magazínech, a kdy¾ se jí na nìco ptala, ani neotevøela pusu. Maximálnì se zmohla na pokynutí rukou místo odpovìdi – tam visí hodiny, tam si zazvoòte na sestru, tam máte vodu…

Potom tu le¾ela Milena, pìtapadesátiletá ¾ena, která se sice stále chichotala, ale Maøenka nechápala smysl, proè právì nyní jí vystøelil úsmìv z úst. Spolu se bavily mnohokrát, jen¾e nešlo o ¾ádné skuteèné „bavení“ a musela se hodnì pøemlouvat, aby ze slušnosti vydr¾ela a nezavøela oèi. Navíc mìla Milena dennì spousty návštìv, co¾ jí pøišlo líto. Syn by jistì i s vnouèaty a pravnouèaty pøiletìl èastìji, kdyby nebydleli daleko za hranicemi a nemuseli se otáèet v kruhu svých denních povinností stejnì jako ka¾dá rodinka na zemské planetì.

„Ach jo, èert mi byl dlu¾nej tuhle nohu pøivázanou ve vzduchu,“ povzdychla si jednou nahlas.
„Malej ale šikovnej èertík. Blllll bllll,“ ozvala se vedle ní starší štíhlá paní, usmála se a vyslechla poslední pokyny sestry pro novou pacientku. Vypadala vìru moc dobøe. Upravená a stylovì obleèená, s rukou v sádøe a slibnou pøátelskou vùní ve vzduchu.

„Jmenuji se Magda Trošková, chichi, pardon... Mošnová.“
„Já jsem Maøenka. Pøíjmení není dùle¾ité, proto¾e nejspíš mne brzy odvezou rovnou do márnice.“
„Co byste umírala, paní? Urèitì vám nevyskoèila roèenka ani na stovku! Èasu dost!“
„To máte pravdu, dosud pár let do kulatin s tøemi èísly zbývá. Jen¾e, tady v téhle místnosti se nedá dýchat. Kolem mne všichni vypadají jak v posledním ta¾ení. Mraèí se, koukají do nikam, zlobí je to a zase ono. Ach jo! Já bych se tak ráda zabavila, abych tu dlouhou, ne pøedlouhouùùù, chvíli zkrátila.“
„A koneènì jste našla mne. Já vás nenechám unudìnou. Víte, kdo já jsem?“
„Magdièka, pøedstavila jste se mi.“
„Ale budu brzy Trošková. Znáte toho slavnýho rej¾u? Víte, Maøenko. Já bych si ho ráda vzala. Doposud je starý mládenec! Jen si to pøedstavte! Mìla bych doma samou srandu a mohla si zahrát ve filmu. Pøece víte, ¾e dává pøíle¾itost i starším. Jako man¾elka bych mo¾ná získala hlavní babkovskou roli! A pøimluvila bych se i za vás, co øíkáte?“
„Já a ve filmu? Bo¾ínku, na stará kolena a zlámané nohy! To by se svìt obrátil hlavou dolù.“
„No vidíte, a to právì oni chtìjí. Skandály!“
„A ví o tom?“
„Zdenìèek? Nééé, ani náhodou, to bude pøekvapení. Víte, za dva mìsíce oslavím sedmdesátiny a on bude mùj narozeninový dárek. Mezi námi ¾enami, neprozradím mu pravý vìk. Uberu si desítku, aby ten rozdíl mezi náma nevypadal jak stvoøenej pro bulvár. Nikdo nic nepozná, jsem ještì èupr ¾enská!“
„Tak to vám gratuluju pøedem. A kdy jste se s ním vidìla naposledy?“
„Dosud nikdy. Na¾ivo myslím. V televizi a novinách nesèetnìkrát. Celý záchod jsem si vytapetovala jeho portréty a jak tam tak sedím a èekám, vrývá se mi stále více do pamìti a srdce. Nìkdo musí za milým létat tisíce kilometrù a já ho mám pøímo u... ehm, nosu. Povídám, moje láska není ¾ádná trošková, ale poøádnì Trošková!“
„Hmm, tak to vám nezávidím. Vlastnì nemáte jistotu, ¾e se splní, po èem tou¾íte.“
„Za léta snìní jsem nasbírala jistoty na rozdávání. Víte, èím ho dostanu?“
„Netuším.“
„Chytnu ho do sítì jeho vlastního umìní.“
„Nechápu, asi mi pøíliš zestárl cit pro namlouvání pánù.“
„Vše vám uká¾u, nebojte!“

A Magdièka vytáhla ze svého kuføíku, kde jiné ¾eny nosí šminky, skuteèné barvy a zaèala Maøence nezranìnou rukou malovat na její sádru. Jí se to moc líbilo. Ka¾dý den pøibyl jeden obrázek. A v den odchodu Magdy získala poøádný podpis malíøky.
„Proè jste se podepsala Troška? Copak nejste ¾ena? Nepøevlékla jste se snad?“
„Kdepak, nejsem ¾ádná trans, nevím jak dál. Podívejte se na ten podpis poøádnì!“
Maøenka se mohla vykoukat, ale nenapadlo ji nic rozumného.

„Je pravý a nefalšovaný! Chi chi. Sousedèina vnuèka mi jednou pøinesla podepsaný památník od Zdenìèka. Zavítala do Hoštic a on tam zrovna navštìvoval. Já si jeho podpis tak dlouho trénovala, ¾e je naprosto originální a mù¾ete se všem chlubit, ¾e s vámi le¾el v nemocnici.“

 
„Dìkuju, jste moc hodná,“ zazáøila Maøenka. Ani ne tak kvùli podpisu, ale pro malùvky.
Sádra nevypadala vùbec nezá¾ivnì, hrála barvami a našla v nìm celý Troškùv svìt. Na tohle mohla ka¾dá ¾ena snadno vyhrát srdce mu¾e, vzít si ho a pak mu soukromì malovat od rána do veèera.

„Pozor mi na ni dejte, moc ji neponiète!“ pøikazovala v den, kdy jí sundávali sádru. „Vezmu si ji domù a budu vzpomínat, víte?“
Vezli ji na vozíku do pra¾ského bytu. Mávala sádrou na sestry a donekoneèna si prohlí¾ela ta sluníèka, kupky sena, misky plné jahod, botu Melichara, andìlskou tváø, princezny, mlýn, rohaté štìstí z peklíèka a létajícího ševce.

Doma se usadila v køesle. Ke ka¾dému obrázku jí nová pøítelkynì vyprávìla nìkolik veselých pøíhod, které si ráda pøipomínala. Mo¾ná vymyšlených, ale na tom pramálo zále¾elo.
A navíc se nesmírnì tìšila na nedìli. Mìla ji navštívit Magdièka. Slíbila, ¾e pøinese plno filmù a spolu si uspoøádají malé domácí kino.

A aby nezapomnìly na staré dobré èasy, upeèou si k veselému filmovému dýchánku sladký troškovník...

 
Petra Nachtmanová 
* * *
Ilustrace © Eva Rydrychová
Zobrazit všechny èlánky autorky
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 30.11.2015  22:30
 Datum
Jméno
Téma
 30.11.  22:30 Petra Nachtmanová Dìkuji!
 30.11.  11:07 ferbl
 29.11.  06:17 Bobo :-)))
 28.11.  20:05 Václav ®idek
 28.11.  18:46 Ludìk
 28.11.  16:11 Vesuvjana díky
 28.11.  14:50 Helèa
 28.11.  11:17 kusan
 28.11.  10:32 Václav ®idek Fotografie
 28.11.  08:47 Von
 28.11.  07:59 MilunaH