Nikdy jsem neměla žádného domácího mazlíčka

Můj vztah ke zvířatům byl vždy spíš vlažný, opatrný a odtažitý. Souhlasila jsem s panem Sovákem, který řekl o koni: "Přece jenom je to zvíře a ty nemůžeš vědět, co se v té jeho hlavě odehrává..."
Nemůžete vědět, co se odehrává v jakékoliv zvířecí hlavě. Pracovala jsem v jednom výzkumném ústavu a tam mne učili, že myš se má chytat za ocásek. Prý je to bezbolestné pro ni a bezpečné pro mne. Hned první myš, kterou jsem takto podle předpisů zdvihla to zřejmě neznala. Bleskurychle se otočila do protisměru, vyšplhala se po svém ocásku k mojí ruce a s chutí se mi zakousla do prstu.
Snad i proto mám ze zvířat nejraději "Pejska a kočičku" od Josefa Čapka a hned potom šunku.

Nejsem necitelná kruťaska. Když vloni v létě vystrčil soused naproti na rozžhavený balkon pejska a zapomněl ho tam, volala jsem policii už ve chvíli, kdy místní pejskaři teprve začínali organizovat protestní petici. Léta se přátelím s osobou, která žije v jedné domácnosti s obrovským kocourem, kterého jsem jí nejednou pomáhala nést k veterináři, který má aspoň dvě kila nad váhu (ten kocour.) Taky jsem opatrovala vnučkám rybičky, když odjely na prázdniny, i když jsem odmítla chodit s nimi na procházku, jak požadovala mladší vnučka. Z uvedeného je vidět, že mám dobré srdce a milou povahu. Jenom obvykle s domácí zvířenou udržuji vztah nazývaný "zdaleka zadobře"…

Ještě bych dodala, že jsem tvor ryze městský, ba velkoměstský, Věžáky, smog, davy lidí, graffitti, vyjící siréna, bezdomovci, nekonečný proud aut, hluk, supermarkety - to je prostředí, ve kterém žiju...

S touto ideologií jsem jela navštívit svého bratra. Můj bratr, na rozdíl ode mne, miloval odjakživa všechno živé v přírodě, od žížal po yettiho a neměl rád města.
Okamžitě po odchodu do důchodu se i s manželkou přestěhovali do vesničky o osmačtyřiceti číslech popisných, do staršího rodinného domku se zahradou. Vesnička se úspěšně bránila pokroku, zejména moderní technice. Elektřina tam byla, ale jenom za pěkného počasí. Internet trochu fungoval když se ráno zapnul počítač, do oběda se krátký mejl "natáhnul" jako nic. Signál pro mobil se vyskytoval jen na ojedinělých místech - například u bratra na vrcholu hrušně na konci zahrady... Z ekonomických vymožeností byl v místě obchod, kde prodávali od lokomotiv po šňůrky do bot všechno, ale ne vždycky. Jenom když měla paní vedoucí čas a nemusela přepichovat celer, nakládat okurky anebo žehlit. Všichni obyvatelé se od malička znali. Buď spolu chodili do školy, nebo po škole. Kino, knihovna, ba ani pořádná hospoda v obci nebyly. Za těchto okolností ovšem docházelo ke kulturnímu krnění. Někteří obyvatelé -včetně mého bratra- neměli ani ty nejdůležitější kulturní informace, nutné pro přežití, například byla-li Diana Charlesovi nevěrná nebo nebyla-li, byla-li, s kým, nebyla-li, proč...

Taková to byla retrovesnice... Ale to jsem odbočila.

Přijela jsem k našim na návštěvu a vstoupila do předsíně.

Ležel tam pes, velký jako... jako... Velký pes! Když zívnul, začala jsem si připadat jako jednohubka. Bratr ho poplácal po hřbetě a uklidnil mne, abych se nebála. „Včera sežral instalatéra", řekl usměvavě, „dnes pošťáka“. „Takže do zítřka jsi v bezpečí."

