Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi popisujeme dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat.


Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.


Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Moji pøátelé a já - Stanislav Sohr

Po svém pøíchodu do Karviné v roce 1960 jsem se èasto dostával do Ostravy. Bylo to nejbli¾ší správní, hospodáøské i kulturní centrum, kam mì pøivádìly slu¾ební i soukromé zájmy, tak¾e jsem se tu seznámil s øadou lidí z nejrùznìjších oblastí kulturního a umìleckého ¾ivota.


Našel jsem tu také nejtrvalejšího a nejvýznamnìjšího ¾ivotního pøítele, Stanislava Sohra. Je zajímavé, ¾e je dost lidí, u nich¾ si pamatuji, kdy jsem se s nimi poprvé setkal, aèkoli pro mì nejsou pøíliš významní, ale pokud jde o mého úhlavního pøítele, takovou vzpomínku si nevybavím. Zøejmì proto, ¾e se stal tak samozøejmou souèástí mého ¾ivota, jako kdybych ho znal od prvního pohledu na svìt, jako by pro mne existoval odjak¾iva. Pravdìpodobných pøíle¾itostí, kdy k tomu došlo, je víc ne¾ dost, nebo» byl všude, kde se dìlo nìco zajímavého – v té dobì byl ostatnì šéfredaktorem Ostravského kulturního zpravodaje, tak¾e to mìl pøímo v popisu práce. Té¾ je mo¾né, ¾e jsem znal døíve jeho ¾enu Alenu, s ní¾ jsem se jako s kolegyní z jednoho ostravského uèilištì vídal na pravidelných poradách, a ta nás seznámila. Od první chvíle však mìly naše styky takovou frekvenci a tolik podob, ¾e by to vydalo na tlustou kroniku.


Kdy¾ si vybavím jeho zjev, vidím mohutnou postavu, lysou hlavu s velkou mozkovnou, temperamentní gestikulaci a pøesvìdèivou výmluvnost. Diskuse s ním byla v¾dy tak trochu jednostranná, ne však proto, ¾e by neumìl naslouchat partnerovi a respektovat jeho názory, nýbr¾ proto, ¾e jeho argumentace bývala tak silná, ¾e ka¾dého prostì pøeválcoval.

Sohrovi bydleli v centru Ostravy, kousek od nové radnice, a stali se pro mì základnou v krajském mìstì. Èasto jsem u nich po veèerních pøedstaveních a jiných akcích pøespal. Sedávali jsme v Standovì pokoji dlouho do noci, on v køesle za svým psacím stolem jako za pevností, její¾ hradby tvoøily štosy rukopisù a knih, já v pohodlném ušáku naproti, a poslouchal jsem jeho fundované názory na divadlo, literaturu a umìní vùbec, i poutavá vyprávìní z jeho èasto dobrodru¾ného ¾ivota. A ¾e bylo o èem vyprávìt! Pøesto jsem se obèas pøistihl, ¾e v hlubokém køesle neslušnì klímám, zatímco mi mùj pøítel hází perly svých zkušeností a není k unavení. Patøil prostì k lidem, kteøí jsou nejaktivnìjší v dobì od deseti veèer do ètyø ráno (a pak dlouho vyspávají).

Narodil roku 1925 v Hodonínì, vyrùstal hlavnì v Pøerovì, kde navštìvoval obchodní akademii, první básnické pokusy posílal do Mladého hlasatele a vyhrál literární soutì¾ tohoto èasopisu, za války byl totálnì nasazen a v roce 1944 poslán do Jeny, kde za¾il bombardování, pokusil se o útìk k Amerièanùm, musel se však vrátit do protektorátu. Tohle dobrodru¾ství mu však nestaèilo a v tém¾e roce se vydal na Slovensko, kde ho zastihlo povstání, podstoupil boj s nìmeckým wehrmachtem, jen tak tak se mu podaøilo uprchnout a díky zranìnému oku se do konce války skrýval v pøerovské nemocnici.

Po osvobození se anga¾oval v národnì socialistické stranì a v roce 1946 odešel studovat do Prahy na Vysokou školu politickou a sociální. Pøitom se stal externím redaktorem èasopisu Vpøed, seznámil se s Jaroslavem Foglarem a stal se nadšeným propagátorem jeho díla a idejí. V té dobì se téý zaèal zajímat o parapsychologii a esoteriku.

Pøi politických provìrkách, je¾ následovaly po komunistickém puèi v roce 1948, byl vylouèen ze školy a musel narukovat na vojnu. Po ní se nìkolik let ¾ivil jako herec v moravských oblastních divadlech, poté jako pojiš»ovák v Ostravì, a¾ se díky úspìchùm v krajské literární soutì¾i stal redaktorem Ostravského kulturního zpravodaje.

