Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Nyní udìlám „malý“ renonc a pøeruším vzpomínky na studentské mládí. Chtìl bych nìkolikrát zavzpomínát na rodiny svých rodièù a také na své návštìvy u rùzných tetièek s strýèkù.
Jak u¾ øíkal nesmrtelný Švejk, je dobøe, kdy¾ je nìkdo pøímo odnìkud! Znát své koøeny nikdy neškodí, i kdy¾ se nìkdy hledají slo¾itì.
Mùj dìda z maminèiny strany se narodil Èeském ráji v Rovensku pod Troskami a mìl na mne velký vliv, co¾ jsem u¾ prozradil. Zde mohu ještì pøidat dvì „l¾ícové“ vzpomínky. Kromì tvrdých límeèkù, náprsenky a kapesních hodinek v kapsièce u vesty nosil i cvikr a mìl pod nosem šedivý knír a dále i bradku. Rád jsem ho pozoroval pøi obìdì, nebo» poka¾dé, kdy¾ vyndával u¾ vyprázdnìnou l¾íci z úst, otøel si jí elegantním pohybem ten svùj knír. Zde ho ovšem pøedvádím jako maturanta jièínského Raisova uèitelského ústavu v roce 1881! A ta druhá „l¾ícová“ je rázu pedagogického. Jako¾to øídící uèitel v.v. mi v prvních dvou tøídách vydatnì pomáhal s domácími úkoly a dával mi i vlastní první diktáty. A kdy¾ jsem napsal špatné „i“ nebo „y“ po mìkkých èi tvrdých souhláskách, øíkal mi: „Tak jako se i poslepu trefíš l¾ící do pusy, a ne jednou pod nos a podruhé na bradu, tak musíš, i kdybych tì o pùlnoci vzbudil, vìdìt, kde se píše mìkké „i“ a kde tvrdé „y“!“ Vyjmenovaná slova po „befelemepesseveze“ však se mnou u¾ v dalším váleèném roce procvièit nestihl, nebo» bohu¾el odešel uèit malé andìlíèky do nebe.
Proto¾e maminka byla jedináèek a polosirotek, kterého vychovávala její babièka, z její strany jsem mìl pouze pár prastrýcù a pratet. O nejzajímavìjší osobnosti z této strany - jejím strýci Bó¾ovi, ruském legionáøovi a lidovém léèiteli, který byl jen asi o 10 let starší ne¾ má maminka - jsem se u¾ kdysi zmínil pøi vzpomínkách na vìci mezi nebem a zemí.
Mùj tatínek pocházel z malé vesnice Háje u Pøíbrami a na dìdu a babièku z jeho strany si nepamatuji vùbec, zato jeho sourozence, tedy mé tetièky a strýèky jsme navštìvovali èasto. Tatínkova staršího bratra si pamatuji jako udøeného starého rolníka, který byl u¾ po mozkové mrtvici a nemluvil. Nìkdy jsme u nich bydleli s maminkou o prázdninách, ale èastìji jsme byli u tety, která ¾ila v bývalé hajnovnì na kraji té¾e obce. Její man¾el byl mu¾ mnoha øemesel a kromì obdìlávání nìkolika políèek byl i místním cestáøem a hlavnì truhláøem a tesaøem. Vedle stodoly mìl i velkou dílnu a za války mi vyrobil nádherné sáòky! A teï nevím zda se neopakuji, ale se v té stodole jsem se dokonce pokoušel asi v deseti letech malým cepem mlátit snopy obilí. Samozøejmì neúspìšnì! Na dvoøe té hajnovny byla kromì vzdálené kadibudky i zajímavá studna, ze které se voda èerpala pomocí dlouhé tyèe na rameni døevìné páky, pohybem podobným rozkývání zvonù. Tatínkùv mladší bratr se také „poeizenbonštil“ ve východních Èechách a skonèil jako pøednosta stanice v Chrudumi. A u¾ jen z vyprávìní si pamatuji, ¾e jedna tatínkova setra zemøela tìsnì po první svìtové válce na španìlskou chøipku.
Na Hájích jsem mìl tøi bratrance a tøi sestøenice, ovšem jejich vìkové rozpìtí bylo znaèné – asi dvacet let! Nejmladší byla v koèárku, další omladina si hrála na louce, ti nejstarší u¾ chodili tancovat a my jen nakukovali do oken malého hospodského taneèního sálu, dokud nás maminky nezahnaly domù. Ve vsi ani po válce ještì nebyl elektrický proud a tak se svítilo petrolejkou, nad ní¾ si dospìlí, k mému velkému údivu bez kontaktu s ohnìm, zapalovali cigarety! V okolí byly krásné lesy, rostly houby a vùbec všechny lesní plody, z nich¾ nejradìji jsem mìl èervené lesní jahody s ušlehaným vajeèným bílkem. Já, který jsem „na sladký“ jsem se po tom mohl utlouci!
Rád také vzpomínám na poutì na Svaté hoøe v Pøíbrami. Ten prostor na fotce býval plný stánkù se všemi mo¾nými i nemo¾nými pou»ovými atrakcemi a domù jsme chodili dolù po dlouhých zastøešených schodech. Na Hájích jsme všichni ¾ili - my tedy pouze o prázdninách - ani¾ bychom to vìdìli, na smolinci a bylo nám v tìch letech váleèných a tìsnì po válce v rámci mo¾ností dobøe! Padesátá léta sem ale pøinesla výrazné zmìny, které se do tìchto idylických vzpomínek moc nehodí! To u¾ jsme sem také z Vrchlabí jezdili jen sporadicky. Ovšem po strakonické silnici jsme tìsnì kolem Hájù jezdili èasto na dovolenou a nyní ještì èastìji na chalupu. A v¾dy jsem se velmi divil, jak „mazanì“ byly postaveny haldy vytì¾ené hlušiny tak, aby zakryly od Slivice krásný výhled na Svatou horu!
Všechno špatné je však pro nìco dobré. Smolinec se v této oblasti pøestal tì¾it v roce 1991, a tak jako velkou a mo¾ná málo známou zajímavost mohu prozradit, ¾e zde v podzemí v hloubce kolem tisíc metrù byl za starých štol vybudován ohromný plynojem, jaký nemá v Evropì snad obdoby. Byl ra¾en v ¾ule, má kapacitu a¾ 64 milionù metrù kubických, a radìji nebudu vzpomínat kým!
Pamìtníci, vzpomínejte!
Nyní udìlám „malý“ renonc a pøeruším vzpomínky na studentské mládí. Chtìl bych nìkolikrát zavzpomínát na rodiny svých rodièù a také na své návštìvy u rùzných tetièek s strýèkù.