Potom mi vysvětlil, že je to buldok a dodával nějaké podrobnosti o plemeně, ale já jsem si všimla jenom to, že ten pes potřebuje nakropit a vyžehlit, byl děsně pokrčený. Vešla jsem nejbližšími dveřmi do dalšího prostoru tak svižně, že kdyby to viděl můj ortopéd, okamžitě by mi vymazal diagnózu "artróza" ze zdravotní karty. Myslela jsem, že jsem v bezpečí, ale "nebylo tomu tak" (jak říkají ve sněmovně). Ozval se pronikavý štěkot a začalo na mne vyskakovat něco chlupaté, trochu mop, trochu bratranec z Adamsovy rodiny. Bratr vešel a začal to hladit po hlavičce, ale jak poznal, že je to hlavička, to se mne neptejte, já se ve psech nevyznám. Dozvěděla jsem se, že toto je štěně "asi teriéra", opuštěný sirotek, nemanželský, rodiče nebyli pravoplatně sezdaní.

Já jsem zdvořilý host, takže jsem se zeptala, jak se tato roztomilá zvířátka jmenují. Dozvěděla jsem se, že ten větší je Pejsek a ten menší Pejsánek, ale manželka že na oba volá "Jedeš!" (Celým jménem "Jedeš mi z toho záhonu, prevíte!") Inkriminovaná paní se v tom okamžiku objevila, řekla svému muži, že nemá rozum, když mne nenechal ani si odpočinout a hned na mne vyrukoval se svými miláčky, a pozvala nás k obědu.
Při obědě jsme si - k všeobecnému překvapení - povídali o pejscích.

Na mého bratra se nesmírně hodí pasáž z knihy P. G. Wodhause "Malý pán na ženění", kde hrdina taky mluví o pejscích:
"Moc mám pejsky rád. Někdo pejsky rád nemá, ale já je rád mám. Mám rád erdelteriéry a hrubosrsté velše a buldoky a pekngčánky a sealyhamáky a psy policejní a westhighlanďany a cairnteriéry a pomořanské špice a kokršpaněly a trpasličí pinče a pinčlíky malétské a yorkshireské teriérky a barzoje a vlčáky a bedlingtony a pointery a setry a novofundlanďany a bernardýny a dogy a jezevčíky a kolie a čau-čau a pudly a ..."
Něco podobného říkal i můj bráška. Naštěstí už jsem snědla báječný oběd a mezi cairnteriéry a pomořanskými špici jsem usnula. Probrala jsem se až při zákusku a pudlech.

Po obědě jsme pokračovali v prohlídce domu. Jestli myslíte, že dvěma psy byla fauna domu vyčerpána, nebyla. V ohrádce pobíhala tři trojbarevná morčata. Švagrová řekla, že jsou tu na prázdninách, protože jejich majitelka, vnučka, je na táboře. K mému úžasu měla mořská prasátka jména! Jmenovala se Vilém, Jarmila a Hynek. Prý se narodila v máji... Zato u jmen koček došlo zase k propadu fantazie: Maminka se jmenovala Kočička, její děti Kotě s flíčkem pod bradou a Kotě bez flíčku pod bradou. Otec nikde. (Varovná slova o krizi rodiny jsou zřejmě nejvýš aktuální).

V zahradě mne zaujaly početné budky, domečky a hnízda na stromech i pod okapy. Bylo zřejmé, že tu může přezimovat všechno sociálně slabší ptactvo, které nemá prostředky na cestu do jižních zemí. Bratr se se zapýřením přiznal, že nekrmí ptáčky jenom tak nezištně, pro nic za nic. V pěti bednách od banánů měl fotografie: pěnkavy s hlavičkou doprava, pěnkavy s hlavičkou doleva, sýkorky z podhledu, datla při práci, svatební fotografii brhlíka s brhlicí... a sta a sta dalších. Na jedné fotografii byla malilinká vlaštovičátka a jednomu byla vidět celá prdelka. Bratr pravil, že chtěl tuto fotografii poslat do celostátní soutěže, ale že se bál, aby nebyl obviněn z ptačí pornografie.

