Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Otmar,
zítra Mahulena.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Naše Jessy aneb vliv psa na polidštìní èlovìka

Upøímnì øeèeno nikdy jsem netou¾il po tom stát se majitelem psa. Ne, ¾e bych psy nemìl rád. U¾ jako pìtileté dítì jsem mìl nejlepšího kamaráda Bojara, nìmeckého ovèáka, na kterého byl mùj otec právem pyšný. V jeho pøítomnosti jsem se cítil naprosto bezpeèný. Rodièe mne s Bojarem beze strachu pouštìli i na delší vycházky, proto¾e dobøe vìdìli, ¾e se mi nemù¾e nic stát. Dokonce i kdybych zabloudil, pes by mì spolehlivì dovedl domù. Byl nejen starší ne¾ já, ale i chytøejší. Jeho pøátelství ke mnì šlo tak daleko, ¾e kdy¾ se otec rozhodl potrestat mì za nìjakou lumpárnu, a ¾e o nì nebyla nouze, klidnì a rád se se mnou podìli o svoji boudu coby úkryt pøed hrozícím nebezpeèím. A nejenom to. Aby mne uchránil pøed jistým výpraskem, posadil se do vchodu a jednoduše ho vlastním tìlem utìsnil. V klidu pak sedìl a sledoval mého otce, jak se blí¾í a zlostnì slabikuje mé jméno. Neštìkal ani nevrèel, to by si nedovolil, jen se tak upøenì díval. Otec mì ještì chvíli volal, pak bylo ticho. Toho ticha jsem se v¾dycky bál, nevìdìl jsem, co pøijde. Po nekoneènì dlouhé odmlce pronesl otec obyèejnì u¾ úplnì klidnì: “To je ale blbec!“ Dodnes nevím, komu to bylo adresováno, zda mì nebo mému kamarádovi Bojarovi. V pøípadì, ¾e to bylo urèeno jemu, tak se mu po letech omlouvám, a kdyby to bylo mo¾né, rád bych mu za všechno, co pro mì znamenal, podìkoval a vzal to na sebe.


Zcela zámìrnì jsem zavzpomínal na své první setkání se psem, aby bylo jasné, proè øíkám, ¾e jsem nikdy netou¾il stát se majitelem psa. Hlavním a zásadním dùvodem byla má pohodlnost. Pøedstava, ¾e bych musel pøerušit pøíjemné posezení s pøáteli a bì¾el vyvenèit a nakrmit nìmou tváø, byla pro mne nepøijatelná. V¾dycky, kdy¾ moje ¾ena nadhodila téma “Vliv psa na polidštìní èlovìka“, okam¾itì jsem jí zaèal oponovat pádnými argumenty: “Pes do mìsta nepatøí! Pes potøebuje prostor a volnost!“ Pravý dùvod jsem samozøejmì diplomaticky zamlèel, i kdy¾ mi bylo celkem jasné, ¾e moje ¾ena tuší. Dlouho se mi daøilo úspìšnì odolávat nátlakùm, které s pøibývajícím èasem získávaly na intenzitì. Odolával jsem sice dlouho, ale jak u¾ to tak bývá, nakonec jsem neodolal. Jednoho nedìlního veèera se stalo nìco, co ve zlomku vteøiny mùj odmítavý postoj úplnì zmìnilo.


Stalo se to tak: Pøijdu k veèeru domù a doma nikdo. Posadím se do køesla a pøemýšlím, co to má znamenat. Najednou se ozve klapnutí dveøí a vzápìtí jakési podivné »apkání a funìní. Na zlodìje to rozhodnì nevypadalo, podle našlapování by to musel být nanjevýš trpaslík. Funìní a »apkání se blí¾ilo. Napjatì jsem oèekával, co z toho bude, kdy¾ tu najednou se ve dveøích objevila nádherná psí hlava medové barvy s krásnýma mandlovýma oèima. Zastavila se a z výše svých tøiceti centimetrù se na mì dlouze zadívala. Pak sklonila hlavu, asi úklona na pøivítanou a pomalu krok za krokem si to hrnula ke mnì. Dùkladnì si mì oèichala, posadila se, upøela na mì ty své mandlové oèi a èekala, a¾ ji pohladím. A tak toho listopadového veèera pøi»apkala do mého ¾ivota Jessynka, dvouletá psí holka z rodu Bíglù.