Jeho osobní líèení tìchto dobrodru¾ných událostí a existenèních zvratù bylo samozøejmì znaènì podrobnìjší a barvitìjší, ne¾ jsem struènì naèrtl. Další etapa našich vztahù zaèala, kdy¾ jsem se stal øeditelem závodního klubu a zatou¾il rozšíøit èinnost o výdìleèné aktivity, co¾ bylo výsledkem jistého uvolnìní podnikatelských aktivit v šedesátých letech. V praxi to znamenalo, ¾e spoleèenské organizace mohly provozovat cosi podobného, èemu se v JZD øíkalo pøidru¾ená výroba.

Stanislav v té dobì otiskoval v Ostravském kulturním zpravodaji jako literární pøílohu na pokraèování Foglarovy romány (Záhadu hlavolamu, Stínadla se bouøí), byl by rád vydával i Rychlé šípy, ale zøizovatel èasopisu to nemohl èi nechtìl povolit. Pøišel proto s nápadem realizovat tento zámìr v klubu, který jsem vedl. Pøiznám se, ¾e mì to trochu zaskoèilo, tak daleko mé zamýšlené výboje nesahaly. S nakladatelskou èinností jsem nemìl zkušenosti, nevìdìl jsem, jak takový poèin zdùvodnit a obával jsem se i reakce zøizovatele klubu, tj. podnikové organizace ROH, proto¾e Jaroslav Foglar byl stále na indexu ne¾ádoucích autorù.

V této situaci mi Stanislav poprvé poskytl pøíklad svých schopností a své odvahy a já toho jako uèenlivý ¾ák vyu¾il. Nejprve jsem vzal pod køídla klubu bezprizorný Klub pøátel Jaroslava Foglara, jeho¾ duchem byl Zdenìk Pírek ze Vsetína, abychom mohli populární seriál prezentovat jako souèást èinnosti tohoto klubu. Potom jsme se rozjeli do Prahy za Foglarem, uzavøeli nakladatelskou smlouvu a zjistili, z jakých podkladù se dá reprint Rychlých šípù poøídit. Èást nákladu prvního sešitu jsem vìnoval jako vánoèní dárek dìtem havíøù mateøské šachty, které z toho byly v sedmém nebi, èím¾ se ulomil hrot potenciálního odporu z této strany. Edièní èinnost vìnovanou Foglarovu dílu jsme pak rozšiøovali napø. tím, ¾e jsem pro klub objednal dotisk pøíloh Ostravského kulturního zpravodaje s Foglarovými romány, dali jsme je svázat a získali tak samostatné knihy, je¾ se dostaly na kni¾ní trh. Nebo jsme navázali spolupráci s Markem Èermákem, který se ujal rekonstrukce pøedloh s kresbami Jana Fischera a pod vedením Jaroslava Foglara kreslil nové pøíbìhy.

Tato èinnost zaèala nabývat takového rozsahu, ¾e pøesahovala mo¾nosti i poslání mého závodního klubu, a tak Standa pøišel s dalším nápadem, jím¾ si chtìl splnit jedno ze svých ¾ivotních pøání: vytvoøit vlastní nakladatelství. Doba zatím takovým iniciativám pøála. Díky spolupráci s Josefem Kutíkem, øeditelem Inzertní a reklamní agentury Mladé fronty v Praze (jen¾ se pozdìji stal úspìšným autorem knih pro mláde¾, napø. Bílé vydry), jsme zjistili, ¾e by se takové nakladatelství dalo zalo¾it jako hospodáøské zaøízení Svazu klubù mláde¾e. To se nám podaøilo, já do Pulsu delimitoval edièní èinnost závodního klubu, Standa se ujal vydávání mìsíèníku Tramp, z volných sešitù Rychlých šípù udìlal samostatný èasopis a nastartoval velkorysý edièní program, který se u¾ nesoustøeïoval jen na Foglarova díla. Já se pak té¾ rozhodl splnit si jedno pøání: pøesídlit do Prahy. Udìlal jsem to tak, ¾e jsem nejprve pøevzal od Svazu klubù mláde¾e vydávání èasopisu Dostavník, pak v rámci této organizace zalo¾il Obchodní kanceláø Fortuna, je¾ byla podnikem s širokým kulturním programem, stal se øeditelem a odstìhoval se do Prahy.

Spolupráce se Stanislavem Sohrem a Pulsem pokraèovala mj. tím, ¾e jsme spoleènì vyrábìli a distribuovali slavný hlavolam je¾ka v kleci. V dobì nejvìtšího rozvoje však spadla klec. Normalizaèní proces, zapoèatý v dubnu 1969 dospìl v roce 1971 k tomu, ¾e samostatné mláde¾nické organizace, jakou byl i Svaz klubù mláde¾e, byly opìt nahnány do lùna Socialistického svazu mláde¾e, všechna hospodáøská èinnost se musela zrušit a došlo k likvidaci jak Pulsu, tak Fortuny.