Říkala jsem vám, že domem volně poletoval kanárek Pepík? Ne? Domem poletoval volně kanárek Pepík. Řekla jsem, že je miloučký a on to zaslechl, takže si potom ráno ve čtvrt na pět přišel sednout na pelest mojí postele a trylkoval a hvízdal a zpíval.. Mám ráda kanárky, ale ráno ve čtvrt na pět ani ne. U snídaně jsem zívala a bratr mne obvinil, že nemám ráda ptáčky. Odsekla jsem, že mám, zejména španělské a už-už se schylovalo ke rvačce, ačkoliv posledních sedmdesát let se už nebijeme. (Pokud si vzpomínám, naposledy jsme se porvali v hádce o to, kdo víc rozbil okýnko do sklepa, to bylo bráškovi deset, mně osm. Doba byla tehdy zaostalá, žádný zákon o ochraně dětí neplatil a tatínek nám nařezal oběma stejně, což na nás neobyčejně blahodárně působilo.)

Potom už jsem rezignovala a další objevy zvěře jsem přijímala bez mrknutí oka. Třeba čtyřistalitrové akvárium, které měl bratr v pracovně. Možná tam kupoval rybičky podle abecedy, měl tam Afrického sumečka i Žralůčka skvrnitého. Žádná televizní stanice nedokáže vysílat tak zajímavý program, jako akvárium, proseděla bych u něho hodiny.
Jednou podvečer jsem skoro zakopla o dva ježky, kteří zahradu brali jako svoji oblíbenou restauraci, obsluha vzorná, ceny mírné, výběr bohatý... Koza, přivázaná k mobilové hrušce, patřila sousedům, ale krtek uprostřed záhonu kopretin byl docela jistě domácí, s neochvějnou jistotou ryl v těch nejhezčích kytkách, ani se neohlédl.
Kdybych potkala u jabloně pandu anebo za rybízem nosorožce afrického, nepohnulo by to se mnou už ani o milimetr.

Strávila jsem u milých příbuzných několik dní a s většinou jejich zvěřince jsem se upřímně spřátelila. Od Pejska jsem si udržovala zdvořilý odstup, i když mne trochu uklidnil pošťák, který se objevil živý a celý. Ovšem po instalatérovi nebylo do mého odjezdu ani stopy, ačkoliv prý přísahal, že se přijde podívat na to potrubí ve sklepě...

Když Pejsánek zjistil, že mám liberální názory na divoké manželství jeho rodičů, velmi si mne oblíbil a všude za mnou chodil - jako pejsek... Kotě s bílým flíčkem pod krkem mne považovalo za svůj pelíšek: někdy jsem se nemohla půl hodiny ani pohnout, protože mi spalo na břiše a děti člověk nemá budit, jsou potom mrzuté. Morčata radostně kvičela, jakmile jsem se objevila, Vilém se dokonce rád nechával hladit po hlavičce a nedělal ze sebe strašlivého lesů pána. Jenom Pepíkovi kanárkovi se zdálo, že si ho plně nevážím a vzdorovitě mi chodil zpívat ráno už ve čtyři.

Od té návštěvy jsem nějaká jiná. Čtu knihy typu "Dášenka čili život štěněte" Karla Čapka, Melvillovu "Bílou velrybu", "Jako zabít ptáčka"od Harper Leeové, Kena Keseyho "Přelet nad kukaččím hnízdem", Geralda Durrela "Chytněte mi guerézu", "Mladého muže a bílou velrybu" Vladimíra Párala, Conana Doyleho "Psa baskervillského"...
... a pro začátek jsem si koupila plyšového pejska...

Text: Blanka Burjanová

Foto: účastníci fotosoutěží

* * *

Zobrazit všechny články autorky