Má ¾ena a dcera, které tento krásný seznamovací akt z pozadí s napìtím sledovaly, mi zaèaly o pøekot podávat informace o tom, jak Jessynku objevily. Musel jsem si pøedstavit, jak èirou náhodou jedou kolem psího útulku a jak je jen tak náhodou napadne podívat se na pejsky. Ne ¾e by si snad nìkterého chtìly vybrat, kdepak! Jen vešly dovnitø, upoutala je Jessynka - a byla z toho láska na první pohled Le¾ela v kotci vedle vchodu a zatímco ostatní pejsci se hlasitì do¾adovali pozornosti, Jessy jen tak zvedla hlavu a hodila po nich smutnýma oèima. Kolika novì pøíchozím asi bìhem svého nedobrovolného pobytu nabízely tyto krásné mandlové oèi své pøátelství, a marnì? Neštìkala, jen se podívala, a ten pohled definitivnì rozhodl o jejím osudu. A zatím co jsem naslouchal barvitému popisování psího útulku, co kotec to smutný psí osud, Jessynka si pomalu centimetr po centimetru oèichávala svùj nový domov. Vrtìla pøitom ocáskem, co¾ asi znamenalo, ¾e se jí líbí a ¾e je spokojená. Všichni jsme napjatì sledovali ka¾dý její pohyb. Napjaté ticho obèas pøerušil výkøik: “Podívejte se na ni, není krásná?!“ Asi tak po hodinì jsem zjistil, ¾e všichni lezeme po ètyøech a šišlavì vykøikujeme její jméno. Jessy se tváøila spokojenì, nìco podobného asi neza¾ila, ale já jsem pøece jen dostal strach. Tolik nì¾ností najednou je silná káva i pro dospìlého, nato¾ pak pro dvouletou psí holku, která podobným nì¾nostem odvykla. Jen aby se z toho nepoèùrala, napadlo mnì.


„Bude lepší, kdy¾ ukonèíme seznamovací veèírek. Pes se musí vyvenèit!“ Tìmito slovy jsem zastavil pøíval nìhy, vzal si vodítko a vyšel na procházku se psem. Vidìl jsem se, jak dùstojnì kráèím ulicí, a vedle mì na vodítku krásný pes. To bude pastva pro oèi! Jen jsem otevøel domovní dveøe, bylo mi jasné, ¾e mé pøedstavy o dùstojné chùzi s krásným psem po boku, zùstanou pouze v rovinì snù. Jakmile citlivý èumáèek psí holky ovanuly nové, pro ni u¾ skoro zapomenuté vùnì, jako støela vyrazila vpøed.

Nikdy bych nevìøil, jakou sílu mù¾e vyvinout tøináctikilový tvoreèek, ucítí-li vùni pøírody. Stal jsem se pro Jessynku nezbytným pøíva¾kem na konci vodítka, zoufale se sna¾ícím omezit její volný pohyb. Nejprve jsme probìhli celou ulici tam a zase zpátky. Podruhé Jessynka dùkladnì oèichala ka¾dé domovní dveøe. Øíkám-li ka¾dé, myslím to doslova. Pøipadalo mi to, jako by se zoufale sna¾ila najít svùj pùvodní domov. Kdy¾ zjistila marnost svého poèínání, zamíøila se mnou do parku. Byl jsem pøipravený na nejhorší. Vím dobøe, ¾e park je pomìrnì rozlehlý a nemìl jsem nejmenší chu» si to ovìøovat, navíc v poklusu. Jaké však bylo mé pøekvapení, kdy¾ se Jessy, jen co mì tam pøivlekla, neèekanì a zpùsobnì posadila. Nebýt jejího èumáèku, který lítal ze strany na stranu, opravdu bych si myslel, ¾e zkamenìla, ¾e je to socha. Asi se chce nadýchat èerstvého vzduchu, pomyslel jsem si naivnì, a pak pùjdeme domù. To pozastavení na èerstvém vzduchu bylo docela pøíjemné. Vyndal jsem si krabièku cigaret, abych si ten pobyt zpøíjemnil ještì víc. To však u¾ Jessynka znièehonic vytáhla tu svou ušatou hlavu dopøedu jako periskop a její mandlové oèi upøenì zíraly do potemnìlého parku. Pak se pomalu postavila na všechny ètyøi a neuvìøitelnou rychlostí zaèala kmitat ocáskem ze strany na stranu. Bylo mi jasné, ¾e se pøipravuje ke startu. Jen jsem jaksi netušil, jakým smìrem a proè. Moc èasu na pøemýšlení mi nedala. Jejím cílem byl pochopitelnì pes a shodou okolností také bígl (dnes u¾ vím, ¾e se jmenuje Max a je to jeden z mnoha Jessynèiných kamarádù). A tak jsem byl, pravda trochu násilím a proti své vùli, pøizván ke psím hrátkám. Chvíli nì¾nì kousala Jessynka Maxe do ucha, a ten jí to stejnou mìrou oplácel. Chvíli jsme pronásledovali Maxe my dva a chvíli tomu bylo naopak. Musel jsem sice poka¾dé jednoho èi druhého vymotávat z vodítka, ale pohled na spokojenou a š»astnou Jessy mi vše stonásobnì vynahradil. Nakonec panièka Maxe odvolala, zøejmì na mnì bylo a¾ pøíliš znát fyzické vyèerpání, a tím se hra skonèila. Rozlouèili jsme se a vydali spokojenì k domovu.