Zatímco v Praze probìhla likvidace mého podniku celkem bez problémù, krajští èinitelé v Ostravì se s velkou chutí do Pulsu zakousli chtìjíce zlikvidovat nejen podnik, ale i jeho øeditele, co¾ se jim podaøilo. Pøesto¾e v úèetnictví Pulsu nemohli najít ¾ádné nesrovnalosti, tak dlouho Standu Sohra dusili a honili po soudech, a¾ to odskákal infarktem a musel odejít do invalidního dùchodu. Krajští trpaslíci mu nemohli odpustit, ¾e jim tolik pøerostl pøes hlavu.

A zaèala další etapa jeho ¾ivota a našich vzájemných stykù.


Poté, co se Stanislav dostal z nejhorších zdravotních potí¾í, zaèal hledat nové aktivity, v nich¾ by se uplatnil. Nejprve se rozpomnìl na svou divadelní minulost, spojil se s havíøovským Jiøím Tibitanzlem, který býval èinný jako mim, ale nyní vedl divadélko KRUH hrající pohádky pro dìti. Stanislav se nìkolik let sna¾il povznést jeho èinnost na vyšší úroveò jako herec i mana¾er (sám jsem mu sjednal hostování na scénì nakladatelství Albatros v Praze), ale bylo s tím spojeno tolik cestování a potí¾í s poøadateli i èleny souboru, ¾e po nìkolika krušných letech tento pokus vzdal. Neodradilo ho to však od toho, aby zalo¾il vlastní divadlo pro dìti, nazval je Sluneèník, napsal pro nì hru Zlatý košíèek, ale ani tento pokus mu nezajistil existenèní minimum.

Kdy¾ se v sedmdesátých letech zaèalo mluvit o experimentech s parapsychologií èi psychotronikou a o formách alternativní medicíny, Stanislav si pøipomnìl telepatické pokusy ze studentských let, jich¾ se zúèastnil, napsal o svých zkušenostech Františku Kahudovi a stal se èlenem výzkumného týmu jeho psychoenergetické laboratoøe. Kromì zadávaných úkolù zaèal pracovat na vlastním systému identifikace a klasifikace mentálních jevù a pøitom v sobì objevil léèitelskou schopnost. A mìl s tím neèekané úspìchy, o nich¾ mi v¾dy nadšenì referoval. Kromì rozsáhlé klientely v Èechách i na Slovensku, kromì stálé spolupráce se slušovickým dru¾stvem byl zván i do zahranièí vèetnì Spojených státù a Kanady.


Pøi jedné návštìvì Ostravy jsem se u nìj setkal s lidmi, jim¾ pomohl, a mohl si ovìøit, ¾e jeho zprávy byly pravdivé. Tehdy za ním pøijeli mladí man¾elé z Pøerova, jejich¾ syn byl témìø slepý vinou pigmentových skvrn, které pokrývaly sítnici jeho oèí. Stanislav je po nìkolika sezeních rozptýlil a chlapci se zlepšil zrak natolik, ¾e mohl bez problémù èíst, bìhat a jezdit na kole a co hlavního – nemusel chodit do školy pro slepce. Kdy¾ jsem se jich zeptal, jak se dozvìdìli o léèitelských schopnostech mého pøítele, øekli mi, ¾e mají známé, jejich¾ dcera trpìla èastými epileptickými záchvaty a ztroskotala na tom její vá¾ná známost. Stanislav Sohr ji vyléèil, našla si nového chlapce, provdala se a od té doby je zdravá a š»astná.

Tato úspìšná etapa Standova ¾ivota trvala témìø deset let, byly tu však dva dùvody, pro nì¾ léèitelskou praxi v tak velkém rozsahu ukonèil. Jednak se za socialistického státu nikdy nepodaøilo dát této èinnosti dostateènì legální ráz, tak¾e její provozování i odmìòování mohlo kdykoli vést k trestním postihùm, jednak to Stanislavovi odèerpávalo hodnì sil. Je nesporné, ¾e energii, kterou léèitel pøedává nemocným, èerpá pøedevším ze sebe a pokud nemá dost èasu na její obnovu, musí se to podepsat na jeho zdraví. Stanislav si to uvìdomil, a tak dospìl k poslední formì vyu¾ití svých schopností a zkušeností.

Díky pádu totalitního re¾imu v roce 1989 se doèkal politické rehabilitace a uznání vysokoškolské kvalifikace, zalo¾il v Ostravì Spoleènost pro diagnostickou prognostiku a neokybernetiku s názvem NOETIS. Otevøel øadu dlouhodobých kurzù, školil praktikanty uplatòující metody jeho práce a vychovával si pokraèovatele svého díla. Zbyl mu èas i na to, aby vydal jak øadu vlastních odborných prací, tak nìkolik titulù umìlecké prózy inspirované tajemstvími svìta a záhadami ¾ivota, na nì¾ pøi své práci tak èasto nará¾el.


Jeho bouølivá a plodná ¾ivotní cesta skonèila pøed Vánoci v roce 2000, nìkolik dní pøed 75. narozeninami.


Text a foto: Eduard Svìtlík

* * *

Zobrazit všechny èlánky autora



Komentáøe
 
 Datum
Jméno
Téma