Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Romana,
zítra Al¾bìta.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Andìl strá¾ný mé dobré nálady


Pøátelé jsou andìlé, kteøí nám pomohou, kdy¾ naše køídla zapomnìla létat. Urèitì je to tak, proto¾e kdy¾ se obèas ocitnu v úzkých, v¾dycky hned pøiletí nìkterý z mých pøátel a vytáhne mì z bryndy.
Nerozvìšuji si jejich fotky po stìnách, aby byli blízcí mým oèím, jako jsou blízcí mému srdci, zato si rozvìšuji po bytì pøedstavy o nich.
A tak mi zdobí byt podle povahy pøátel andìl vyøezaný z lipového døeva, z mìdìného drátku, z porcelánu, ulitý z hutního skla, vybroušený do tenkého sklenìného plátku, z barevných sklíèek orámovaných cínem, upeèený z pardubického perníku a z vizovického tìsta, vymodelovaný z moduritu, z mýdla i vosku a uhnìtený z keramické hlíny. Mám andílka – tvoøítko na máslo – a nìkolik formièek na vánoèní cukroví, také vyšitého køí¾kovým stehem, a jeden – taková malá sádrová soška v rozevlátém rouchu, hraje na miniaturní harfièku a vypadá, jako by právì vystoupil z obrazu v barokním kostele svatého Matouše v Dolanech u Olomouce, kde si bral po válce mùj tatínek Adolf moji maminku Helenu za ¾enu.


Andìlé v mé sbírce jsou malincí, malí i malinko vìtší. Jeden mi nese srdíèko, druhý ètyølístek, tøetí hvìzdu, ètvrtý miniaturní kompas a další ještì mròavìjší hodinky. Všichni se povzbudivì usmívají a v tom úsmìvu je poselství, ¾e za ka¾dým mrakem svítí slunce. Já jim vìøím, jistì to mají z první ruky. Snad proto se dívám na ¾ivot z té lepší stránky a ka¾dé ráno se hodlám naladit do dobré nálady. Však mùj moudrý tatínek øíkával, ¾e ¾ivot ¾ijí jen optimisté, pesimisté jsou pouhými diváky.
Nehodlám být divákem s pusou do podkovy, tøeba bych sedìla v první øadì divadla zvaného ¾ivot. ®iji naplno tady, dnes a teï. Øídím se poselstvím mého nejoblíbenìjšího, spisovatele Oty Pavla, který napsal: „Umìt se radovat. Ze všeho. Neèekat, ¾e v budoucnu pøijde nìco, co bude to pravé, proto¾e je mo¾né, ¾e to pravé pøichází právì teï a v budoucnu nic krásnìjšího u¾ nepøijde.“

 


Tak jako jiní kolem sebe rozšiøují chøipku nebo jinou nemoc, sna¾ím se já šíøit pohodièku.
Snad proto mám kolem sebe plno pøátel, a to všech vìkových kategorií i rùzných profesí. Ale v¾dy pozitivních a kladných. A se smyslem pro humor.


Škarohlídùm, mrzoutùm a lháøùm se vyhýbám. Bojím se jich jako èert køí¾e. Prozáøený den doká¾í zašpinit, jako kdy¾ chobotnice vypustí do vody inkoust a zahalí se do neprùhledného tmavého závoje. Lháøi jsou zase zamotaní do pøetváøek a nepravd. A jako ta chobotnice mìní barvu a strukturu kù¾e, tak oni mìní své mimikry. Protáhnou se úlisnì do pøíznì lidí, právì jako ta chobotnice, kdy¾ svých osm chapadel doká¾e zú¾it natolik, ¾e se provlíkne i tak malým otvorem, jako je prùmìr jejího oka. Víc ani o píï, proto¾e oko, to je jediná pevná èást jejího tìla, s kterou nehne. Také s lidským okem je to jednou dané. Oko, do duše okno, øíká se. A opravdu, oko prozradí mnohé. V rohovce, v tom vydutém zrcadle, se odrá¾í povaha homo sapiens.