Nechci se dopodrobna rozepisovat o tom, jak jsme se postupnì den po dni s Jessynkou skamarádili, ale u¾ teï musím po pravdì øíct, ¾e náhoda, která zpùsobila, ¾e do mého ¾ivota pøi»apkala Jessy, byla pro mne opravdu štìstím.


V ¾ivotì mne nikdo tak nevítá, kdy¾ pøijdu domù, jako právì Jessy. Tu radost ze setkání nikdy nedává najevo hlasitì. Zaèít radostí štìkat, pokládá za pøíliš teatrální a falešné. Pøibìhne ke mnì, zastaví se, a neuvìøitelnì rychle zaène kroutit ocáskem. Poté zaène stepovat, co¾ znamená, ¾e skáèe ze zadních na pøední a opaènì. V nestøe¾eném okam¾iku odbìhne prudce do obývacího pokoje, odkud pøivleèe svùj pelíšek a nutí mì, abych se s ní o nìj pøetahoval. Musím øíct, ¾e nesmírnì rád jí vyhovím. Pøetahujeme se, chvíli vítìzí ona a chvíli já. A tak se postupnì dopøetahujeme a¾ do obýváku, kde sebou nakonec Jessy praští na záda a nechá se hladit po bøíšku. Tento akt je pro ni vrcholem blaha.


Po roce u¾ pøesnì vím, co má Jessy ráda a co ne. V tom mi je trochu podobná, proto¾e nesnáší, kdy¾ na ni nìkdo køièí. Dokonce i zvýšený hlas ji chudinku traumatizuje. Stane se napøíklad, ¾e Jessy peèlivì tøídí obsah odpadkového koše. Tuto èinnost provádí ráda a èasto. Jako správná hospodynì roztøídí po podlaze veškerý obsah a uvá¾livì tøídí, co je tøeba definitivnì vyhodit, a co je mo¾né ještì zkonzumovat. Takovéto poèínání pova¾uji za pøíkladné, proto¾e hospodaøit je tøeba umìt. Namísto pochvaly, kterou by si urèitì zaslou¾ila, zaène na ni má ¾ena køièet. To pak Jessy celá vystrašená pøibìhne ke mnì a pøitiskne se mi k noze, jako by vy¾adovala ochranu. Pravdou je, ¾e na povel by si mi k noze nesedla nikdy, to by jí asi pøipadalo pøíliš poni¾ující. Upøe na mne ty své mandlové oèi, které jako by øíkaly: “Zastaò se mnì. A neboj, kdy¾ bude nejhùø, zasáhnu!“


A tak peskuje chvíli panièka pejska a chvíli mì a pak se její hnìv pomalu ale jistì snáší jen a jen na mou hlavu. Kdy¾ je koneènì bouøe za¾ehnána, Jessy se odebere na svùj pelíšek, polo¾í si tu svou medovou hlavu na pøední tlapky, co¾ na první pohled vypadá, jako by o svém prohøešku vá¾nì pøemýšlela a zpytovala svìdomí. Po chvíli na mne upøe své oèi jako by mi øíkala: “Vidíš, lézt do koše je pøece blbost, hned jsem ti to øíkala.“


Nìkdy ovšem následuje trest. Ten spoèívá v tom, ¾e musí sedìt v pøedsíni ve svém pelíšku a nikdo s ní nesmí ztratit slùvko. To je pochopitelnì nejvìtší trest, ale pro mne. Kdy¾ míjím sedící Jessynku, radìji se dívám do stropu, abych nemusel vidìt ty její smutné vyèítavé oèi. Zavøu se do pokoje a sna¾ím se nìco dìlat, abych na ten pohled zapomnìl, ale marnì. Její smutné oèi jsou v pokoji se mnou, je zbyteèné pokoušet se soustøedit. Kdy¾ u¾ to nemohu vydr¾et, potichu, aby panièka neslyšela, pootevøu dveøe, sednu si do køesla a èekám. Za chvíli Jessynka taky potichu, jako po špièkách, pøi»apká ke mnì. Zaène mì èumákem strkat do nohy, aby na sebe upozornila. Nesmím na ni promluvit, pøesvìdèuji se v duchu zoufale, ale ona u¾ asi tuší, ¾e zaèínám polevovat. Najednou mi sebere baèkoru, odbìhne s ní doprostøed pokoje a zalehne ji pøedními tlapkami, jako by øíkala:“ U¾ si to tak neber a pojï si se mnou hrát!“ A tak se s ní potichu potichounku zaènu pøetahovat o baèkoru. Marnì se jí sna¾ím vysvìtlit, ¾e musí být zticha. Za chvíli to nevydr¾í a jako zbìsilá bìhá po pokoji s baèkorou v hubì. Štìkot samozøejmì pøehluší i televizi a panièka, která a¾ do této chvíle sledovala zprávy, vejde do pokoje. Bouøe se snese tentokrát pøímo na mou hlavu. Obsah sdìlení je stejný, takhle se ta naše holka nikdy nièemu nenauèí!


