Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.
Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz
Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
V èervnu 1953 pro nás tìšící se maturanty a zejména pro mne pøišel další paradox, èi chcete-li pikantérie. Koncem mìsíce jsem jel do Prahy vykonat pøijímací zkoušky na Matematicko-fyzikální fakultu UK a teprve pak jsme zaèali ten avizovaný prázdninový kurz, ve kterém byly na rozvrhu pouze maturitní pøedmìty. Pro mne a snad i pro všechny další bylo docela pøíjemné, ¾e jsme nematurovali z ruštiny, co¾ byl navíc jistì velký div. Tøi naši spolu¾áci, kteøí se hlásili na Vojenskou technickou akademii, odjeli u¾ na tento prázdninový kurz do Brna a maturitu skládali tam. Zásluhou této pøekotné reformy však také bylo, ¾e mám v základním vzdìlání jisté mezery tøeba v organické chemii, kterou jsme o prázdninách vzali jen letem-svìtem a zejména v anatomii, o kterou mì reforma zcela ochudila. A teï ten paradox – u¾ v pùli èervence jsem dostal vyrozumìní z fakulty, ¾e jsem byl pøijat. Moje budoucí Alma Mater zøejmì vìøila, ¾e maturitu zvládnu a jako moudrá matka se naštìstí nemýlila.
Abych byl upøímný, na tu fakultu se mnoho studentù nehlásilo a urèitì mi také pomohlo, ¾e mùj tatínek jako¾to náèelník stanice ÈSD byl v té „dùle¾ité“ partaji! A moji budoucí páni profesoøi urèitì nevìdìli, ¾e jsme všichni tu zkoušku dospìlosti skládali v modrých svazáckých košilích, pro které jsem já osobnì pøed èasem jel do jakési ústøední prodejny v krajském mìstì, nebo» jako syn eizenboòáka jsem mìl dráhu za hubièku!
Na toto místo se docela hodí další zajímavá vzpomínka z posledních gymnaziálních mìsícù a zaènu ze široka. Se svým písmem jsem byl odjak¾iva na štíru, snad jsem i menší disgrafik, a ten mùj rukopis byl tak „výteèný“, ¾e jsem jednou dostal z matematické kompozice dvì známky – jednièku za výpoèty a pìtku za „úpravu“! Zajímavé ale bylo, ¾e tìsnì pøed maturitou k nám do školy, u¾ nevím pøi jaké pøíle¾itosti, ale verbování to nebylo, pøišlo pár vojákù – zálo¾ákù a jeden z nich byl grafolog. Jsem od mládí skeptik, ale ten voják opravdu „válel“. Podle našeho písma odhadl velmi pøesnì naše povahy i na jakou vysokou školu se hlásíme! Skoro jsem ho podezøíval, ¾e si to nìkde u našich kantorù pøedem zjistil.
Ale zpìt k mému rukopisu. Je tak rozházený, jsou v nìm rùzné škrty a své starší ruènì psané texty nìkdy sám po sobì nevyluštím. Proto jsem v ¾ivotì napsal rukou snad jen asi dva milostné dopisy a byl jsem vlastnì témìø v¾dy nucen datlovat všechno pracnì na psacím stroji a v poslední dobì na poèítaèi. A tak nyní jen s dojetím vzpomínám na doslova kaligrafické písmo v dopisech a pøáních mého nejlepšího vrchlabského kamaráda, který mi u¾ bohu¾el nic nenapíše. Naštìstí je mám dobøe schované a pøedstavte si, ¾e jeho syn to nádherné písmo po nìm zdìdil!
A na závìr mám pro milé ètenáøe malou hádanku – který rukopis je mùj, a který je mého pøítele?
Pamìtníci, vzpomínejte!
V èervnu 1953 pro nás tìšící se maturanty a zejména pro mne pøišel další paradox, èi chcete-li pikantérie. Koncem mìsíce jsem jel do Prahy vykonat pøijímací zkoušky na Matematicko-fyzikální fakultu UK a teprve pak jsme zaèali ten avizovaný prázdninový kurz, ve kterém byly na rozvrhu pouze maturitní pøedmìty. Pro mne a snad i pro všechny další bylo docela pøíjemné, ¾e jsme nematurovali z ruštiny, co¾ byl navíc jistì velký div. Tøi naši spolu¾áci, kteøí se hlásili na Vojenskou technickou akademii, odjeli u¾ na tento prázdninový kurz do Brna a maturitu skládali tam. Zásluhou této pøekotné reformy však také bylo, ¾e mám v základním vzdìlání jisté mezery tøeba v organické chemii, kterou jsme o prázdninách vzali jen letem-svìtem a zejména v anatomii, o kterou mì reforma zcela ochudila. A teï ten paradox – u¾ v pùli èervence jsem dostal vyrozumìní z fakulty, ¾e jsem byl pøijat. Moje budoucí Alma Mater zøejmì vìøila, ¾e maturitu zvládnu a jako moudrá matka se naštìstí nemýlila..png)
.png)