Uchvátí mì, kdy¾ se v pohledu zraèí elán, laskavost, radost a jiskøivý humor. Takové oèi v¾dy patøí dobrosrdeènému èlovìku. Vyzaøuje z nìj zaruèenì optimismus. A optimistickému pohledu, nìkdy a¾ uplakanému smíchem, já nikdy neodolám. Nejoptimistiètìjší ze všech mých pøátel je Marcel. Øíkám mu andìl strá¾ný mé dobré nálady. Jen co ráno otevøe oèi, u¾ mi posílá veselou esemesku nebo vtip.
Pak následuje øetìzová reakce. Po drátech, emailem èi ústním podáním šíøím jeho vtipy dál pro radost ostatních. Jeden z nejvdìènìjších pøíjemcù je Pavel, který bydlí v Olomouci na stejné chodbì jako moje maminka.


Kdy¾ do Olomouce pøijedu, jdu ho hned navštívit a absolvuji v¾dy stejný rituál. Zazvoním dvakrát dlouze a jednou jen crnknu. Pak èekám na roho¾ce, ne¾ se rozlétnou dveøe a v nich se lekne Pavel, div se mu nezastaví srdce: „Ty ještì ¾iješ? Já se snad štípnu, jestli se mi jen nezdáš.“ Stiskne tváø mezi palcem a ukazovákem, a kdy¾ se pøesvìdèí, ¾e nejsem pøelud, pozve mì obøadnì dál. Já mu ještì na roho¾ce na tu tváø zobnu letmé políbení a pak se posadím do køesla pod fíkus, který se vytáhl málem a¾ ke stropu za tu dobu, co se známe. Pavel zmizí v kuchyòce a v minutì odtud zavoní èaj.
Pak na stolek postaví kouøící konvici, dva šálky z karlovarského porcelánu a na sklenìný podnos vyrovná v pøesných øadách máslové sušenky polité èokoládou.
Pøedtím však pøede mnou otevøe døevìnou kazetu a dá mi šanci vybrat mezi èajem bílým, zeleným, polozeleným, èerným, ovocným èi bylinným, a to i jihoamerickým lapachem a jihoafrickým rooibos.

 


Mohlo by se zdát, ¾e k Pavlovi chodím jen na èajové dýchánky, ale já jsem u nìj pøedevším jedno velké ucho a sna¾ím se peèlivì zaznamenat jeho zajímavá vyprávìní. Chci s ním ovšem dr¾et krok, a tak jede v¾dy pusa støídavì i mnì.


„Mám rád ta naše setkání, tvé humorné historky a vtipy, kterými mì pravidelnì zásobuješ,“ louèil se se mnou mezi dveømi.


„Já jen posílám dál, co mi sdìlí andìl strá¾ný mé dobré nálady,“ uvedla jsem vše na pravou míru.


A abych dokázala, ¾e je to opravdu tak, hned druhý den jsem na Pavlùv mobil odeslala vtip, kterým mne rozveselil Marcel. Ten znìl: Kohout má v kurníku deset slepic. Kdykoli tam vstoupí, devìt jich políbí a desáté vytrhne pírko. Kdy¾ u¾ to trvá nìkolik dnù, desátá slepice se ohradí: „Co to má znamenat? Jak tomu mám rozumìt?“ „Jen tebe chci vidìt nahou,“ odpoví kohout.


Neuplynula ani minuta a mùj mobil mi hlásil esemesku. Byla od Pavla.


„Tak Jarunko, kdy zaèneme s tìma peøíèkama?“ èetla jsem na displeji.


Tøeba¾e jsem byla v narvané tramvaji, vùbec mì to neodradilo od toho, abych vyprskla smíchy.


Oplatím stejné stejným,“ napadlo mì, a tak jsem mu okam¾itì odepsala: „Zùstaneme u políbení mezi dveømi. Já se zatím neopeøila. Oškubat mì mù¾eš, a¾ budu mít tlusté vkladní kní¾ky.“


Hned nato jsem Marcelovi dala na vìdomí, jakou udìlal Pavel za jeho vtipem teèku.


„S jeho smyslem pro legraci nás oba strèil do kapsy,“ uznal Marcel, a okam¾itì zaèal vymýšlet další anekdoty.


Jaroslava Pechová

* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 09.04.2015  13:07
 Datum
Jméno
Téma
 09.04.  13:07 Marta U.
 09.04.  11:27 Von
 09.04.  08:52 kusan
 09.04.  05:55 Bobo :-)))