Pro zachování klidu, beru nìkteré Jessynèiny pøestupky rovnou na sebe, pokud to samozøejmì jde. Ale pøedstavte si, ona je takový charakter, ¾e se k nim nìkdy sama pøizná! To si tøeba jednou moje ¾ena odlo¾ila nakousnutý štrúdl na konferenèní stolek a odešla k telefonu. Bìhem výjimeènì krátkého hovoru štrúdl beze stopy zmizel. ®ena byla zpoèátku pøekvapená, ujiš»ovala se, zda ho nemohla pøece jen sníst... Milá Jessy se ovšem tváøila, jako ¾e se jí takový problém vùbec netýká. Klidnì si lehla do køesla a neteènì se dívala, jak oba marnì øešíme problém. Mnì bylo od poèátku všechno jasné, ale abych zachránil Jessy od potrestání, vzal jsem podivné zmizení na sebe. I kdy¾ se nemá lhát, pro dobro vìci jsem prohlásil, ¾e jsem štrúdl snìdl já. Dokonce jsem neváhal vynášet a¾ do nebe jeho znamenitou chu», tu køehkost a vláènost, za kterou by se nemusel stydìt ani kuchaø v Royal hotelu. Jessynka zatím v pohodì le¾ela v køesle a zdálo se, ¾e se mnou vøele souhlasí. U¾ to vypadalo, ¾e mùj manévr skonèí úspìchem, kdy¾ si najednou panièka všimla, ¾e Jessinèin jindy èerný èumáèek, je bílý jako od cukru. Ostrý dotaz: “Jessy, co to bylo!“ vykonal své a chudák holka se šla do pøedsínì sama potrestat. Sedla si na pelíšek a její oèi jako by nám øíkaly: “Nemluvte se mnou, vím, co jsem provedla, tak si to odsedím!“ Bouøe se pak u¾ tradiènì snesla opìt na mou hlavu.

Tak nìjak probíhá mùj ¾ivot s Jessynkou. V¾dycky se tìším, a¾ pøijedu domù a za¾iju to krásné pøivítání. Nìkde jsem èetl, ¾e pes bývá obrazem svého pána. Zaèínám mít obavy, ¾e v mém pøípadì to mù¾e být naopak.


Jaroslav Vlach

* * *


Jaroslav Vlach (pøijetím na Janáèkovu akademii múzických umìní v Brnì se mu splnil jeho dìtský sen stát se hercem. Psal se rok 1968. Po absolutoriu v roce 1972 nastoupil dlouhou pou» po moravských a èeských divadlech. Z Uherského Hradištì pøes Cheb, Hradec Králové, Liberec a¾ do ký¾ené Prahy. V souèasné dobì zaèal u¾ desátou sezónu v Divadle ABC.


Bìhem své herecké kariéry si zahrál role, o kterých sní ka¾dý herec. Chlestakova z Revizora, Mercuccia z Romea a Julie, Mackie Messera z ®ebrácké opery, Porfirije ze Zloèinu a trestu èi Moliérova Dona Juana v re¾ii Jana Grossmanna. Avšak nejkrásnìjší postavy, které na své pouti po èeských divadlech vytvoøil a které mu mù¾e právem závidìt ka¾dý, jsou: syn Robert – Uherské Hradištì 1975 a dcera Adéla – Cheb 1978. Obì vytvoøené na rùzných štacích ve skvìlé re¾ii jeho ¾eny Evy.


O nejlepším pøíteli èlovìka øíká:
„Pes je pro mì nejlepší kamarád. Pøátelství stoprocentnì odmìòuje pøátelstvím a lásku láskou. U lidí tomu tak v¾dy stoprocentnì nebývá.“

* * *
Foto archív Václava ®idka
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové "Kolja... to neznáte mého psa!" vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni



Komentáøe
Poslední komentáø: 08.08.2015  06:30
 Datum
Jméno
Téma
 08.08.  06:30 Bobo :-)))
 07.08.  21:17 Vesuvjana díky
 07.08.  12:45 janina
 07.08.  11:50 kusan
 07.08.  10:48 Ferbl